Vyznání lásky Chemnitzu

Ellen Schallerová

Když kabaretní umělkyně napíše knihu o městě Chemnitz, které je centrem její tvorby, čtenář má tendenci očekávat satiru na politickou situaci nebo aktuální dění v tomto třetím největším městě východního Německa. Ale zdaleka tomu tak není. Ellen Schallerová se ve své knize ptá obyvatel Chemnitzu na otázky týkající se jejich města a dostává na ně nejrůznější odpovědi. V knize "Chemnitz. Vyznání lásky" dává "tichým hlasům města veřejný hlas", jak píše v úvodu knihy. Její kniha vyjde 18. listopadu a ona ji ten večer představí v Kabaretu v Markthalle od 20 hodin.

Ptáte se 50 lidí z Chemnitzu. Je nápadné, že na ně neodpovídáte sami. Proto se na ně ptáme nyní:
Ellen Schaller: Za prvé, ze všeho nejvíc miluji Markthalle, kde se koná chemnitzský kabaret. Protože je opravdu výjimečná. Vystupuji na mnoha místech, nejen v Sasku. Tento sklep má jedinečnou atmosféru. To široké jeviště, kde je opravdu vidět a kde se dostanete ke každému divákovi.

To je tedy odpověď na otázku, jaké je vaše nejoblíbenější místo?
Určitě je to mé nejoblíbenější místo v Chemnitzu a možná také zasvěcený tip. (přemýšlí) Spíše ne. Jako outsiderovi je pro mě opravdu těžké dát zasvěcený tip. Lidé v Chemnitzu jsou zdatnější. To mě také při rozhovorech zajímalo.

Trvalo rok, než byla kniha hotová. Museli jsme najít lidi ze všech sociálních vrstev a profesí, abychom zjistili zvláštní výhody Chemnitzu. Pak se vedly rozhovory, fotilo se, psaly se rozhovory a kontrolovalo se, jestli se to hodí. "Od května to byla opravdu tvrdá práce. Když na konci držíte knihu v ruce, vypadá to tak jednoduše. Ale vůbec to tak není. Bylo potřeba hodně přepracovávat," říká amatérský autor. Oslovila padesát lidí. Celkem obdržela pouze dvě odmítnutí. "To je na tak velký projekt velmi málo."

Jak jste vůbec vybírala lidi?
Jednoduše jsem začala s lidmi, které jsem už znala. Od začátku pro mě bylo důležité, aby se jednalo o široké spektrum profesí a věkových skupin. Ptal jsem se všech, s nimiž jsem vedl rozhovory, koho by mi ještě mohli doporučit. Když mi bylo po 35 lidech těsno, všem jsem napsal, která věková skupina nebo profese mi ještě chybí. Všichni mi pak pomohli.

Takže jste do knihy zařadil všechny, s nimiž jste dělal rozhovory, a nevybíral jste jen ty nejlepší?
Jsou tam všichni, se kterými jsem mluvil. Po deseti až patnácti rozhovorech jsem si myslel, že všichni budou vyprávět stejně. To byla moje velká obava. Ale to se nenaplnilo. Každý rozhovor mě pozitivně naladil. Bylo to jako spirála - ne sestupná, ale pozitivní. Sám jsem z toho měl velmi dobrý pocit.

Byl nějaký rozhovor, který na vás udělal největší dojem?
Dr. Ingrid Mössingerová na mě zapůsobila svými znalostmi. To bylo neuvěřitelné. Nemohla jsem si tak rychle dělat poznámky. Docela mě překvapilo, s jakou vážností se připravovala. Byly také rozhovory, které mě opravdu dojaly. Například s geriatrickou sestrou. Začalo to tím, že přišla na pohovor s květinou pro mě, a já si říkala, teď se tady převracejí světy naruby. A překvapilo mě, co všechno jsem nevěděla nebo nepoznala. Eselsbrücke v Rabensteinu byl pro mě nový.

Ellen Schallerová působí v kabaretním divadle v Chemnitz už více než 22 let. Čtyřiapadesátiletá herečka potěšila chemnitzské publikum ve více než 20 programech a pokračuje v tom i dnes. Nyní je na cestách s různými sólovými programy mimo jiné v Drážďanech, Zwickau a Senftenbergu.

Proč si žena z Drážďan tak intenzivně zamilovala Chemnitz a dala si za úkol představit toto město, které není jejím domovem, v pozitivním světle prostřednictvím knihy?
Je to díky zážitkům, které jsem s lidmi v Chemnitzu v průběhu let zažila. Často mají se svým městem problém a mluví o něm negativně. To mi bylo vždy trnem v oku. Protože není takové, jak o něm mnozí říkají. Takže přístup knihy byl: podívejte se na pozitivní věci ve svém městě, připomeňte si je a postavte se kritickým hlasům. Teprve až budete mít své město opět rádi, budete ho bránit. Vzhledem k událostem posledních měsíců má být kniha také inspirací pro obyvatele Chemnitzu.

Oslovujete ji právě teď. Máte pocit, že negativní události ze srpna loňského roku měly přece jen něco pozitivního, protože stále více obyvatel Chemnitz se o svém městě vyjadřuje pozitivně?
Z každého, s kým jsem při rozhovoru mluvil, jsem okamžitě vycítil snahu mluvit nahlas. Mnozí chtějí čelit kritickým hlasům a ještě více upozornit na krásné stránky Chemnitzu. To je pozitivní efekt událostí uplynulého roku.
I když před těmito hroznými událostmi existovalo mnoho iniciativ, vyvolaly pocit "teď víc než kdy jindy". Jako například tato geriatrická pečovatelka, která přispěla do mé knihy a vlastně se nechtěla nechat veřejně fotografovat. Ale pak to udělala pro své město. V knize se objevilo tolik věcí a já jsem vždycky žasla nad tím, co všechno se udělalo a co všechno bylo k dispozici.

Jak jste prožívala srpnové události loňského roku?
Už jsem se s tím seznámila. Jako obyvatelka Drážďan znám Pegidu. Ale když se vás vlastní dcera z okruhu svých přátel na Novém Zélandu, z jejího ročního pobytu v zahraničí, zeptá, co se děje, tak víte, jaké mediální obrazy se šíří. To byl také důvod vzniku knihy, ukázat více než jen jednu stranu. Vždy se zaměřuje na katastrofy. To se v mysli usadí rychleji než něco pozitivního.
S velkým znepokojením pozoruji vývoj, který začal diskusemi u stolu štamgastů, pokračuje přes sociální sítě, kde se každý vyjadřuje, a teď se to přelévá do běžného života. Myslím, že tato verbální neukotvenost, nespoutaná nenávist a zloba je neuvěřitelně nebezpečná.
Nabízí se otázka, kde začít. Jak už jsem řekl, jedním z přístupů, které v knize sleduji, je pozitivní pohled na věc. Dalším by byl pedagogický přístup ve školách a v domácnostech, který se zabývá chováním, interakcí a vzájemnou komunikací. Považuji za velmi problematické, že na lidi už nelze působit argumenty. Mají svou náladu, nelze se mezi ně dostat. Nechtějí se vůbec bavit.

V chemnitzském kabaretu vystupujete pravidelně už více než dvacet let. Jsou obyvatelé Chemnitzu humoristé, kteří se smějí vlastním slabostem?
Mám různé programy, ve kterých hraji sociální situaci určitých postav. Jedná se o mé vlastní nedostatky, které tyto postavy vyjadřují. Ochota diváků se jim smát tu rozhodně je.

Jak přicházíte na nápady, kterou postavu postavit do středu programu?
Mám divadelní vzdělání, takže se skrze tyto postavy dobře orientuji v příbězích. Snažím se přemýšlet o společenském problému z pohledu takové postavy a naštěstí mám kromě vlastního psaní i autory, kteří mi pomáhají.

Proč jste si vybral profesi kabaretiéra a co vás na ní fascinuje?
Na rozdíl od herectví je příjemné, že máte přímou interakci s lidmi v publiku. Okamžitě vycítíte, jaká je nálada, jak mohu lidi oslovit, jak přijmou to, co říkám. To je velká výzva a na druhou stranu něco velmi přímého, co jsem si zamiloval. Přiznávám, že to nebyla moje původní volba.
Studovala jsem herectví v Berlíně a pak jsem přišla ke kabaretu, protože hledali kabaretiéra. Hlavně ze začátku jsem měla s tímto "otevíráním se" a s touto profesí problémy. Není to něco, co můžete dělat hned, když přijdete z herectví. Byl to velmi vzrušující proces. Teď jsem ráda, když jsou ke mně lidé opravdu otevření.

Reagují obyvatelé Chemnitzu na kabaret dobře?
Mám pocit, že nás lidé mají rádi.

Hlavní téma Hlavní město kultury: rodné Drážďany, profesionální centrum Chemnitz. Komu držíte palce a myslíte si, že má Chemnitz dobré šance?
Nebudu vynášet žádné soudy. Nevím. Neznám kritéria, která jsou pro hlavní město kultury důležitá. Jsem jen zvědavý. Myslím, že každé město si to zaslouží, a žádnému městu to nezávidím.

Vraťme se k vaší knize. Formát umožňuje pokračování. Máte ho už v hlavě?
Zatím nevím, jestli bude pokračování. Nevylučuji to, ale zatím nemám představu.

Ve středu 18. listopadu ve 20 hodin představíte svou knihu v Kabarettkelleru. Na co se mohou návštěvníci těšit?
Ten večer bude hrát hudba, bude se mnou rozhovor. Několik lidí, kteří se na něm podíleli, bude číst své rozhovory. Budu trochu mluvit o procesu psaní knihy a na závěr proběhne autogramiáda.