Kameny úrazu v Chemnitzu
Hermann, Gertrud a Ruth Goldschmidtovi
Hermann Goldschmidt
Narozen: 02.02.1862
Zemřel: 03.08.1939
Gertrud Goldschmidtová, rozená Zwickerová
Narozena: 02.02.1889
Zemřela: 11.12.1975
Ruth Goldschmidtová
Narozena: 15.04.1914
Zemřela: 19.03.2000
Místo pokládky:
Kurfürstenstraße 2 (dnes Puschkinstraße)Kladení kamene na:
14. června 2023
Fotografie z pokládání kamenů úrazu
Životní cesta
Obchodník Hermann Goldschmidt žil od roku 1895 trvale v Chemnitz. Předtím dvanáct let dojížděl mezi Schönebeckem a Chemnitz jako obchodní cestující.
Narodil se v Sondershausenu židovským manželům Moritzovi Goldschmidtovi a Henriette Traubeové. Jeho otec byl řídícím učitelem na gymnáziu v královském sídelním městě. Měl o čtyři roky staršího bratra Adolfa, který se v roce 1882 usadil v Chemnitz a pracoval jako autorizovaný signatář pro továrnu na punčochy a rukavice Heidenheim, Oppenheim & Co (viz foto). Po odchodu Gustava Heidenheima do důchodu se Adolph Goldschmidt stal v létě 1899 spolumajitelem firmy. Hermann Goldschmidt získal plnou moc počátkem roku 1901.
V roce 1906 Hermann Goldschmidt konvertoval k protestantismu, což pravděpodobně souviselo s přestupem jeho bratra Adolpha k evangelické luteránské církvi. Dne 20. května 1912 se v Lipsku oženil s Johannou Gertrudou Zwickerovou, o 27 let mladší dcerou obchodníka. Od té doby žili manželé na Kurfürstenstraße 2 a o dva roky později se jim v Chemnitz narodila jediná dcera Ruth Mathilde Henriette.
Po náhlé smrti svého bratra Adolpha 24. prosince 1916 zůstal Hermann Goldschmidt ve firmě jako oprávněný signatář. O své dobře placené místo však přišel uprostřed světové hospodářské krize (1930). Od té doby působil jako samostatný podnikatel. Finanční situace rodiny se v důsledku toho zhoršila. To však nebylo všechno: Blížící se politický převrat zcela změnil jejich život. Ve vzpomínkách Gertrudy Goldschmidtové byl židovský původ jejího manžela důvodem nesčetných posměšků a utrpení, "které nás v době nacismu postihly.
Mnoho lidí nám říkalo, abychom se vyhýbali, a kamkoli jsme přišli, byli jsme nyní považováni za občany druhé kategorie. Můj manžel nesměl chodit do hospody, do kina ani do divadla. K tomu všemu byl můj manžel nucen přijmout jméno 'Izrael' a neustále mu hrozilo, že bude jednoho dne deportován. Pokaždé, když zazvonil zvonek u dveří, jsme byli vyděšení a zachránilo ho před tím jen jeho špatné zdraví, věk a pak jeho smrt na konci roku 1939. Ale ani jeho smrt nepřinesla klid. Pohřeb nám způsobil velké potíže. Manžel nesměl být pohřben na městském hřbitově, i když jsme tam už měli rodinný hrob. Žádali jsme o povolení, ale nebyl nám povolen ani ten nejmenší obřad a směli jsme se s naším zesnulým rozloučit jen v malé, úzké hrobové cele." Situace vdovy a dcery se zlepšila jen nakrátko. Gertrud Goldschmidtová vzpomínala dále: V roce 1944 "byli všichni poloviční Židé povoláni na nucené práce, aby byli všichni pohromadě pro pozdější deportaci. [Ruth] musela jít do pletárny a plést vojenské rukavice. Nesměli tam jíst s 'árijci', ale byli povoláni na noční protiletecké hlídky v továrně".
Gertrud a Ruth Goldschmidtovy byly hrozby deportace do Terezína ušetřeny: "Naštěstí nám přišla kapitulace, ale aby toho nebylo málo, 5. března [1945] nás totálně vybombardovali. Ženy si našly nouzové ubytování ve Frankenbergu a do Chemnitz se vrátily až po skončení války.
Kameny úrazu v Chemnitzu
Je to projekt proti zapomínání: od roku 2007 se v Chemnitzu každoročně pokládají kameny úrazu.
Pamětní kameny zasazené do chodníku připomínají tragické osudy spoluobčanů, kteří byli během nacionálně socialistického režimu pronásledováni, deportováni, zavražděni nebo dohnáni k smrti.
více