Nischelovo výročí: společníci vzpomínají

Karl-Marx-Stadt 1963 - Centrum města charakterizují zřetelné stopy druhé světové války: trosky, rozbité budovy a spousta prostoru. Radnice a Interhotel ještě nebyly postaveny. V tomto roce se Klaus Rüdiger stěhuje do Karl-Marx-Stadtu, aby se ujal mimořádně obtížného úkolu, kterým je výstavba pomníku Karla Marxe.

Mladý muž přišel do Saska z Mansfeldu, kde se těžila měděná břidlice, a nastoupil na místo stavbyvedoucího a přípraváře stavby v bytovém stavebním kombinátu "Wilhelm Pieck". "Tehdy byla důležitá stavební příprava, která zajišťovala, že materiál potřebný pro stavbu byl skutečně k dispozici ve správný čas. Bylo třeba naplánovat všechna řemesla - zedníky, štukatéry, dokončovací práce, sanitární instalace. Všechno muselo být provedeno postupně. A naším úkolem bylo tuto posloupnost určit," říká Klaus Rüdiger v rozhovoru s redakcí Amtsblattu.

V té době, v roce 1963, se připravoval Stranický dům neboli "stranická skládka", na níž se Rüdiger přímo podílel. "Hlavním architektem byl tehdy Rudolf Weiser. Navrhoval spoustu věcí. Nikdo to dnes nechce vědět, ale stranická pila je Weiserovo 'W' a čára. Přesně tak se pod to podepsal. Tady se zvěčnil."

Moskevské dobrodružství

VE Wohnungsbaukombinat "Wilhelm Pieck" Karl-Marx-Stadt měl postavit základy a exteriér Hlavy Karla Marxe. Rüdiger a jeho kolegové měli na starosti přípravu staveniště "Fritz Heckert".

Seznámil se s městskými architekty a zaměstnanci a jednoho dne byl požádán: "Řekněte mi, jedete do Moskvy? Máš na to chuť?" Aniž by se Rüdiger na chvíli zamyslel, odpověděl: "Samozřejmě, že jedu do Moskvy! Co tam mám dělat?" - "No, dělá se tam pomník Karla Marxe. Profesor Kerbel ho právě dokončuje a my si ho musíme prohlédnout. Jako stavební odborník máš říct, jestli je to možné." Rüdiger letěl s ním. Dvě hodiny s Interflugem do Moskvy. V hotelu Rossija ho osobně přivítal Lev Kerbel. Rüdiger vypráví: "Pak jsme se s profesorem Kerbelem sešli v jeho ateliéru, kde vznikl pomník Karla Marxe. Nebyl to pomník, který zde stojí, ale zmenšený model. Už nevím, kolik tun sádry bylo použito. To bylo v době, kdy měl být model převzat městem. Byl tam Siegfried Arlt, vedoucí odboru kultury, pan Schuster, vedoucí úřadu pro výtvarné umění, a já. Všichni tři jsme řekli: "Ano, takhle by to mělo vypadat." Všichni tři jsme si řekli: "Ano, takhle by to mělo vypadat."


Leningrad následuje Moskvu

Krátce po návštěvě Moskvy musel Rüdiger znovu odcestovat do Leningradu. Tam byl pomník odlit. Poprvé pomník viděl 18. srpna 1971. Odlit a smontován v Leningradě. Jednotlivé prvky byly sešroubovány, což mělo za následek jasně viditelné spoje. Rüdiger:

"To znamená, že jsme měli tři nebo čtyři konzultace s inženýry z Monument Skulptura a ptali jsme se, jak máme spoje uzavřít. Odpověď zněla: "Nalijte tekutý bronz." "Co pak budeme dělat tady dole na bradě, vždyť to vyteče." Rozhodně nemůžeme otáčet hlavou se 40 tunami. 'Budete to muset odlít." Takový svislý spoj by se nenaplnil, nefungovalo by to. Samozřejmě jsme byli zpočátku velmi šokováni." Jediné řešení, které Rüdigera napadlo, bylo svařit 95 bronzových dílů dohromady.

Díky stavbě Interhotelu Kongreß v Karl-Marx-Stadtu měl Rüdiger dobré kontakty na Ústřední institut pro svařovací techniku (ZIS) v Halle. "Teď jsme to museli řešit my, i když jsem o tom vlastně neměl žádné znalosti. Nejsem ani svářečský inženýr, ani odborník v této oblasti. Ale věděl jsem, že svařovací institut je vynikající firma," vzpomíná Rüdiger. "Řekl mi to dobrý anděl: "Proč si s sebou nevezmeš dva takovéto kusy bronzu, v ZIS z nich něco vyrobí." Dva kusy bronzu jsem si sbalil do kufříku."


Řešení problému

Rüdiger byl 24. srpna 1971 v Halle. Na vyřešení problému měli 15 dní. "Svařovacím technikům v ZIS trvalo dvě hodiny, než oba kusy bronzu svařili dohromady. Přesně věděli, které elektrody jsou potřeba. Zeptali jsme se kolegů v Halle: "Máte dostatek elektrod?" "No, a kolik jich chcete svařit?" "No, asi 1000 metrů." "Proboha, budeme muset objednat něco nového." Pak začal proces." A tak se stalo.

Odpovědní lidé v Karl-Marx-Stadtu objednali elektrody a rozhodli, která firma má hlavu svařit. Byla to Germania. "To je naše vlajková loď, pokud jde o svařování," říká Rüdiger. Všechno ostatní včetně montáže bylo zorganizováno. Hlava Karla Marxe musela být demontována v Leningradě a znovu smontována v Karl-Marx-Stadtu. Přepravu zorganizovala společnost Kraftverkehr Karl-Marx-Stadt, pobočka Mittweida.

Rüdiger se směje: "Vím jen, že řidiči říkali: "Byli jsme na cestě osm dní a přivezli jsme hlavu sem - čtyři dny tam, čtyři dny zpátky." Hodně nám vyprávěli o tom, co se dělo po cestě."


Výklenek stojí

Když je hlava Karla Marxe konečně na svém místě, jsou všichni spokojeni. Rüdiger vzpomíná na fotografii, na níž je vedle něj a jeho kolegů vidět Lew Kerbel. "Tím příběh 'hlavy Karla Marxe' skončil a my jsme dodnes rádi, že tam je." Po slavnostním odhalení pomníku dostal od Lewa Kerbela ručně psané věnování.

Tehdejší starosta Kurt Müller předal Klausovi Rüdigerovi medaili a pamětní list na počest výstavby centra města. "Pěkné na tom bylo, že byli vyznamenáni i dělníci, inženýři a mistři, a ne jen šéf".