Pohyb je setkání

Kerstin Stopp

Jak se správně integrujete? Jak odbourat předsudky? A znamená být postižený také to, že potřebujete pomoc? Těmito otázkami se zabývá Kerstin Stoppová, předsedkyně Sdružení pro podporu integrace prostřednictvím sportu. Sama musela po vážném úrazu, který utrpěla jako studentka sportu, přeorganizovat svůj život a především změnit své představy o něm. Tato osobní rána osudu jí ukázala, že největším dobrem je zachovat si nezávislost. Tato zkušenost ji charakterizuje dodnes a dala jí pozitivní sílu pomáhat druhým prostřednictvím sportu, cvičení a osvěty a znovu se začlenit do společnosti.

Jste předsedkyní Sdružení pro podporu integrace prostřednictvím sportu.
Jak jste se dostala k založení sdružení? Kerstin Stopp: Výchozím bodem byl festival her a sportu pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením, který se koná od poloviny 90. let. Rostoucí nároky na organizační tým a celé okolí nás brzy přiměly založit sdružení, které nyní existuje od roku 2001.

Jaké cíle si sdružení stanovilo?
Nejde nám o získávání členů, ale o organizování a pořádání různých akcí, které spojují různé skupiny: V rámci těchto akcí se pořádají projekty pro seniory, plavecké setkání nebo společné sportovní aktivity vrcholových sportovců a zdravotně postižených. Pro mě je důležité, aby se odbouraly obavy z kontaktu.

Jste kvalifikovaný učitel se speciálním vzděláním v oblasti rehabilitačních sportů. Proč jste se specializoval právě na vodní sporty?
Naučila jsem se ve vodě znovu ovládat své pohyby a chůzi. Existují určitá zařízení, která se dají ve vodě velmi dobře používat. Zavedl jsem také vlastní nápady a používám vybavení, které jinak není tak známé. Například manžety na nohy, které vás nutí narovnat celé tělo díky uvědomělosti a hlubokému svalstvu. Díky vlastnímu zranění jsem měl dobrý smysl pro to, co bylo potřeba. Hodně jsem četl, navštěvoval školení, mluvil a zkoušel.

Jaké výzvy vznikají při společném sportování?
Je velmi důležité být ke všem citlivý. Spojujete lidi, kteří by se jinak sotva kdy potkali. Musíte se přizpůsobit jednotlivým skupinám, ať už jsou to senioři, lidé s postižením nebo závodní sportovci. Sport je nejjednodušší způsob, jak se k sobě navzájem přiblížit, protože neexistují žádné velké překážky, které by bránily kontaktu nebo porozumění. V plavání jsou si všichni rovni. Postižení lidé nejsou ničím výjimeční, nepotřebují zvláštní zacházení. To je pro mě velmi důležité sdělit.

Je tedy sport tím nejlepším prostředkem integrace?
Podle mého názoru prodáváme integraci úplně špatně. Například když máte ve třídě dítě s postižením, každý má pocit, že mu musíte hodně pomáhat, zavazovat mu tkaničky, nosit mu tašku a neustále se o něj starat. Ani já jsem nikoho neintegroval, když jsem někam postavil postiženého člověka a řekl: "Tady je postižený člověk.
Bylo by mnohem lepší nechat ho, ať si všechno dělá sám a řeší to jako normálně. Samozřejmě, že do této speciální práce musím vnést spoustu znalostí o zdravotním zázemí a vždy to do své práce zahrnuji a zohledňuji. To znamená, že jim pomáhám jen tehdy, když pomoc vysloveně potřebují. Nepřiznávat lidem s postižením zvláštní postavení je pro lidi nejtěžší.
Nemyslím si, že se nám to v nejbližších letech podaří odstranit. Byli jsme k tomu špatně vychováni. Dokud budeme vnímat postiženého člověka jen jako postiženého, způsob, jakým se k němu chováme, se nezmění.

Co se musí stát, aby lidé přehodnotili způsob, jakým se k lidem s postižením chovají?
Je třeba zavést normalitu. Charakteristika zvláštního postavení musí zmizet. Člověk je člověk. Všichni máme nějaké omezení: Někdo se něčeho bojí, jiný si není jistý svým vzhledem. Nikdo nechce tato "omezení" stavět do centra pozornosti. Pokud nemůžete dělat určité věci, a ty má každý, pak se je snažíte obejít. A každý člověk s postižením to cítí stejně. Společnost to musí vnímat jako normální. To samozřejmě vyvolává otázku, co je normální? Jde o to, že každý má svou vlastní cestu a někteří mají jinou.

Čeho sport dosahuje, čeho by škola nebo společnost z hlediska integrace dosáhnout nemusela?
Rozhodujícím faktorem je pohyb. Pokud každý sedí ve škole nebo na kurzu na svém místě, vždy existuje vnitřní bariéra, která brání vstát, jít a promluvit. Pokud ale stojíte společně ve vodě se stejným problémem a cvičíte, už jste mnohé bariéry odbourali. V jiných oblastech se to tak dobře nedaří. Cvičení je setkání.

Plavecký trénink pro školní třídy, zdravotně postižené, rehabilitační skupiny i závodní sportovce: Kerstin Stopp pracuje s mimořádně širokým spektrem lidí. A přesto jsou ve vodě všichni stejní. Důsledně míchá členy skupiny, aby se snížil jakýkoli strach z kontaktu. Senioři provozují aqua jogging s mentálně postiženými nebo školní třídy trénují společně s basketbalisty z Niners. "Ale není to nic zvláštního. Je spousta lidí, kteří dělají dobré věci," zdůrazňuje Kerstin Stoppová skromně.

Je to práce, nebo spíš poslání?
Pro mě to rozhodně není jen práce. Je v tom kus mého vlastního životního příběhu. Ale všimla jsem si, že se to v dnešní době vytrácí. Někteří lidé to berou jen jako práci, aby si vydělali peníze. Ale je to víc než jen práce skrze věci, které po vás někdo chce. Musíte o své práci a o tom, co denně děláte, přemýšlet, přemýšlet o sobě.

Co charakterizuje vaši každodenní práci?
Vždy se snažím dělat malé kroky a zapojit každého do každodenního života. Snažím se najít způsoby, jak vyzdvihnout silné stránky lidí s postižením. Ale to je pro mě normální. Moje každodenní práce je vlastně zcela nenápadná.

S lidmi s postižením pracujete již více než 40 let. Jak se změnil způsob, jakým se ve sportu přistupuje k lidem s postižením?
Když jsem v roce 1978 začínal, bylo sportování s postiženými lidmi poměrně odsuzováno. V mnoha ohledech jsem byl nováček. V dobách NDR jsem byl kárán za to, že jsem chodil do bazénu s mentálně postiženými lidmi. Tehdy jsem také dostal hodně ošklivý trest. A to jen proto, že jsem si ve svém volném čase dovolil chodit plavat s postiženými lidmi a jejich rodiči.

Krátce před sjednocením se to pomalu změnilo a já jsem skutečně dostal pokyn plavat s postiženými.
Po sjednocení se kolem sportu zdravotně postižených strhl velký humbuk. Mnoho sportovců jako Maria Götze z Chemnitzu slavilo velké úspěchy. [Tato plavkyně je dodnes nejúspěšnější handicapovanou sportovkyní v regionu, když získala 49 medailí na paralympiádách]. Objevilo se mnoho nových příležitostí pro další trénink v této oblasti. Čas jsem využila k získání licence pro rehabilitační sporty.

A jaká je situace dnes?
Mám pocit, že sport zdravotně postižených se v dnešní době velmi zkomercionalizoval. Musíte si dávat pozor, aby se to celé nepřevrátilo a nestal se z toho opět elitní sport, který by nechal širokou veřejnost na holičkách. Sportovních klubů pro handicapované není tolik, kolik by mělo být. Zejména v Chemnitzu se vynikajícím způsobem angažuje BFV Ascota, ale i zde se stále více projevuje nedostatek motivovaných dobrovolníků. Poptávka je velmi vysoká, ale bohužel nemůžeme pokrýt tolik, kolik bychom potřebovali.

Chemnitz se uchází o titul Evropského hlavního města kultury 2025. Co si přejete pro budoucnost Chemnitzu?
Chemnitz rozhodně potřebuje impuls. Všechny negativní věci, které se teď objevily, všechno zničily. Potřebujeme znovu vidět srdce Chemnitzu. Nemá smysl snažit se něco prosadit silou. Město to musí dělat srdcem, stejně jako mnoho motivovaných lidí, kteří v tomto městě žijí.