Současní svědci z Chemnitz: Rolf Pfüller
Moje vzpomínky na bombardování z 5. března jsou plné hrůzných obrazů. Zemřela jedna z matčiných tet a pohřeb se konal toho rána na hřbitově na druhém konci města. Když jsme cestou domů tramvají dorazili do centra města, překvapil nás předpoplach. Nedaleko tohoto místa se nacházela továrna, kde můj dědeček pracoval jako hlídač. Znal tamní protiletecké kryty a vzal nás tam. Vchod do továrny byl velmi blízko Johannisplatzu, rušné křižovatky ve městě, kde se křížilo několik tramvajových linek. Bombardování jsme zažili ve sklepě. Země se otřásala, světla blikala a zhasínala, stěny se třásly, ze stropu a stěn se drolila omítka, vzduch byl dusný a plný prachu. Leželi jsme na podlaze, maminka si na mě lehla a přikryla mě svým tělem. Trvalo to velmi dlouho. Vždycky když útočná vlna shodila svůj náklad bomb a nastal klid, snažil se náletový dozorce získat nové zprávy zvenčí. Neustále křičel do sklepa, že se blíží nová vlna bombardérů.
Pak peklo konečně skončilo. Náš sklep nebyl zasažen a mohli jsme ho opustit. Už si nepamatuji, jestli jsme museli lézt přes trosky, nepamatuji si, jestli lidé křičeli, jestli byli v akci hasiči, jak jsme se přes zničené město dostali domů. Vždycky před sebou vidím jen jeden obraz: náměstí pokryté střepy, obklopené troskami, na druhé straně obrovský požár, uprostřed náměstí betonový stožár, který nesl trolejové vedení tramvajových tratí vybíhajících z náměstí ve tvaru hvězdy a nyní byl obklopen jen potrhanými kabely a ocelovými lany visícími k zemi, u jeho paty kouřící trychtýř bomby.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.