Chemlympics reprezentuje Sasko

Kay Uhrig

22. leden bude pro organizátory Chemlympics, sportovního festivalu pro osoby se zdravotním postižením, vzrušujícím dnem. Toto úterý jim spolková kancléřka Angela Merkelová udělí zlatou "Sportovní hvězdu". Chemlympics bude na slavnostním předávání cen reprezentovat Sasko. Přítomen bude také Kay Uhrig, vedoucí mobilní podpory zdravotně postižených v Městské misi a spoluorganizátor Chemlympics. Společně se spolkem Miteinander statt Gegeneinander, spolkem Lebenshilfe, Heim gGmbh, Förderzentrum für Blinde an der Flemmingstraße, Stadtsportbund a zástupcem města Chemnitz pro zdravotně postižené organizuje 48letá Uhrig Chemlympics od roku 2011.

Doufáte v další ocenění? Kay Uhrig: Pro chemický tým bylo velkou ctí získat v Chemnitzu bronzovou hvězdu. Bylo senzační, že se nám podařilo získat stříbrnou hvězdu v Drážďanech. Vše, co přijde příště v Berlíně, je jen přídavek a my si vychutnáme každý okamžik!

"Sportovní hvězdu" uděluje Německý olympijský sportovní svaz a Volksbanken Raiffeisenbanken klubům v populárním sportu, které "prokazují zvláštní společenskou angažovanost nad rámec svých sportovních aktivit". V loňském roce získal klub Miteinander statt Gegeneinander bronzovou hvězdu jako nejlepší městský klub a kvalifikoval se do soutěže v Sasku. Když pak saský ministr sportu Roland Wöller předával stříbrnou "Sportovní hvězdu" a finanční odměnu ve výši 2 500 eur, radost byla samozřejmě obrovská.

Jak vznikla chemolympiáda?
Tehdy se konal sportovní festival pro děti, který pořádala Kerstin Stoppová. Když už neexistoval, sešli jsme se v roce 2011 v malé skupince a přemýšleli, jak bychom mohli uspořádat něco podobného. Podobný program by měl být i pro dospělé.
Naším cílem je, aby si sport užili a něco z něj získali i lidé, které sport nikdy moc nebavil a kteří si ho obvykle spojují s terapií - budu jim říkat klasičtí zapomnětlivci z pytle na cvičení. Na základě toho jsme si řekli, že uspořádáme velký sportovní festival v Chemnitzu a pro Chemnitz.

Kolik času potřebuje akce na přípravu?
Určitě je potřeba šest měsíců příprav. Termín, doprovodný program, podpisový sbor pro hymnu, sportovní osobnosti atd. to všechno musíte včas připravit. Při hledání patrona jsme velmi rádi, že jsme našli Horsta Wehnera, místopředsedu Saského zemského sněmu, který je pro tuto věc zapálený. Samozřejmě nyní při přípravách těžíme z našich zkušeností z posledních let. V posledním měsíci, kdy je třeba zorganizovat a objednat registrace, je na nás vyvíjen tlak.

Jaké sporty jsou v nabídce?
Máme klasické atletické disciplíny: Skok do dálky a sprint. Jako vrhačskou disciplínu jsme přidali hod medicinbalem do dálky. K tomu se přidává lukostřelba, dráha pro vozíčkáře a curling na koberci.
Rozlišujeme mezi rekreačními a závodními sportovci, aby měl každý šanci vyhrát.
Jako vždy při inkluzi jde o rozmanitost příležitostí: lidé, kteří třeba nejsou tak dobří ve sprintu, mohou být skvělí v lukostřelbě nebo curlingu. Vrcholem pro všechny účastníky je na konci akce štafetový závod mezi jednotlivými sponzory o pohár starosty.

Jak je sportovní festival přijímán?
Velmi dobře. Na začátku jsme měli asi 50 účastníků. Nyní jsme dosáhli kapacitního limitu. Každý rok máme kolem 150 přihlášených. Přihlašuje se široké spektrum lidí. Od velmi zdatných, sportovně založených lidí až po lidi, pro které je to jediný sportovní vrchol roku.
Vždycky mě zaujmou snímky: vozíčkář, který se snaží sám uběhnout 60 metrů na sprinterské dráze v atletické hale. Nebo nevidomí či slabozrací běžci, kteří se pohybují s tandemovým běžcem a neuvěřitelnou dávkou sebevědomí. Tento bojovný duch na mě působí dlouhodobě.

Je zpětná vazba od účastníků trvale pozitivní?
Jakmile sportovní festival skončí, už se objevují přihlášky na příští rok. Účastníci jsou také skutečnými hvězdami. O diváky tolik nejde, i když jsme velmi rádi, když jsou tribuny plné. Hlavní je soutěž a účastníci, kteří spolu sportují. Tady se naplňuje olympijská myšlenka "být při tom je všechno".

Je sport poměrně snadným nástrojem inkluze?
Myslím, že velké akce nejsou nikdy dobrým nástrojem inkluze. Inkluze začíná v malém měřítku. Když se člověk na vozíku stane jménem a tváří, pak začíná inkluze. Nezáleží na tom, zda je to ve sportu, v kultuře nebo v církevním společenství - inkluze vždy začíná tam, kde se lidé přímo setkávají a mají kontakt.
Velké akce, jako je chemolympiáda, však mohou být otevíračem dveří, protože právě tam dochází k setkání. Inkluze ve sportu pak musí udělat další krok. Musí být internalizována například ve sportovním klubu. Nemohu začlenit 30 lidí najednou. Funguje to pouze s každým jednotlivcem. Pokud je někdo opravdu dobrý v běhu na chemolympiádě a pak vstoupí do běžeckého klubu, pak inkluze funguje. Ale je tu ještě jeden aspekt: máme nejen těch 140 až 150 sportovců, ale také asi 70 doprovodných dobrovolníků, z nichž někteří pocházejí ze sportu nebo z politiky, kteří mohou zprostředkovat další kontakty a setkání.

Jak důležitá je inkluze?
Pro mě inkluze znamená, že každý by měl mít různé možnosti rozhodování. My, společnost, k tomu musíme vytvořit vhodný rámec. Je například důležité, aby město Chemnitz zakoupilo bezbariérové autobusy a aby restaurace a další veřejné budovy byly přístupné a použitelné pro všechny. Jen tak může fungovat "all inclusive".

Zlepšilo se to?
Ano, když se podíváte 20 let zpátky, vidíte, že se toho hodně změnilo. Samozřejmě to není princip "kdyby - pak": když CVAG nakoupí bezbariérové autobusy, zítra v nich najednou bude jezdit 50 vozíčkářů. Ale mělo by se stát normou, že vozíčkáři budou moci cestovat jakýmkoli systémem místní veřejné dopravy, aniž by se museli předem registrovat. Výhody z toho budou mít i další: maminka s kočárkem nebo starší paní s chodítkem.

Co byste poradil všem, kteří si nejsou jisti, jak komunikovat s lidmi s postižením?
Pro každého je dobré změnit úhel pohledu. Je rozdíl, jestli si prostě sednu na vozík, abych zjistil, jestli mohu udělat pokrok, nebo jestli se mi nepodaří otevřít první dveře.
I když to zní jako klišé, je nezbytné, abychom odbourávali bariéry v myslích lidí. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je setkávat se s ostatními. Moc bych si přál, abychom vždy hledali a nacházeli způsoby, jak se setkávat s otevřenou myslí a brát s sebou někoho slabšího. A zde mám na mysli i lidi s mentálním postižením, kteří si svá omezení hned neuvědomují, ale kteří věci nechápou tak rychle nebo někdy úplně jinak. Často jsou podceňováni a zesměšňováni. Jak se vám daří setkávat se s nimi na úrovni očí? Jak se vám daří brát tyto výjimečné lidi s sebou, začleňovat je? Tím, že se nesoustředíte na jejich nedostatky, ale na jejich schopnosti a dovednosti. To je také poselství, které chceme městu předat.

Jak dlouho se věnujete pomoci lidem s postižením?
Sám jsem se zapojil v roce 1991 prostřednictvím veřejně prospěšných prací v Městské misii Chemnitz. Po skončení veřejně prospěšných prací jsem vystudovala sociální práci a poté se sem vrátila pracovat.

Co vlastně Mobilní podpora zdravotně postižených v Chemnitz dělá?
Cílem Mobilní podpory pro osoby se zdravotním postižením Městské misie Chemnitz je umožnit lidem se zdravotním postižením žít ve svých vlastních čtyřech stěnách. Každý může žít ve svém vlastním domově - pokud má potřebnou podporu. Za tímto účelem máme specializovanou pečovatelskou a asistenční službu, dopravní službu, která zajišťuje mobilitu pro každého, a co je velmi důležité, poradenské centrum s širokou nabídkou volnočasových a poradenských služeb, včetně našeho klenotu Klubu Heinrich, který se pro mnohé stal jakýmsi druhým obývacím pokojem. Existuje také mnoho inkluzivních nabídek - např. kino a hospoda, Klub přátel divadla, fanklub CFC - pojízdný MOB - to vše je součástí Mobilní podpory zdravotně postižených. Chceme, aby naše aktivity byly součástí pestrého koloritu města. Chceme se zapojit do společnosti, abychom aktivně podpořili nové myšlení.

Chceme být hlavním městem kultury v roce 2025, co do té doby ještě pro město chcete?
Jsem rád z Chemnitz a myslím si, že by bylo skvělé, kdybychom se stali hlavním městem kultury. Pro mě je nejlepší se tam dostat. Ale přemýšlím tu i v malém měřítku - jinými slovy, spousta drobných tvůrčích aktivit v městských částech, v nichž hraje důležitou roli inkluze v celém svém spektru. Ať už v kultuře, církvi nebo sportu, nabídněte něco, co funguje v okolí a kde se lidé s postižením mohou zapojit stejně jako takzvaně "normální" lidé. Věřím, že pak máme ve městě opravdu dobrou, lidskou kulturu. To má také trvalý dopad na obraz našeho města.