Nischelovo výročí: společníci vzpomínají

Každá ze 174 desek je opatřena jeho podpisem: Volker Beier je všechny zpracoval ručně. Spolu s výtvarníkem Heinzem Schumannem navrhl a vyrobil zrcadlo pro psaní za hlavou Karla Marxe. V tomto rozhovoru hovoří o tvůrčím procesu, obtížích a odmítnutých návrzích.


Jak došlo k tomu, že jste dostal zakázku na psací zrcadlo?

Heinz Schumann se mě zeptal, jestli bych to s ním mohl udělat, protože už jsem měl nějaké sochařské zkušenosti. Tak vznikla zakázka. Zněla: "Návrh písma za pomníkem Karla Marxe".


Měl jsi určité zadání?

Ne, měli jsme úplnou volnost. Lew Kerbel měl nápady, které vypadaly jinak. Měl už návrhy, které jsme všichni nemohli přijmout, a tak vzniklo řešení nápisů, které je dnes vidět za pomníkem.


Jaké návrhy měl Lew Kerbel?

Lew Kerbel měl návrhy, aby na ploše 400 metrů čtverečních vznikl obrovský reliéf řetězového blasteru. Jinými slovy, něco velmi heroického, co by nikdo nemohl plošně akceptovat.


Proč jste to odmítli?

Protože se to tam nehodilo. Bylo už na pováženou umístit na toto místo tak velkou hlavu, ale po vybudování skládací (pozn. red.: "party pily") byl prostor tak akorát. Bylo znát, že Lew Kerbel to měl dobře promyšlené, že čtverec má své opodstatnění a že architektura hlavu vizuálně začlenila, a to nás vlastně všechny přesvědčilo.


Jaká byla spolupráce mezi vámi a Heinzem Schumannem?

Vždycky jsme spolu velmi dobře vycházeli. Tehdy jsme se rozhodovali a skicovali společně, ale skici musely nést jednotný podpis, takže jsem později dal celé věci svůj sochařský podpis.


Kolik skic jste potřeboval, než jste našel tu pravou?

76 - Bylo to proto, že statika budovy neumožňovala jiné řešení: nemohli jsme pracovat s přírodním kamenem, jak se do té doby plánovalo, konkrétně s rochlickým porfyrem - místním materiálem -, ale museli jsme přejít na lehký materiál, a proto nás napadl hliník. Jedná se o slitinu hydronalu, která je odolná vůči mořské vodě, protože v Chemnitzu jsme měli velkou koncentraci chemikálií a bylo důležité tomu čelit. Psací plocha nesměla korodovat. A tato hydronaliová slitina v průběhu let prokázala, že si trvale zachovává tuto krásnou stříbrošedou hodnotu. To pro nás bylo důležité.


Jaký byl záměr při tvorbě písma?

Jedná se o rozsáhlý, mnohojazyčný příběh, který se týká každého. Je to myšlenka, která je ve světě velmi důležitá.


Jak jste postupovali při výběru jazyků?

Naším společným přáním bylo, aby zrcadlo písma mělo mezinárodní dopad, a pro naše město to byl velmi důležitý příběh.


Jaké vzpomínky máte na inauguraci?

Velmi, velmi dobré: bylo to dobře přijato a byla tam spousta rozhovorů, bylo tam také hodně školních tříd a to byla opravdu dobrá práce s veřejností. Mohli jsme také předem vidět, jak se staví a svařuje z mnoha částí samotný pomník Karla Marxe. Bylo docela zábavné vidět to shora z našeho lešení, když jsme nastavovali zrcadlo písma.


Jak vypadal váš tvůrčí proces při tvorbě zrcadla písma?

Zrcadlo písma jsme vymodelovali 1:1, nakreslili jsme ho 1:1 v tehdejším Mramorovém paláci, pak se vyrábělo ve VEB Stuck podle výkresu a já jsem se pak těch 400 metrů čtverečních věnoval kousek po kousku každých pár dní, kdy VEB Stuck toto písmo stavěl. Strukturu jsem pak modeloval tak, aby byl jednotný rukopis v celém písmu. O písmu o velikosti 400 metrů čtverečních vím, že nic tak velkého nebylo na světě dosud navrženo. V té době to byla největší plocha písma. Pak samozřejmě všechno putovalo ke statikovi Christianu Weisovi, který pro panely udělal dobrý závěsný systém - nahoře byly zavěšeny v konzolách a dole zasunuty do pružin s roztažností dva centimetry, aby materiál mohl správně fungovat. Všechny jsou do sebe zasunuty tak, že žádný z nich nemůžete zvednout, takže ani tam se nemůže nic stát.


Byl jste pod nějakým časovým tlakem, abyste zrcadlo písma dokončil?

Ani ne. Jen jsme museli oslovit různé firmy, které musely provést drobné dokončovací práce na panelech.


Dohlíželi jste na přepravu a zavěšení panelů?

Ano, dělali jsme to sami. Panely jsme zavěsili ve čtyřech během jednoho týdne. Jsou tak těžké, že je můžete jen tak tak zvednout a nepotřebovali jsme tak velké zvedací zařízení. Podlahy lešení byly vyrobeny tak, že jsme museli panely zvedat dobrých 20 centimetrů dovnitř. To šlo překvapivě dobře. Začínali jsme odspodu a vždy jsme panely zavěšovali jeden po druhém až nahoru.


Jakou roli hrálo ve vaší sochařské práci výtvarné dílo?

Hrálo významnou roli, takže jsem samozřejmě mohl následně vytvářet mnohem větší projekty.


Uvědomoval jste si v té době, že vytváříte kus historie města?

Neuvědomoval jsem si to až tak moc, to ne. Byli jsme tak pevně ukotveni v kanceláři pro umění spojené s architekturou a oni to velmi dobře řídili a usměrňovali. Každý dělal svou práci a měl svůj prostor a ostatní o něm rozhodovali.


Co jste si tehdy myslel, když jste dostal zakázku?

Říkal jsem si, že je to pěkná výzva, a bavilo mě to.


Co na vás zapůsobilo na pomníku Karla Marxe jako na uměleckém díle?

To, že tvoří celek a že architektura, celá věc, stojí na svém místě. Imponuje mi také to, že se kolem něj hodně děje, že se na něm podílí spousta lidí, že se mu hodně lidí věnuje. Proto musím říct, že tu architekturu velmi obhajuji. Když prostě něco odeberete, tak ten pomník vizuálně plave sem a tam.


Co si dnes myslíte o pomníku Karla Marxe?

Myslím si úplně totéž, co jsem si myslel tehdy: Že pomník má pro město, které se jmenuje Karl Marx City, určitou symboliku. To bylo důležité.


Máte k pomníku ještě nějaké další příběhy?

Jeden z policistů, který na pomník vždycky dohlížel, jednou řekl, že slyšel, jak v pomníku něco zní, jako by něco spadlo. Město se mě pak zeptalo, jestli je to možné. Vysvětlil jsem mu tehdy, že to není možné a že do hlavy Karla Marxe nikdo nemůže vlézt. Sám jsem viděl, jak je poslední kus svařen. Byla to prostě legrace vidět, jak pomník vzniká. Bylo to zajímavé a něco vytvořili společně Rusové a Němci.