Vášeň pro automobily

Frieder Bach

Rozhovor s Friederem Bachem o historii saského automobilového průmyslu je jako lekce dějepisu. Tento 76letý muž je chodící encyklopedií, když přijde řeč na kolébku německého automobilového průmyslu - Chemnitz. Kromě historie se rodák z Chemnitzu věnuje také sbírání klasických automobilů. Když se jejich počet rozrostl, založil spolek a inicioval vznik muzea - Museum für sächsische Fahrzeuge Chemnitz e.V. na Zwickauer Straße. Vzrušující místo nejen pro lidi s benzínem v krvi.

Co vás fascinuje na klasických autech? Frieder Bach: (Smích) Vždycky jsem to přičítal svému dědečkovi. Ten začal s automechanikou v roce 1907 a přinesl ji do rodiny. V letech 1907 až 1912 se vyučil u firmy Daimler v Berlíně a pak odešel do firmy Hansa-Loyd v Oldenburgu. Tam zůstal až do velké hospodářské krize. Zlákán průmyslem a prací, která byla v Sasku k dispozici, založil v roce 1931 vlastní firmu. Věnoval se také závodění. Například v roce 1924 vyhrál největší závod v Německu - Reichsfahrt: z Eisennachu do Hannoveru přes 1200 kilometrů napříč Německem. Takže když to moje žena přežene, vždycky říkám: "Mám dědičnou zátěž. Nemůžu dělat nic jiného."

Děláte také sám dráteníka? Jaký je váš aktuální projekt?
Je to poslední sportovní auto, které chtěla Auto Union postavit. Náhodou jsme našli jeho výkres. Tento sportovní vůz měl být použit v závodě Berlín-Řím v roce 1938. Kvůli válce se však tento závod neuskutečnil, ale všechny velké továrny už začaly stavět nebo plánovat speciální vozy: Mercedes, BMW, Adler, Stoewer atd.

Příběh posledního sportovního vozu Auto Union je vzrušující, jak vysvětluje Frieder Bach. Vůz byl na papíře dokončen na jaře 1940, ale zároveň bylo zrušeno sportovní oddělení automobilky. Do jeho prostor se přesunula zbrojní výroba. Většina vozidel, která dříve sportovní oddělení vyrábělo, byla prodána soukromým osobám. Některá byla přestěhována do haly na dnešní ulici Carl-von-Ossietzky-Straße, aby byla chráněna před válkou. Tyto naděje na ochranu vozů před válkou se nenaplnily. Hala byla bombardována tak intenzivně, že byla zasažena a všechny vozy shořely. "Byly to milníky ve vývoji automobilů," říká Bach. "Pro odborníky, kteří se specializují na klasické automobily, jsou tyto sportovní vozy nesmírně důležité." Při výzkumu pro výstavu v muzeu vozidel narazil Bach na dokumenty týkající se posledního sportovního vozu. Pod návrhem byl podepsán Günther Mickwausch, který byl mimo jiné šéfkonstruktérem společnosti Auto Union v letech 1932 až 1945. Jinými slovy: byl skutečný. "Ten tvar je tak inspirativní, že jsem si ten vůz musel postavit." Velkým problémem stavby hliníkové karoserie, zejména otevřené dvoumístné, je, že je velmi drahá a těžko se hledá někdo, kdo by ji uměl udělat. Na pomoc mu přišla náhoda: "Seznámil jsem se s jedním zaměstnancem Fraunhoferova institutu. Hledali referenční objekt pro testování stroje, který by mohl vyrábět složité formy. Objemná karoserie sportovního vozu přišla vhod. Vůz jsme se synem stavěli dobrý rok. Doufám, že v dubnu budeme hotovi. Vůz chceme začlenit do probíhající výstavy."

Odkud získáváte díly vozidla?
Za ta léta, co se věnuji klasickým automobilům, jsem nasbíral mnoho dílů. Bylo by nemožné je nyní všechny shromáždit.

Jak jste se dostal k založení sdružení všech věcí?
Bylo to spíše z nutnosti: V roce 1969 jsem měl motorku s nášlapnou deskou a manuální převodovkou, kterou jsem nechtěl vyhodit, ale na které jsem už nejezdil. Tak jsem jednoduše zatloukl dvě železa do zdi a motorku jsem postavil nahoru. To byl začátek mé sběratelské vášně. Krátce nato přibyl motocykl BMW. Rozneslo se, že sbírám staré motorky. Po dvou letech jsem jich měl asi čtyřicet. Pak jsem přidal auta. Pronajatá stodola byla zrušena. Tak mě napadlo udělat z ní muzeum. V roce 1983/1984 jsem šel na městský odbor kultury. Byli okamžitě nadšeni. Když jsem však představil koncepci a zahrnovala i vozidla Auto Union, nadšení se vytratilo. Neviděli vozidla, ale zbrojovku. Nemohl jsem s tím nic dělat. V roce 1990 jsme učinili nový pokus a založili sdružení.

Zní to jako vzrušující doba?
Bylo to všechno časově velmi náročné. V roce 1990 jsem začal podnikat a zároveň jsem založil sdružení. Bylo také třeba obnovit vozidla.

V roce 1995 se spolek přestěhoval na zámek Klaffenbach s Muzeem saských vozidel. "V den otevření bylo na hradním nádvoří několik tisíc návštěvníků," vzpomíná Frieder Bach. Povodně v roce 2002 vzaly muzeu domov. "Jinými slovy jsme se utopili." Od konce roku 2008 sídlí expozice ve "Sternových garážích" na Zwickauer Straße. "Budova s historií vozidel nám dokonale vyhovuje." Je to jedno z nejstarších německých vícepodlažních parkovišť. "A její blízkost k městu nám také během týdne přivádí návštěvníky. S muzeem Gunzenhauser, průmyslovým muzeem a muzeem tramvají se Zwickauer Straße stala muzejní ulicí. A my jsme její součástí," říká nadšený Frieder Bach.

Přesto má člověk pocit, že si mnoho lidí v Chemnitzu stále ještě neuvědomuje, že tu nějaké muzeum je.
To je správně. Muzeum provozujeme jako spolek a musíme se starat o to, jak finančně vyjít s penězi. Jen ze vstupného se jako muzeum přežít nedá. Jsme závislí na finančních prostředcích a sponzorech. To bohužel znamená, že nemůžeme investovat mnoho peněz do reklamy. Musím však také říci, že v neposlední řadě záleží na samotných obyvatelích Chemnitzu, aby se zajímali o své město a o to, co nabízí.

Nová výstava v muzeu vozidel byla otevřena 7. února: co je na ní k vidění?
Její název zní "Rychle vpřed s pohonem předních kol - 90 let závodních vozů DKW".

Speciální výstava, která potrvá od 7. února do 4. října 2020, ukazuje, že saský výrobce automobilů a motocyklů DKW využíval motoristický sport nejen jako testovací pole pro nové technologie, ale také jako chytře zvolenou marketingovou strategii. Ve dvacátých letech minulého století bylo nejprve třeba přesvědčit kupující o výhodách pohonu předních kol a dvoutaktních motorů v automobilech. Proč tedy neprokázat, jak rychle a spolehlivě tato technologie funguje, v automobilových závodech? Speciální výstava představuje výběr továrních závodních vozů, rekordních vozů, soukromých sportovních vozů a dětských závodních vozů ze tří desetiletí.

Trávíte v muzeu vozidel hodně času jako dobrovolník?
Určitě. Jakmile se do něčeho takového pustíte, musíte se o to starat tak dlouho, jak to jen fyzicky a psychicky jde. Už dvanáct let jsem v důchodu a věnuji muzeu ještě více času než dříve - zejména při speciální výstavě, jako je ta současná. Díky "obchodu s klasickými automobily" mám kontakty na mnoho sběratelů, od kterých si můžete vozidla půjčit. Tyto lidi však musíte znát osobně, jinak vám někdy velmi drahá vozidla nepůjčí. Nedávno jsme například dostali auto ze Sárska - otce majitele jsem ještě znal. Potkal jsem ho na Nürburgringu v roce 1989. Tak jsem to auto získal. Jiní lidé by auto pravděpodobně vůbec nedostali. Proto si myslím, že by se výstava na jiném místě neuskutečnila.

Jako důchodce se už nutně nenudíte?
(Směje se) Ne, divím se, když jsem chodil do práce.

Máte ještě nějaké cíle pro muzeum vozidel?
Máme v hlavě víc námětů na speciální výstavy, než jsme schopni časově zvládnout. Obvykle pořádáme speciální výstavu dvakrát ročně. Stejné je to i s psaním knih. Napsal jsem už dvanáctou nebo třináctou knihu a stále něco odkládám z časových důvodů.

V roce 1932 se spojily čtyři regionální automobilky (Wanderer, Audi, Horch, DKW), založily v Chemnitzu akciovou společnost a obchodovaly pod názvem Auto Union. Společnost se rychle rozrůstala a před válkou se stala druhým největším německým výrobcem automobilů. Z výrobní linky zde sjížděly klasiky německé automobilové historie. Známé čtyři kruhy se proslavily jako ochranná známka. Po druhé světové válce byla společnost Auto Union znovu založena v Ingolstadtu a pokračovala ve výrobě vozů DKW až do počátku 60. let. Poté se společnost vrátila ke staré značce Audi.

Krvácí automobilový nadšenec jako vy, když Chemnitz není náležitě uctíván jako místo vzniku automobilového průmyslu?
Ano, nejlepším příkladem je rozšířený názor, že symbolem značky Audi jsou její kruhy. Ale tak to není. Jsou to prsteny Auto Union. Čtyři závody byly v Sasku. Mám ve zvyku to opakovat stále dokola. Nepomáhá to (smích). Proto jsem napsal knihy, aby si ten příběh mohl přečíst každý. Tady je jedna anekdota: Koncem 80. let jsem napsal knihu o motocyklech DKW. A když jsem ji chtěl vydat, oslovený nakladatel mi řekl, že na ni nemají papír. Takže to bylo mrtvé. Pak přišel dotaz z Motorbuchverlag Stuttgart, zda existuje kniha o motocyklech DKW v NDR. Najednou tam ten papír přece jen byl (smích).

V říjnu 2018 jste byl vyznamenán za svou práci při propagaci saské muzejní krajiny. Co pro vás tato pocta znamená?
Tuto poctu nespojuji primárně se sebou, ale se spolkem, který tuto práci vykonává. Je to dobrý tým, na který jsem hrdý. Nemáme žádné velké problémy s mladými talenty jako jiné spolky. V minulosti k nám přišlo poměrně velké množství mladých lidí, kteří se prosadili. V loňském roce jsme se například rozhodli přestavět muzeum, přesunout exponáty na jiné místo a přednáškový koutek posunout dál do centra. Zatímco před několika lety byli jen tři až čtyři členové, tentokrát se jich zapojilo deset až patnáct. Nic lepšího nás nemohlo potkat a z toho mám velkou radost.

Chemnitz se uchází o titul Evropské hlavní město kultury 2025, jste přesvědčen, že se nám to podaří?
Velmi v to doufám a také v to, že k jeho úspěchu může přispět naše muzeum svými výstavami.