Současní svědci z Chemnitz: Wolfgang Ramm
S matkou a mými dvěma staršími sestrami (otec byl v roce 1940 odveden do wehrmachtu a musel odjet do Ruska) jsme bydleli v domově důchodců v Chemnitz, Feldstraße 15 (dnes Rembrandtstraße), v tzv. služebním bytě, protože otec tam pracoval jako topič. Bydlela tam také matka mé matky, naše babička.
V roce 1944 jsem nastoupil do školy na Bernsbach Platz (dnes panelák) a často jsem se musel rychle vracet, když byl vyhlášen poplach.
Když se spustil poplach, všichni obyvatelé domova důchodců museli jít do protileteckého krytu a museli tam jít i ostatní lidé z okolních domů. Často tam byli například moje teta a strýc, kteří vlastnili obchod "Fahrrad Nollau" v Reitbahnstraße.
V protileteckém krytu byli i v noci na 5. března, což pro ně bylo obzvláště šťastné, protože často chodili do protileteckého krytu školy na Bernsbach Platz a tato budova byla té noci zasažena přímým zásahem, což si vyžádalo mnoho obětí a zraněných. Pouze tělocvična zůstala stát.
V samotnou noc bombardování si velmi dobře pamatuji, že nejprve byly svrženy zápalné bomby, které dopadly na střechy domova důchodců, a že se je mužská záchranná služba snažila ze střech odstranit. Byl tam přítel mé starší sestry, který nám o své misi vyprávěl a nepřišel k žádné újmě.
Vzpomínám si také, že ten den padal nebo už padal sníh.
Poté, co jsme určitě strávili několik hodin ve zcela přeplněném protileteckém krytu, nám spolubydlící v domě oznámil, že v našem bytě hoří. Moje matka pak prošla chodbami a schodišti domu až k našemu bytu a mohla nám pak říct, že tam nehoří, ale že světlo vychází z hořících továren na Zschopauer Straße a svítí do oken.
V protileteckém krytu bylo nesnesitelné horko a o mnoho starších obyvatel se muselo neustále pečovat.
Najednou se ozvala obrovská rána a vzduchem létaly věci ve sklepním klenutí a ocelové protiletecké dveře se vytrhly, což způsobilo zranění a smrt.
Dopad zřejmě velmi těžké bomby dopadl přímo do kostela vestavěného do domova důchodců, který byl zcela zničen (nebyl obnoven).
Nevím, jak dlouho trvalo, než byl vyhlášen poplach, ale každý obyvatel domova důchodců se snažil jít domů, aby se podíval, co se stalo.
Vím a pamatuji si jen jedno, že moje matka a další lidé přišli s dekami, aby přikryli mrtvé, kteří leželi venku na dvoře domova důchodců.
Někteří z našich početných příbuzných v Chemnitzu přišli o domov a veškerý majetek, ale ne o život.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.