Současní svědci z Chemnitz: Wolfram Hoschke
Malá plechová cedulka z hliníku mi připomíná mé rané dětství a asi nejhorší zážitek, který jsem zažil 5. března 1945.
Rodiče a moji čtyři sourozenci tehdy bydleli v Chemnitz na Kaßbergu v ulici Ludendorfstraße 25 (později Rudolf-Harlaß-Straße a nyní Barbarossastraße) na Hindenburgplatz (dříve Kaiserplatz) - my děti jsme jí říkaly "Kaikai" - ve druhém patře. Byt byl velký, ale na dnešní poměry nepříliš pohodlný, s topením v kamnech a "přístavkem" s "řadicí pákou" vedle schodiště.
Vzpomínám si, že stále častěji byly hrozivé klepání z malé černé vysílačky, takzvaného "Volksempfängeru", následované kvílením sirén, důvodem k rychlé návštěvě protileteckého krytu v domě. Obyvatelé domu v něm sedávali zabalení do dek s kusem zavazadla po boku, v němž byly nejdůležitější doklady a také kusy oblečení pro případ, že by bylo nutné sklep rychle evakuovat - pokud to ještě bylo možné.
Pokud si dobře vzpomínám, otec mi ukazoval dům na příjezdové cestě do Kaßbergu, který byl zničen náloží, a jednou z půdy viděl v noci rudě zářící oblohu - odraz Drážďan, které byly zničeny 13. a 15. února a zmítaly se v pekelných plamenech.
Dne 5. března 1945 kvílení sirén opět zahnalo všechny do sklepa a tentokrát byl Chemnitz skutečně cílem amerických a britských bombardovacích jednotek. Detonace bomb a leteckých min způsobily, že světla blikala, stěny se chvěly a omítka stékala ze zdí. Sousední dům, který stál naproti "Kaikai", byl zasažen bombami a zapálen. Ze sklepa jsme museli odejít úzkým východem, který patřil k malé obuvnické dílně, jež byla uskladněna. Vchody do domu - na ulici nebo do dvora - už nebyly přístupné. Bál jsem se projít východem, zrudlým žárem uhlíků, a pak jsem se podíval do moře ohně v hořících sousedních domech.
Viděl jsem ženy, které nesly hrnce na vaření přivázané k hlavě plátnem, aby je chránily před padajícími a někdy i hořícími předměty. Moji rodiče kolem sebe shromáždili svých pět dětí a běželi s nimi v proudu prchajících lidí na Weststraße a podél ní směrem k Altendorfu. Vzpomínám si, že jsme byli zpočátku ubytováni v hromadné noclehárně v přízemí domu v Roonstraße (dnes Horst-Menzel-Straße) a strávili jsme tam noc namačkáni na podlaze. Můj otec se vrátil a spolu s několika statečnými muži odvrátil nebezpečí rozšíření požáru ze sousedního domu na Ludendorfstraße 25. V noci se pak vrátil zpět a společně s několika dalšími odvážlivci se pokusil zabránit požáru. Vyrazili díry ve zdi do sousedního domu a skrz ně požární stěnu polévali vodou. Vodu pravděpodobně přinesli z hasicího rybníka, který byl vybudován na louce u Kaiserplatzu.
Dodnes si na noc 5. března 1945 pamatuji a vzpomínám na ni, když se dívám na malou plechovou ceduli. Měla mi ukázat cestu k pratetě do Tharandtu, kdyby toho rodiče už nebyli schopni.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.