"Chceme, aby se o nás opět mluvilo jako o kultu."

Markus Wolf

V červenci uplynulo 30 let od založení městského časopisu, bez kterého by si dnes Chemnitz bylo těžké představit: to je dostatečný důvod věnovat rozhovor pro Macher der Woche Markusi Wolfovi ze Stadtstreicheru. Hovoří o metamorfóze, interakci mezi analogem a digitálem a odvažuje se nahlédnout do křišťálové koule.

Proč se vlastně Stadtstreicher jmenuje Stadtstreicher?
Markus Wolf: Název jsme začali hledat v roce 1991. Můj redakční partner tehdy řekl: Proč časopis nenazveme Stadtstreicher? Jednu noc jsme nad tím spali a pak jsme si řekli: "Dobře, super název." Mysleli jsme na ty, kteří se toulají městem, možná někde přinášejí nové barvy, hodně nahrávají a vědí, kde hoří a co se děje. V určitém okamžiku to místní obyvatelé Chemnitzu začali banalizovat. Ze Stadtstreichera se stal Streicher, což bylo také kratší a snáze uchopitelné.

Kdybyste měl Stadtstreicher shrnout do tří slov, jaká by to byla?
Regionální, překvapivé, pozitivní.

A řekl byste také inovativní?
Někteří lidé by se na Streicher mohli podívat a říct si: "Co nového tady děláte?" Pak řekneme: To je naše měřítko! Tam jsme umístili naše podnikání. Mimo jiné chceme značku emocionálně nabít. A protože jsme kreativní, je za tím samozřejmě spousta kreativity. Je to inovativní? V tom jsem spíše opatrný.

Nicméně 30. výročí provázejí nejrůznější změny. Jak k tomu došlo?
Myšlenka něco zásadně měnit není jen od letošního roku. V hlavě jsme ji měli minimálně pět let: To, že musí nějakým způsobem dojít k metamorfóze, je dáno prostě tím, že lidé mnohem častěji konzumují digitálně. A Covid-19 nám určitě také trochu pomohl, dal nám čas. Na začátku jsme měli zavedený produkt: proč byste měli něco měnit, když to komerčně funguje, když to umíte dobře řídit? Můžeme obstát ve zkoušce času s něčím tradičním a stabilním? To byla otázka, na kterou jsme si museli odpovědět - a že to tak s největší pravděpodobností nebude. Pak jsme si jako tým stanovili vlastní kréda a kréda smyčcové sekce. Co jsme my? Čím už nejsme? Jedno z nich znělo: "Vtipálek už není mluvou města a už není sektou". Vstal jsem a zeptal se: "Proč to neobrátíme? Proč to nezměníme?" Chceme se opět stát tím, o čem se mluví ve městě, a kultem! Více cross-media, odehrávající se v různých kanálech a sociálních médiích.

A co se stalo?
Řekli jsme si: "Dobře, nechceme přijít o to, co máme - totiž o značku, známost a distribuční síť -, jen to chceme zkrátit, aby třeba mohlo vyrůst něco nového." Nápad: Streicher nyní vychází pouze čtvrtletně. Neztratí tím ale značka také na přítomnosti? Jak to kompenzovat? Budeme vydávat něco týdně v elektronické podobě, což nám umožní přesnější propagaci akcí i pro ty, kteří plánují v krátkém časovém horizontu, a co bude držet krok s dobou, což nakonec podchytí lidi, kteří komunikují a konzumují téměř výhradně elektronicky. Aplikace "Chemnitz Kiosk". A podcast.

Jaký má zatím ohlas?
V současné době máme kolem 800 uživatelů týdně. Poptávka tu je. Naším cílem je mít do roka možná 10 000 stálých uživatelů. A myslím, že to je ambiciózní cíl. Nicméně i tištěnému stringeru trvalo roky, než pronikl na trh. Nestalo se to za dva nebo tři roky, naopak. V době největšího rozmachu dosahovala penetrace trhu 85 až 90 procent. Ale to bylo v době, kdy ještě neexistoval Instagram, Facebook a podobně. S jiným způsobem získávání informací, vzdáleným dokonce i internetu. Dnes je způsob myšlení jiný: dříve jste chodili do firmy s otázkou na příští měsíc a dnes to funguje spíše na týdenní bázi. Jde jen o čísla, co můžete udělat lépe, jak lze pro toto nové médium získat více zásahů?

Nebylo by jednodušší nechat tisk zaniknout a pracovat čistě digitálně?
Tuto otázku jsme si samozřejmě kladli i my. A když se nad tím zamyslíte - zrušit časopis prostě není nutné. Koneckonců vydávání v tištěné podobě nám stále přináší mimo jiné nové trhy. Má svůj raison d'être, svou přítomnost, svůj vliv na značku. Kolik let už mluvíme o tom, že tisk je mrtvý? Ale on tu stále je. Co však musíme znovu promyslet a zvážit, je souhra analogového a digitálního tisku. Buďme upřímní: i ti, kteří Stadtstreicher používají a berou si ho stále s sebou - časopisy nikdy nezůstaly pozadu -, už si stále nemyslí: "Teď ležím na gauči, co budu dělat o víkendu, podívám se na svůj Stadtstreicher." Musíme o našich příbězích přemýšlet jinak a rozčlenit je trojrozměrně. Jakou přidanou hodnotu z toho můžeme vytěžit a jak ji můžeme vybudovat pro náš týdeník? Potřebujeme pohyblivé obrázky? Co se můžeme naučit z podcastového příběhu? Jaká je upoutávka pro naše kanály sociálních médií? A ano, úsilí bude větší, ale i vy z toho budete mít následně prospěch.

Kde bude Streicher za pět let?
Vždycky se rád dívám do křišťálové koule. Znamená to vize, perspektivy. Ale musím říci, že cesta, kterou jsme se nyní vydali, je již předem načrtnutou vizí. Vždycky tomu tady říkáme pokladnice. Ať mluvíte s kýmkoli, všichni vám řeknou nějaký příběh, který si spojují se Streicherem. Byli podchyceni určitou věcí a spojili si ji se Streicherem. Jednou jsme například měli brožurku s haptickou esejí včetně panoramatu Chemnitzu. Jsou to zážitky, věci, které se staly. Proč bychom to nemohli přenést zpátky? Zda to dokážeme, je jiná otázka.

A bude se konat další velký večírek?
Doby monstrózních večírků jsou jaksi pryč. Ještě si na ně vzpomínám. K našemu patnáctému výročí jsme se řídili heslem: 15 let, 15 pater (smích). Ale kouzlo starých továrních hal je bohužel pryč. Třicet let je třicet let. Nyní vstupujeme do nové éry. Všechno má svůj čas. A my se na to opravdu těšíme!

Základy Streicher

Tým Streicher se skládá z celkem
osm redaktorů. Od července 1991
bylo vydáno více než 350 čísel.

Úvodník prvního čísla zní:
"Patříte k lidem, kteří mají časopisů už dlouho plné zuby?" [...].

Znamení?