Současní svědci z Chemnitz: Ursula a Gottfried Heinerovi
Ursula a Gottfried Heinerovi prožili dětství ve čtvrti Sonnenberg v Chemnitz až do 5. března 1945. Byli manželé 59 let. Oba se shodují: "Chtěli jsme vyprávět naše příběhy, aby si budoucí generace mohly představit nepředstavitelné. Raději bychom jedli jen suchý chleba, měli jednu postel, jednu skříň, jeden stůl. Ale už nikdy válku!"
Oba jsou děti ze Sonnenbergu: Gottfried Heiner (84) a jeho Ursula (80). On vyrůstal v Palmstraße, ona ve Fürstenstraße. Tehdy stejně jako dnes to bylo 900 metrů pěšky. Ale ani jeden z nich se neznal. Možná Heiner viděl svou Ursulu, když jako jedenáctiletý chodil kolem Körnerplatzu a ona si jako šestiletá hrála na Huppekästel. Nebo když Ursula utíkala do bezpečí před rychle jedoucími cyklisty na Fürstenstraße, před kterými ji matka vždycky varovala. Scény, které by se mohly odehrát i dnes. Možná Ursula s maminkou cestou do Zeisigwaldbadu míjely Lessingovu školu a Gottfried z ní po vyučování vyskočil? Každopádně tehdy, v předvečer 5. března 1945, si ti dva byli ještě lhostejní. A když padly bomby, vydali se každý svou cestou.
Gottfried Heiner: "Napadl sníh. Večer se rozezněla letecká siréna. Slyšeli jsme to tady v tom rádiu." Ukáže na tmavou dřevěnou skříňku v obývacím pokoji. "Nora" je jméno přijímače: "Hrálo to sirénu a vždycky smutnou hudbu." Dnes už nefunguje. Je to němý svědek, který zůstal v kuchyni, když pětičlenná rodina 5. března utekla do sklepa: válkou postižený otec, matka, Gottfried a sourozenci. "Byl jsem zabalený v teple a měl jsem přes sebe deku.
Když se ozvaly výbuchy, vzpomněl jsem si na dřívější útok. Slyšel jsem křik těch, kteří byli pohřbeni v sousedním domě. Přetáhl jsem si těžkou deku přes hlavu a chtěl jsem jen, aby to přestalo." Pískání, výbuchy.
Nekonečný proud britských a kanadských bombardérů Lancaster a Halifax prolétal nad hlavami a vypouštěl svůj smrtící náklad.
Ve stejné době seděla Ursula, její matka, dědeček a bratr v krytu na Fürstenstraße. Její otec byl na východní frontě. Ursula měla na sobě body, svetr a bundu a v ruce kartonový kufr se svými věcmi, uvnitř nějaké suchary: vzpomíná: "Ozvala se rána, padala omítka. Měla jsem strach. Maminka mě vzala do náruče a chránila mě." Dědeček chodil ven jen ráno. Když se vrátil do sklepa, řekl: "Už nemáme domov." Přední část se zřítila. Uršula: "Vypadalo to jako domeček pro panenky, ze kterého bylo vidět na nádraží."
Gottfried přežil útok bez úhony, ale v domě chyběly dveře a okna. "V sousedním domě na Palmstraße 10 vybuchla bomba. Bylo to poprvé, co jsem viděl mrtvá těla. Ležela na zahradě před domem." Na Schlossbergu vezl Gottfriedův dědeček svého mrtvého bratra na ručním vozíku na zámecký hřbitov.
Obě rodiny opustily Chemnitz. Možná dokonce ve stejném uprchlickém vlaku? Ze zničeného města prchaly tisíce lidí. Ursula se vydala s matkou, dědečkem a bratrem do Rathendorfu: "Měli jsme tam pokoj. Bylo tam jídlo." Byly to všechny slezské děti, které utekly, "mluvily jinak, nebylo jim rozumět." 5. května byl její otec
zastřelen v Berlíně. Tři dny před kapitulací. Mnoho otců jejích kamarádů z dětství také zůstalo ve válce, dozvěděla se, když se rodina později vrátila do Chemnitz. "Jen jeden se vrátil ze zajetí, vypadal jako duch. To se nedá pochopit. Museli jste se s tím smířit."
Gottfriedova rodina uprchla do Erdmannsdorfu. Také k sedlákovi. "Dvakrát jsme se vrátili do Chemnitzu pro věci. Venku po Augustusburger Straße přilétala nízko letící letadla." I to jedenáctiletý chlapec přežil.
Gottfried a Ursula se seznámili ve sboru v roce 1957. O čtyři roky později se vzali. Ursula pracovala jako učitelka v mateřské škole. Gottfried se stal novým učitelem. Nakonec založil Ebersdorfské školní muzeum a dodnes je jeho čestným předsedou.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.