Současní svědci z Chemnitz: Traudel Dahlstroem
Kolem desáté hodiny byl poplach, škola skončila a my jsme běželi domů.
Já a moji rodiče - bylo nám 12 let - jsme bydleli v Siegmaru v třípatrovém paneláku v Louisenstraße (dnes Curiestraße), na rohu Jagdschänkenstraße, přímo uprostřed trati spojující dva průmyslové závody, které byly důležité pro válečné úsilí: Wanderer Werke v Siegmaru (dnes Heckertwerke) na jedné straně a Diamantwerke na straně druhé. Jak dnes víme, vyráběly se zde obrněné motory a ruční zbraně. Nádraží Siegmar, rovněž strategický cíl, bylo vzdáleno 300 metrů.
Moji rodiče museli tušit, že by mohlo dojít ke katastrofě. S maminkou jsme ten den preventivně odnesli do sklepa některé věci, které pro nás byly důležité. Otec byl v práci. Byl předákem v Elite Diamant, byl považován za nepostradatelného a nebyl povolán do vojenské služby.
Jakmile jsme přišli do sklepa, zasáhla náš dům bomba s nepopsatelným hlukem. Ozval se výbuch - vysoce explozivní bomba.
Trosky zavřely dveře a okna. Byli jsme uvězněni v hluboké tmě, prach nám pronikal do očí, nosu a úst. Dýchat bylo téměř nemožné. Voda ve vědru se nedala pít, stal se z ní kalný vývar.
Maminka krátce omdlela, já jsem byl úplně bezmocný, bál jsem se, že se strop sklepa zřítí a pohřbí nás.
Po chvíli sirény daly signál, že je vše v pořádku, uslyšeli jsme hlasy. Sousedé odklidili suť z oken sklepa a asi po dvou hodinách jsme se dostali ven. Jeden z našich spolubydlících nepřežil. Paní Dohrandtovou, které bylo asi šedesát let, zasáhly padající kameny ve sklepě.
Bomba strhla západní fasádu domu odshora dolů.
Z ulice jsme se dívali do obývacího pokoje. Ve druhém patře trčel z poloviny domu černý klavír.
Náš dům byl jedinou obytnou budovou v okolí, která byla toho dne zasažena.
K velkému neštěstí však došlo za nádražím Siegmar.
Plný sanitní vlak s uprchlíky z německých východních území byl zasažen bombami právě ve chvíli, kdy opustil nádraží. Několik vagonů spadlo z železničního náspu a z mostu na ulici Zwickauer Straße pod ním.
Viděli jsme mnoho mrtvých a zraněných, včetně mnoha dětí.
Nyní žiji již 75 let v míru, ale obávám se, že vzpomínka na tuto strašnou válku se vytrácí i v Německu.
Navzdory hrozným příkladům ve světě doufejme, že se alespoň v Evropě podaří zajistit mír i nadále prostřednictvím inteligentní politiky.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.