Maskovaná podívaná

Mica Kempe

Cesty benátského obchodníka Marca Pola jsou legendární. Jeho objevitelské cesty po Asii ho naučily nejen přátelství mezi kulturami a dobrodružným příběhům, ale také toleranci a kosmopolitismu. U příležitosti 765. výročí jeho narození proto různé organizace z regionu spojily své síly, aby v operním domě v Chemnitz vyprávěly příběh Marca Pola. Účastní se ho také lidé z pobytového střediska Arbeiter-Samariter-Bund. Mica Kempe je již deset let uměleckou vedoucí pobytového střediska a je umělkyní na volné noze. Ve spolupráci s Centro Arte Monte Onore e. V. vytvořila choreografie, nacvičila scény a navrhla nápadité masky. V tomto rozhovoru vysvětluje, jak divadelní hra sbližuje lidi s postižením a bez něj.

Hra Marco Polo bude v opeře uvedena 23. a 24. února.
Jak vznikl nápad na inkluzivní divadelní hru? Mica Kempe: V minulých letech jsme s rezidenty vytvořili vlastní kalendáře, které jsme mohli nabízet ve foyer divadla. Tak se o nás dozvěděl Pier Giorgio Furlan, ředitel kulturního střediska Centro Arte Monte Onore e. V., který se o nás dozvěděl. Po návštěvě jeho kulturního centra v Kriebsteinu byli naši obyvatelé fascinováni maskami a kostýmy. Rozhodli jsme se tedy, že společně něco připravíme na jevišti. V roce 2013 se pak na jevišti Schauspielhausu uskutečnilo první samostatné divadlo rollimasek. Inspirován konceptem koncertů snů se zrodil nápad na divadelní hru. (Pozn. redakce: Traumkonzert je akce, při níž hudebníci s postižením i bez postižení odehrají společný koncert s Filharmonií Roberta Schumanna).

Co mohou návštěvníci od divadelní hry očekávat?
Představení vychází z benátského modelu. Jedná se tedy o klasické divadlo v maskách. Hlavní postavou je samozřejmě Marco Polo. Sledovali jsme historické aspekty, ale také jsme si spoustu věcí vytvořili volně. Všichni protagonisté hry si masky navrhli a vyrobili sami. Obyvatelé se podíleli na barvách a tvarech. Všem se dostalo podpory od Centro Arte Monte Onore e. V., dobrovolníků, mých kolegů a mě. Je důležité, aby se účinkující dokázali ztotožnit se svými maskami, a tedy i se svou rolí, proto by měli být i autory svých kostýmů. Určitě to bude velká masková a kostýmní podívaná.

Více než 120 účastníků z různých institucí, jako je Fichte Schule Mittweida, domov Kirchfeld, městský spolek pro neslyšící, Hort am Stadtpark a pobytové středisko ASB pro těžce tělesně postižené, sehraje ve dvouhodinovém představení život Marca Pola. Kulturní příslušnost, sociální postavení ani handicap nehrají žádnou roli. Velký počet účastníků s různými potřebami je nejen velmi pestrý, ale představuje i výzvu.

Do jaké míry bylo zkoušení v opeře logistickým výkonem?
Byla to pro nás zcela nová situace. V předchozích inscenacích jsme byli vždy v divadle. To jsou naši přímí sousedé, takže nebylo třeba žádných dopravních fází. Postupem času se nám před jevištěm i za ním dobře přizpůsobili a vytvořili nám odpovídající podmínky.
V budově opery jsme museli z hlediska logistiky začít od nuly, počínaje šířkou dveří, přes situaci na toaletách až po kapacitu míst pro vozíčkáře jako diváky. Čelili jsme mnoha výzvám, ale vždy jsme se snažili najít kreativní řešení.

Proč jste pomohli iniciovat projekt v rámci pobytové skupiny?
Chtěli jsme se dostat ven. Zviditelnit se. Neschovávat se za zdmi pobytového střediska. Pro zaměstnance divadla nebo opery je to vždy vzájemná zkušenost, mimo jiné. Před rokem 2013 nikdy neexistovala skupina složená výhradně z vozíčkářů. To dodávalo celé inscenaci pořádnou dávku vážnosti. Když na něčem pracujete společně, je mnohem snazší se vzájemně pochopit a zapojit.

Divadelní hra je vrcholem v životě obyvatel, ale i ve vaší každodenní práci. Jak jinak vypadá vaše každodenní práce uměleckého ředitele divadla?
Vytvářím, samozřejmě společně se svými milými kolegy, pro obyvatele projekty, které se vymykají každodenní rutině, jako je například divadelní hra. Cítím se zodpovědná za společensko-kulturní projekty. Jako vystudovaná socioložka jsem do pobytového střediska nepřišla s tradičním vzděláním. Zabývám se ale také financováním a sponzoringem, takže jsem částečně i ženou v úřadě. Ať už jde o umění, divadlo, péči nebo ošetřovatelství, je pro mě velmi důležité, aby se obyvatelé cítili oceněni.

Mica Kempeová přišla do pobytového střediska Arbeiter-Samariter-Bund poprvé téměř před 20 lety. Jejím prvním dobrým skutkem bylo zřízení vlastní galerie pro obyvatele. Následovaly různé sociálně-kulturní projekty, které Mica Kempe samostatně řídila. Společně se zainteresovanými obyvateli například založila uměleckou skupinu Rembrandt, výtvarnou dílnu. Mnozí z bývalých obyvatel již zemřeli, ale projekt žije dál. "Projekty, jako je divadelní hra nebo výtvarná dílna, jsou něčím výjimečné, mají dlouhodobý účinek a pro obyvatele jsou velmi nezapomenutelné. Tato vyvrcholení mimo každodenní život jsou úžasná. Pro všechny."

Proč se divadelní hra hodí k inkluzi? Co dokáže divadlo, co nedokáže škola nebo domov?
Divadlo vytváří neuvěřitelné množství motivace. Ochota ukázat se na jevišti a být středem pozornosti je velkou výzvou. Když se vám to nakonec podaří, hrdost na sebe sama je o to větší. Důležitou roli hrají také masky. I když se na jevišti ukážete, můžete se za ně schovat. Maska je úžasný prostředek, který si sami vytváříte, abyste se mohli ztotožnit se svou rolí.
Tato motivace je větší, než jaké můžete dosáhnout v terapeutické situaci. Když například máte v terapii udělat rozmáchlý pohyb rukou, tak ho prostě uděláte. Pokud ho ale musíte udělat na jevišti a sleduje vás více než 100 párů očí najednou, dává to lidem neuvěřitelnou motivaci zkusit ještě lepší, větší a rozmáchlejší pohyb paží. Postižení lidé také chtějí vystupovat a jsou připraveni jít za hranice svých možností. To je velmi, velmi příjemné. Vystupování na pódiu celou věc mnohem více zhodnocuje.
Obyvatelé potřebují hodně času, aby zvládli každodenní život. Volné časové úseky jsou někdy velmi omezené, takže taková divadelní zkouška je vzrušujícím momentem v týdenním rytmu.

Pobytové středisko letos slaví 20 let od svého založení. Velká oslava se bude konat 10. května. Obyvatelé a lidé zapojení do činnosti pobytového střediska chtějí tento den využít nejen jako příležitost upozornit na minulé zajímavosti a úspěchy střediska, ale také k řešení změn a úzkých míst v péči, které jsou v současné době všudypřítomné.

Chemnitz se uchází o titul Evropské hlavní město kultury 2025. Co byste do té doby pro město rádi viděli?
Chemnitz může být na mnoha místech ještě barevnější, veselejší, živější a rozmanitější. Často městem projíždím na kole, a když se dívám do tváří obyvatel Chemnitzu, uvědomuji si, že jim stále chybí část životní spokojenosti a charismatu. To se přenáší na město a naopak. Hlavní město kultury je velmi velký pojem, který má velmi silný účinek. Hlavní město kultury může vytvořit moment, kdy se městu jednorázově věnuje velká pozornost. Důležitější však je, aby každý přispěl svou malou troškou k tomu, že se město stane lepším místem pro život, a aby tyto aktivity měly dlouhodobý efekt.