Pomoc bez předsudků
Janice Schmelzer
Když bylo Janice Schmelzerové 13 let, zažila něco, co ji zasáhlo: Když šla v předvánočním čase nakoupit dárky, uviděla bezdomovce a spontánně se rozhodla, že mu raději koupí oblečení a horkou kávu. To byl začátek iniciativy "prasátko Rosalie": od té doby Janice Schmelzerová každý měsíc odkládá polovinu svého kapesného a vyzývá k darům. V rozhovoru pro pořad Tvůrce týdne sedmnáctiletá dívka vysvětluje, proč je pomoc lidem bez domova a těm, kterým bezdomovectví hrozí, její srdeční záležitostí.
Paní Schmelzerová, co si přejete k Vánocům?
Janice Schmelzerová: Abych dosáhla cíle, který jsem si pro tento rok stanovila: Abych mohla s Rosalií opět pomáhat mnoha lidem. Budu šťastná, když se mi podaří opět vykouzlit úsměv na tváři mých klientů a dopřát jim trochu té vánoční pohody. A pak chci, aby se dařilo mé rodině a aby se mi i nadále dařilo ve škole.
Jaký je cíl?
Nebudeme balit zimní kufry jako v posledních třech letech. Samozřejmě budeme opět rozdávat dary, ale letos je v plánu plnit osobní přání. Hledáme sponzory poukázek. Záměrem je vydat zhruba 50 klientům z bytových projektů poukaz, za který si budou moci splnit srdečné přání v některém z nákupních center. Je to zaměřeno více na osobnost každého jednotlivce, zatímco zimní tašky měly vždy stejný obsah. Pro každého plánujeme poukaz v hodnotě 10 eur. To na první pohled nezní jako mnoho, ale pro 50 lidí je to stále značná částka, kterou je třeba vybrat. A je to lepší i z časového hlediska, protože tolik tašek letos vedle školy nezvládnu zabalit.
Jak to zatím jde?
Zatím máme asi 15 sponzorů a někdo nám už převedl 30 eur. To jsem si opravdu myslela, že je to wow!
To je ta speciální kampaň v zimním období. Kromě toho, jak probíhá pomoc? Setkáváte se s lidmi bez domova na ulici?
Ne. V současné době jsem v kontaktu se dvěma organizacemi: Tagestreff Haltestelle a Wohnprojekt I na Heinrich-Schütz-Straße 84, což je nouzový azylový dům. Každý měsíc se jich ptám, co je potřeba. Pak dám výzvu například na Facebook a řeknu: "Potřebujeme právě teď sprchové koupele." Také nakupujeme některé věci, které jsou vždy potřeba do zásoby, například když jsou v nabídce - například polévky v konzervě nebo zubní pastu. V poslední době dělám méně práce na ulici, částečně kvůli pandemii. Musím se ujistit, že stále mohu navštěvovat zařízení a nikoho tam neohrozit.
A chodíte s dary nakupovat?
Přesně tak. Cokoli je potřeba: Teď v zimě jsou to čepice, rukavice a šály, ale také hygienické potřeby jako sprchové gely a krémy a samozřejmě potraviny. Už jsme vybavili zařízení deseti varnými konvicemi. Potřebujeme také kvalitní oblečení z druhé ruky.
Kolik lidí tím oslovíte?
To je těžké říct. U mnoha lidí na první pohled nepoznáte, zda jsou bez domova, nebo ne. Jsou lidé, kteří chodí každý den do práce, mají například kancelářskou práci. Každý den si obléknou oblek a jdou do práce, ale přesto nemají dost peněz, aby si mohli dovolit byt. Lidé se často stávají gaučáky ještě předtím, než se stanou skutečnými bezdomovci, což znamená, že přespávají u přátel nebo známých nebo v kůlně na zahradě. To jsou bezdomovci.
Na konci září žilo v projektu Bydlení I 34 lidí. Deset z nich využívalo pouze nouzové ubytování v noclehárně. Denní centrum Haltestelle nabízí také lidem bez vlastního domova možnost si ho zřídit. Každý měsíc obdrží od města Chemnitz pomoc při ukončení nebo prevenci bezdomovectví přibližně 450 osob.
Předáváte dary přímo lidem?
Ne, to nechávám na organizacích. Jejich manažeři znají své klienty mnohem lépe. Ale už mě tam znají a je vždycky příjemné si s nimi krátce popovídat, například když mi pomáhají nosit dary. Mám pocit, že lidem bez domova dělá dobře, když si s nimi můžu jednoduše popovídat o banálních věcech bez předsudků. Protože se jim dost často stává, že kolem nich chodí lidé s hlavou plnou předsudků.
Jak na vás lidé v centrech reagují?
Když přijdu, všimnu si, že se lidé začnou usmívat. Teď už vědí, že chodím každý měsíc. Všímají si té důslednosti. A že moje pomoc je stále bezpodmínečná a že to tak zůstane. Mají radost i z maličkostí. Někdy mě mrzí, když přijdu domů a uvědomím si, v jakém luxusu žiji.
Motto, které jste si dala, k tomu sedí: 'Existuje mnoho důvodů, proč někdo skončí na ulici. Ale není jediný důvod, proč se k nim nechovat jako k lidem".
Mnoho lidí chodí kolem bezdomovců a chovají se k nim jako ke špíně. Tomu nerozumím. Lidé zapomínají, že jsou to stejní lidé jako my. Svou kampaní chci také vrátit postiženým kousek jejich důstojnosti, kterou jim jiní lidé zničili. A zároveň chci povzbudit společnost, aby přehodnotila své předsudky vůči lidem žijícím na ulici. Doufám, že se lidé stanou citlivějšími ke svým bližním v nouzi.
Janice Schmelzerová byla od té doby několikrát vyznamenána. Mimo jiné obdržela cenu pro mládež na Mírové ceně v Chemnitzu a čestné uznání a finanční odměnu ve výši 3 000 eur v kategorii "Solidarita" v rámci Ceny Německého dětského fondu pro děti a mládež.
Jak k vám přicházejí dary?
Jednak pravidelně dostávám věcné dary. Jsou například lidé, kteří pilně pletou: čepice, šály, rukavice, ponožky - všelijaké věci. Za to jsem nesmírně vděčná. Je tu také několik firem, které nás podporují. Soukromé osoby pravidelně věnují drobné finanční částky nebo přinášejí potraviny či hygienické potřeby. Často se jedná o lidi, kteří na tom sami nejsou příliš dobře, které třeba postihla mrtvice osudu. Na jednu stranu mi to přijde smutné, ale na druhou stranu je to naprostý vzor.
Jak korona změnila vaši práci?
Ochota darovat je, ale předávání darů je obtížnější. Lidé se stali opatrnějšími. Bohužel také není možné přinést například domácí polévku, a to z hygienických důvodů. Proto rozdáváme pouze balené potraviny.
Děláte to všechno sami?
Ne, ještě mi není 18 let, ale rodiče mě velmi podporují. Nápady rozvíjíme společně. Táta hodně jezdí autem, vyzvedává a rozváží. A máma mi pomáhá s přítomností na Facebooku a vyřizuje e-maily. Bez rodičů bych to nezvládl. Náš projekt jsme umístili do sdružení, takže můžeme samostatně provozovat i dárcovský účet.
Do rozhovoru se vloží její otec Wolfram Schmelzer, který Janice Schmelzerovou doprovázel: "Jsme na ni neuvěřitelně hrdí a jsme nadšeni, že to dělá už čtvrtým rokem. Podporujeme ji, kdekoli můžeme." Tento závazek rodiče nepřekvapil: Janice Schmelzerová už ve čtvrté třídě uspořádala bleší trh, aby získala peníze pro oběti tsunami na Filipínách.
Jak se to časově zvládá? Chodíš přece ještě do školy, ne?
Ano, někdy je toho docela dost. Chodím do dvanáctého ročníku v odborném školním centru a příští rok budu dělat maturitu ze zdravotnictví a sociální práce. Musím se toho hodně naučit.
Dostává se ti velké podpory od tvých vrstevníků?
To je těžké. U svých bývalých spolužáků jsem spíše narážela na hluché uši. V současném ročníku je pár lidí, kteří si myslí, že je to fakt super. Ale zatím z toho nic víc nevzešlo. V mé generaci jsou určitě angažovaní lidé, ale spíš pro jiné věci, jako je životní prostředí a klima. Byl bych rád, kdybych měl stejně "následovníků", i kdyby to bylo jen na týden.
Kde vlastně Rosalie stojí?
Svou původní Rosalii nedám z ruky, mám ji od dětství a zůstává mi. Ale je jich ještě několik, které jsou na prodej nebo ve fyzioterapeutických centrech. Polovina mého kapesného končí v mé Rosalii, většinou pět až deset eur měsíčně, nebo to, co si vydělám na doučování.
Čemu se chceš věnovat v pozdějším věku?
To ještě nevím. Chci si tento závazek nechat na volný čas, protože těžké osudy jsou už teď stresující. Po maturitě chci vyzkoušet spoustu věcí a odjet na rok do USA. Už jsem tam byla v patnácti letech na výměnném pobytu a pomáhala jsem mimo jiné v domově pro děti bez domova.
Co bude s Rosalií dál?
V každém městě jsou lidé bez domova. Proto bych si přála, aby v každém větším městě vznikla kasička Rosalie a skupina mladých lidí, kteří by v tom podobnou formou pokračovali. Je to dobrý způsob, jak dát mladé generaci příležitost udělat něco pro druhé lidi. Pokoušeli jsme se to založit v Lipsku, ale je k tomu potřeba hodně síťování. V době pandemie je těžké navázat osobní kontakty. Chtěl bych být dál. Ale budu v tom pokračovat, slibuji.
Dárcovský účet: Schönau e.V. Dárcovská pokladnička Rosalie DE98 8306 5408 0104 1862 73