Hlasy uprchlíků

Dave Schmidtke & Elaha Anwari

Málokterá organizace se může pochlubit tím, že získala Saskou cenu za integraci krátce po svém založení. Časopisu Horizont ze školicího střediska v Chemnitz se to podařilo. Členové redakce chtějí dát uprchlíkům hlas vždy a všude. Šéfredaktor Dave Schmidtke v rozhovoru pro Macher der Woche vysvětluje, jak tohoto cíle každý měsíc dosahují, a novinářka Elaha Anwari vypráví, co pro ni práce pro časopis znamená.

Kdo přišel s nápadem na časopis? Dave Schmidtke:S nápadem na základní koncept přišla Daniela Weinbrechtová. Pracovala zde ve školicím středisku a přišla s nápadem na časopis pro uprchlíky. Na začátku však nebyla žádná koncepce. Časopis měl spíše pomoci lidem zlepšit jejich jazykové dovednosti, dát jim šanci setkávat se a získávat mediální dovednosti. V těchto bodech stále pokračujeme, ale v posledních měsících se časopis stále více vyvíjí v platformu pro příběhy, které by jinak nebyly slyšet.
Projekt byl oficiálně zahájen v květnu 2019. Jako koordinátorka jsem hledala lidi, kteří by měli zájem na časopisu pracovat. Už jsem měla v mobilu rozhovory s lidmi, které jsem potkala ve svém předchozím zaměstnání - předtím jsem tři roky pracovala v Radě pro uprchlíky. Velmi často jsem slýchávala, že ti, kteří jsou v Chemnitzu noví, mají pocit, že většina společnosti nechápe, proč jsou tady, co se děje v zemích a během útěku a jak vyčerpávající může být proces příjezdu sem.
Když jsme začali vydávat časopis, lidé chtěli okamžitě přispívat. První noviny jsme plánovali vydat v prosinci 2019 a v lednu 2020. Ve skutečnosti jsme však mohli první časopis vydat až v červnu 2019, tedy o pouhý měsíc později, protože se nám nahromadily články. V červenci se k projektu připojila na částečný úvazek také Muna Ergiegová. Působila jako šéfredaktorka v libyjském Tripolisu. V současné době se soustředí na jazykový kurz, ale stále je dobrovolnicí v projektu a pokračuje v psaní článků.


Jaká je její motivace? Dave Schmidtke:Naší hlavní motivací pro Horizont bylo, aby promluvili sami uprchlíci, protože podle mého vnímání se v posledních letech vždy mluvilo jen o skupině lidí, ale oni sami za sebe mluvit nesměli. Lidé si neuvědomovali, kolik uprchlíků se v Chemnitzu za posledních pět let již ekonomicky integrovalo. Mnoho lidí z Eritreje pracuje například v logistice. To ví v Chemnitzu jen velmi málo lidí. V centru Chemnitzu pracuje tolik uprchlíků v restauracích, kde to lidé možná ani netuší. Tolik lidí už pracuje, ale člověk se to nedozví. Mám autora, který pochází z Pákistánu a pracuje v řemeslném podniku v Hainichenu. Je tam už tři roky a je dobře integrovaný.

"Abychom rozptýlili skepsi některých firem, chceme také prostřednictvím našeho časopisu ukázat mnoho pozitivních příkladů integrace na trhu práce," říká Dave Schmidtke. Na tento měsíc je naplánováno speciální číslo. Autoři chtějí nejen povzbudit potenciální zaměstnavatele, ale také uprchlíky, aby se ucházeli o práci zde v Chemnitzu. "Od mnoha lidí jsem slyšel: 'Musím do Hamburku, musím do Stuttgartu, musím do Berlína, protože tady mi všechny žádosti zamítli'," říká Dave Schmidtke. Mnozí uprchlíci odjeli z Chemnitzu, aniž by napsali jedinou žádost, protože si mysleli, že se zde setkají s diskriminací a nebudou přijati. Tím se ztratilo tolik potenciálu. "Horizont" je chce ve speciálním vydání informovat také o tom, co potřebují k získání práce a kde si mohou například nechat uznat kvalifikaci.


Čeho chcete časopisem dosáhnout? Dave Schmidtke: Všichni, kdo se na časopise podílejí, rozhodně chtějí, aby většinová společnost, tedy především Němci v Chemnitzu, mohla podrobně pochopit, co se děje v zemích původu. Aby pak třeba prostřednictvím takového intimního životopisu uprchlíka získali trochu větší přehled o tom, co se v těchto zemích děje. Především chceme dát lidem, zejména migrantům a uprchlíkům v Chemnitzu, platformu, aby hlasy, které byly dříve slyšet jen zřídka, byly prostřednictvím "Horizontu" slyšet o něco více.


Co je pro vás ve vaší práci obzvlášť důležité? Dave Schmidtke:Že vytváříme dialog. V posledních letech jsem se zúčastnil mnoha demonstrací a člověk po nich odchází domů s neuspokojeným pocitem, protože si uvědomuje, že k žádné realizaci nedošlo ani na jedné straně. Zejména události roku 2018 jasně ukázaly, k jakým střetům dochází a jak rozdělená společnost už je. Že neexistuje reálná možnost dialogu, aniž by se politicky vyhrotila. Díky těmto novinám a osobnímu vhledu do životopisů, který by asi pro mnoho obyvatel Chemnitzu nebyl možný, pro mě bylo důležité, abychom se navzájem oslovili.

Horizont" nyní vychází již více než rok. Za tu dobu do něj přispělo 34 lidí z dvanácti různých zemí jako autoři, grafici, ilustrátoři a překladatelé. Každý měsíc se k základnímu týmu připojí dvanáct až patnáct lidí. Elaha Anwari je jedním z těchto dobrovolných autorů již deset měsíců. Tato šestadvacetiletá žena studovala v Afghánistánu, pracovala jako novinářka v Kábulu a zároveň provozovala vlastní restauraci.

Elaha Anwari: V Afghánistánu jsem zažila opravdu těžké chvíle. Situace je tam pro dívky a ženy velmi těžká. Musíme nosit hidžáb a ženy nesmějí pracovat a dokonce ani vycházet z domu. Ale já hidžáb nenosím a nenosila jsem ho ani v Afghánistánu. Asi devět měsíců jsem pracovala ve vlastní pizzerii. Mým snem bylo mít vlastní restauraci. Pomalu, ale jistě bylo stále zřejmější, že lidé nechtějí, abych vedla vlastní podnik nebo vůbec pracovala. Říkali, že do Afghánistánu nepatřím, že bych měl odejít, odjet do zahraničí. Už jsem tam nebyl v bezpečí. Když chcete v Afghánistánu něco získat, musíte nejprve něco jiného ztratit. Tak jsem opustil Afghánistán a přišel do Německa.


Jak jste se dozvěděla o projektu Horizont? Elaha Anwari: O projektu jsem se dozvěděla od svého nadřízeného. Věděla o mém studiu a zeptala se mě, jestli mám zájem. Samozřejmě, že jsem měla! A pak mi zavolal Dave.
Své texty píšu v angličtině a pak se překládají. Práce v Horizontu je pro mě dobrá a myslím, že je dobrá i pro mou budoucnost. Protože opravdu chci pracovat jako novinářka.


Jak připravujete jednotlivá vydání? Elaha Anwari: Denně diskutujeme o problémech a nápadech a zhruba jednou za čtrnáct dní se scházíme na společných redakčních poradách. Každý píše o zemi, ze které pochází. Články jsou buď o osobních zkušenostech, nebo o aktuálních tématech, například o volbách v různých zemích.


Vytvářejí všichni redaktoři a designéři časopis ve svém volném čase, nebo na plný úvazek? Dave Schmidtke: Muna Ergiegová pracovala na projektu na částečný úvazek od června 2019 do ledna letošního roku, stejně jako já pracuji na projektu na částečný úvazek. Bohužel na to již nestačily finanční prostředky, což znamená, že všichni kromě mě nyní pracují na dobrovolné bázi.

Všechny články nabízíte v němčině a angličtině, většinou také v arabštině, a také některé články v dalších jazycích.
Kdo je překládá? Dave Schmidtke: Nemáme pevně stanovenou koncepci. Zpravidla k nám může přijít kdokoli bez ohledu na jazykovou úroveň, protože já mám díky osobnímu okruhu známých možnost překládat vše od perštiny a urdštiny až po arabštinu. Pokud už lidé trochu ovládají němčinu, můžeme texty překládat společně s autory. To vše se také děje na dobrovolné bázi.

Časopis vychází každý měsíc.
Ale to nebylo v původním plánu. Dave Schmidtke: Když projekt začínal, nebyl pevně stanovený cyklus. Vznikl proto, že se do něj zapojilo mnoho lidí, kteří chtěli vyprávět své příběhy a podělit se o ně s obyvateli Chemnitzu. Stále máme v rukávu příběhy, které se nám ještě nepodařilo zveřejnit.

Nedlouho po založení časopisu jste získali Saskou integrační cenu.
Co pro vás toto ocenění znamená? Dave Schmidtke: Když jsem se o něm dozvěděl, vlastně jsem kolem redakce poskakoval. Vůbec jsem to nečekal. Později se k nám přidala paní Ergiegová a trochu jsme si zatančili radostný tanec. Měli jsme obrovskou radost. Bylo to pro nás velké překvapení, protože jsme v té době existovali teprve několik měsíců. To nám dodalo vnitřní impuls. Také jsme neustále zvyšovali náš dosah tady v Chemnitzu, a když obdržíte cenu za integraci, víte, že se vám dostává určité pozornosti v celé spolkové zemi. To pro nás byla obrovská motivace, která stále trvá.


Kromě časopisu chcete brzy nabídnout také podcast. Dave Schmidtke: Ano, podcast určitě vznikne ve spolupráci s Rokshanou Alamy, protože v Afghánistánu působila jako rozhlasová moderátorka. Ve svém tehdejším pořadu se věnovala především sociálně znevýhodněným. Hned v prvním rozhovoru, když jsem se s ní setkal, řekla, že by ráda takový pořad znovu založila. Nabídl jsem jí, že bychom to mohli udělat formou podcastu v časopise. V současné době však nemáme k dispozici techniku a paní Alamy je stále na jazykovém kurzu. Jakmile si bude v němčině trochu jistější, podcast zrealizujeme.


V jakých jazycích bude podcast k dispozici? Dave Schmidtke: Pravděpodobně bude k dispozici v němčině, angličtině a perštině. Chceme ho zpestřit a nikoho nevylučovat. Zejména pokud se zabýváme složitějšími tématy, je nutné jej přeložit do příslušného národního jazyka.


Jaké jsou vaše naděje do budoucna časopisu? Elaha Anwari: Doufám, že se podaří zaměstnat v Horizontu ještě několik lidí a že časopis zůstane i nadále bezplatný. Zatím o nás neví tolik lidí a já doufám, že se to změní a že se nám podaří oslovit více lidí.


Co byste si přál, aby se ve městě a pro město dělo? Dave Schmidtke: Samozřejmě bych si přál, aby zejména lidé, kteří jsou vůči uprchlíkům skeptičtí, navštívili naše webové stránky, přečetli si náš časopis nebo třeba kontaktovali přímo autory. Časopis je vždy příležitostí k dialogu nad rámec článku. Jste velmi vítáni, když se s lidmi, kteří na projektu pracují, spojíte. O to jim jde a já bych v tomto ohledu uvítal trochu více empatie.