Buonasera signore e signori

Salvatore Grancagnolo

Centrum pro vzdělávání dospělých v Chemnitz slaví v těchto dnech 100. narozeniny. Výročí, které uctí svými akcemi v roce 2019. Tento rok je výjimečný také pro Salvatore Grancagnola. "V září budu v centru vzdělávání dospělých učit už 20 let," říká italský lektor. Narodil se v Itálii a je jedním z přibližně 400 učitelů z více než 30 zemí, kteří v roce 2018 vyučovali více než 14 000 studentů. Jeden z nich s vášní a velkým nasazením. Jeho kurzy jsou již 20 let pravidelně plně obsazené. Když mluví o svých studentech a společných lekcích, rozzáří se mu oči.

Co vás vede k tomu, že už 20 let učíte lidi? Salvatore Grancagnolo: Obecně zvědavost. Považuji za čest, že někdo přijde a chce se naučit nejen italský jazyk, ale i samotné Italy a jejich způsob života. Moji studenti jsou zvědaví a zajímají se o zemi, kterou reprezentuji.
Řekla jsem si, že pokud to v určitém okamžiku budu dělat jen pro peníze, přestanu.

Pak ztratíte vášeň?
Ano, slovo, které mám v němčině tak rád, je povolání. Věřte mi, že když mám v práci špatný den a pak otevřu dveře a vejdu do třídy, je v tu chvíli všechno pryč. Někteří lidé chodí do tělocvičny. Já mohu učit, mluvit a něco lidi naučit.
Za posledních 20 let jsem poznal tolik lidí, z nichž každý má svůj malý příběh. Na mých hodinách se otevřeli a svěřili se mi s velmi osobními věcmi: negativními zážitky apod. To je pro mě dar. Je to dar, který je mi dán.
A když se účastníci otevřou, otevřu se i já. To je něco úžasného. Je to jako setkání s přáteli.

Kdo by se s vámi chtěl učit italsky?
Mám širokou škálu účastníků. Nejmladšímu bylo 15 a nejstaršímu téměř 80. Pocházejí z různých sociálních prostředí a pak se učí společně.

Za dvacet let budete mít jistě i "recidivisty"?
Ano, některé kurzy navštěvují stále stejní lidé (smích).

Proč tomu tak je?
Protože se člověk učí celý život. Je to jako ve sportu. Když například hrajete tenis a pak půl roku nehrajete, po prvním zápase to zase bolí.
V kurzech také nejsou stále stejná témata. Myslím, že v tomto semestru mám jeden z nejvyšších jazykových kurzů. Zabýváme se literaturou a divadelními hrami.

Italština není světový jazyk. Kde se bere fascinace obyvatel Chemnitzu tímto jazykem?
Často si kladu stejnou otázku. Skutečnou odpověď nemám.

Je to snad kvůli vám?
(Směje se) Možná. Ale myslím si, a to se netýká jen mě, že rodilý mluvčí je samozřejmě velmi důležitý. Ve vzdělávacím centru pro dospělé jich máme poměrně dost. Kromě jazyka chtějí studenti vědět hodně o lidech, životě a kultuře. Věci, které v žádné učebnici nenajdete. A to se dozvíte od místního člověka.
A pak je zvědavost obyvatel Chemnitzu veliká. Ve škole jste se tu museli učit rusky, angličtina je světový jazyk, téměř povinný. Italsky už tolik lidí nemluví.

Jak jste vlastně našel své "povolání"?
Vedoucí jazykového oddělení v Centru vzdělávání dospělých v Chemnitz byl tehdy Ital. Navštívil ho italský konzul v Chemnitz a pozval všechny Italy žijící v Chemnitz. Při úvodním kolečku padla zmínka, že centrum pro vzdělávání dospělých hledá lektory. Přemýšlel jsem o tom a po několika dnech jsem nabídku přijal.

Nezdá se vám, že jste studoval pedagogiku?
Ano i ne. v Itálii neexistuje žádný učitelský studijní program, který by byl srovnatelný s tím německým. Studovala jsem přírodní vědy s tím, že budu moci učit. Kromě několika doučovacích kroužků jsem však s prací učitele neměl žádné zkušenosti. Práce ve vzdělávacím centru pro dospělé byla jako skok do vody.

Salvatore Grancagnolo přišel do Chemnitz před 23 lety náhodou. Na jeho rodné Sicílii panovala vysoká nezaměstnanost, která se tehdy dotkla i sedmadvacetiletého mladíka. "Mám to štěstí, že jsem produktem německo-italského přátelství. Narodil jsem se v Severním Porýní-Vestfálsku. Pak jsme se ale rychle přestěhovali do Itálie," směje se Grancagnolo. Jeho otec byl Ital, matka Němka. "Doma jsme mluvili německy. Proto ten jazyk umím." Catanese tedy přišel do Chemnitz, aby pracoval jako překladatel ve stavebnictví. Mohlo to být kterékoli jiné město v Německu. "Pro Italy je těžké nadchnout se pro město, které není jejich domovem. Říkají jen, že tam žijí nebo pracují. Ale mým krédem je, že žiji v Chemnitzu." Salvatore Grancagnolo nyní pracuje v oblasti prodeje pro společnost zabývající se IT řešeními.

Co je pro vás nyní domovem - Německo, nebo Itálie?
To je dobrá otázka. Je to jako ptát se, zda se cítíte více Němcem, nebo Italem. Dříve jsem těžko hledal odpověď. Teď už ne. Jsem obojí. V Itálii se cítím dobře, ale znám i její negativní stránky, v Německu se cítím dobře, ale znám i zdejší stinné stránky. Kdybych se měl rozhodnout podle počasí, bylo by to jasné. (směje se)
Obojí je tak nějak doma, ale Chemnitz je mému srdci bližší. Velmi intenzivně jsem si to uvědomil po fotografiích, které loni v srpnu obletěly svět z Chemnitzu. To mě jako obyvatele Chemnitzu opravdu silně zasáhlo a ranilo. A po 23 letech tvrdím, že ať mám jakýkoli pas, jsem Chemnitzer.
Co bych chtěl vzkázat obyvatelům Chemnitz, kteří neustále něco srovnávají: Nejsme Drážďany. Nejsme Lipsko. A Drážďany ani Lipsko nejsou Benátky ani Florencie. Nemohu se s ničím srovnávat. Můžeme být hrdí na to, co máme. Například si myslím, že Chemnitz je jedno z nejzelenějších měst. Potvrzují to i přátelé, kteří do Chemnitzu jezdí. Ti pak říkají: Vy máte tolik parků, to už jsme za městem? Ne, pořád jsme v Chemnitzu.

Protože jste se právě zmínil o náročném srpnovém období. Ptali se vás na to vaši italští přátelé nebo rodina?
Moje maminka, která teď žije zpátky v Severním Porýní-Vestfálsku, se samozřejmě ptala, jak to s námi vypadá. Lidé si tam mysleli, že tady v Chemnitzu mají všichni něco proti cizincům. Já jsem se s tím ale ani jednou nesetkala. Možná za mými zády. Ale přímo ani jednou. Já se neschovávám, jsem otevřený. Ale to neznamená, že ten problém neexistuje. Existuje, ale podle mého názoru ne tak, jak je prezentován okolnímu světu.

Chceme se stát hlavním městem kultury v roce 2025. Co si o tomto plánu myslíte?
Samozřejmě jsem tomu otevřený. Chemnitz na to má. To je jeden z důvodů, proč mám toto město tak rád. Vždycky mi připomíná Katánii. Catania měla vždycky špatnou pověst a rozkvetla až v devadesátých letech. Byli jsme Seattle Evropy. Díky úžasné konstelaci: myslím, že nějaký hudebník nebo producent se seznámil s REM. V Katánii odehráli jediný koncert v Itálii, i když jsme normálně nebyli uznávanou světovou hvězdou. To byl takový impuls - pak přišla i Nirvana a další hudební skupiny. Rozkvetlo to. Na každém rohu se objevily podniky s živou hudbou. A najednou vzkvétaly čtvrti, které byly úplně vybydlené, jako třeba Brühl v Chemnitzu. Nejen kvůli zázemí, ale také proto, že tam byli lidé. To mi přišlo velmi příjemné. Najednou Catania znamenala něco pozitivního a byla uznávaná i intelektuálně.
Proto Chemnitzu tento titul přeji.

Salvatore Grancagnolo doufá, že Chemnitz získá titul Evropské hlavní město kultury 2025, protože zná i letošní hlavní město kultury v Itálii - Materu. "Byly doby, kdy se lidé divili, kde Matera vůbec je," říká. Kromě jeskynních osad, které jsou od roku 1993 zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO, to bylo zapomenuté město. Film Mela Gibsona Umučení Krista z roku 2004 "mnohé změnil. Ale nakonec se vzchopili. Matera není Neapol, ale má svou historii a má co nabídnout. A to my můžeme také." Chemnitz je stejně zajímavý, ne-li zajímavější. Lidé totiž znají mnohem více Lipsko a Drážďany, říká Grancagnolo. "Myslím, že někteří lidé jsou překvapeni a říkají si: Cože? Opravdu? Tady je něco takového? To jsem vůbec nevěděl. Máme tolik skvostů, které se dají ukázat."