"Věci pro mě nemohly jít dost rychle"

V květnu 2000 jste v centru města slavnostně otevřel Galerii Červená věž za účasti bývalého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera. Bylo to pro vás v tu chvíli, kdy jste přestřihával pásku, velké zatížení? Protože, jak jsme slyšeli, financování stálo na vratkých základech.

Tehdy jsem řekl, že stavět v centru Chemnitzu je jako kvadratura kruhu. Protože potenciální investoři už vycouvali. Měli jsme dilema, že hned po sjednocení, téměř během něj, se postavilo hodně obchodů mimo centrum města, například v Röhrsdorfu. Kupní síla byla tedy mimo centrum města. Proto žádný investor ani obchodní řetězec nechtěl začít stavět v centru města. Všichni na sebe čekali a říkali si, že pokud někdo začne, budeme ho následovat.

Galerie Roter Turm byla první velkou investicí v centru města. Financování ze strany investora Sachsenbau však nebylo zajištěno. GGG do toho vstoupila s půjčkou 120 milionů marek, projekt byl dokončen a galerie byla prodána fondu.

Pak jsem mohl jít za Metro AG v Kolíně nad Rýnem, kterému Kaufhof tehdy patřil, a říct: Teď je řada na vás. Tak vznikla Galeria Kaufhof a krátce nato Peek a Cloppenburg. Architekty byly světové hvězdy Hans Kollhoff, Helmut Jahn a Christoph Ingenhoven.

Udělali byste to dnes jinak nebo stejně?

Bylo třeba něco udělat pro to, aby se do centra města dostala městská zástavba. Souviselo to s kvalitou života. Byly tam obrovské pustiny a radnice stála osamoceně kilometr daleko. Vždycky jsem říkal, že pokud chceme podporovat průmysl, přilákat do Chemnitzu průmyslové investory a vědce, potřebujeme v centru města kvalitní život.

Samozřejmě se vedly diskuse o tom, zda potřebujeme ve městě tolik drahého umění a kultury. Často zazníval názor, že hlavní je, abychom měli pracovní místa. Ale to všechno patří k sobě. Ne všichni si to tehdy uvědomovali.

Dr. Peter Seifert se za 16 let svého působení na radnici, z toho 13 let ve funkci starosty, zaměřil na dvě základní oblasti. Na rozvoj centra města a na zachování a přestavbu průmyslových jader v období Treuhandu a po něm. "Nejsme ani Lipsko, ani Drážďany. Nejsme úřednické město, nemáme to velké veletržní centrum ani letiště. Chemnitz byl vždy městem průmyslu. Tato centra bylo třeba zachovat. To byla naše jediná šance. A to se nám podařilo," říká Seifert. Během jeho působení ve funkci byly postaveny budovy, které definují město. Chemnitz byl prvním východoněmeckým městem, které mělo synagogu, z budovy bývalé spořitelny se stalo Gunzenhauserovo muzeum, bylo postaveno veletržní centrum a Hartmannhalle, zrekonstruována vila Esche a kulturní obchodní domy TIETZ - to vše byly milníky v historii města. Pro Petera Seiferta však nejsou důležité jen budovy, ale ještě více obyvatelé Chemnitzu, kteří ho zvolili, a lidé, s nimiž pracoval.

Na co jste nejvíce hrdý?

Ach, jsem hrdý na lidi, se kterými jsem přímo pracoval. Byli to opravdu dobří lidé. Také na starosty Franka Motzkuse z Düsseldorfu a Ralfa-Joachima Fischera z Kostnice, stejně jako na tehdejšího šéfa GGG Petera Naujokata. Společně jsme v Chemnitzu zařizovali různé věci. Tehdy existoval koncept čtyřčlenné party: Motzkus, Fischer, Naujokat a Seifert. Všechno, co se týkalo rozvoje měst, procházelo přes náš stůl a jeden se zastával druhého.

Když se ohlédnete za svými 13 lety ve funkci primátora, je něco, co byste už znovu neudělal?

Nechci, aby to znělo arogantně, ale ne, myslím, že jsme se dokázali vyvarovat závažných chyb.

Peter Seifert byl dobrý sportovec, sprinter. Miloval také fotbal. Ale nikdy se nestal úspěšným fotbalistou. Vždycky byl rychlejší než míč. Proto atletika zůstala jeho velkou vášní dodnes. Sport mu však přinesl zřejmě největší nepříjemnost jeho působení ve funkci. Chtěl do Chemnitzu přivést mistrovství Evropy v atletice v roce 2002. Ale Svobodný stát Sasko na to nehrál. A tak se mistrovství Evropy 2002 konalo v Mnichově.

Promarněná příležitost, která bolí ještě dnes?

Ano, stále to bolí. Protože my jsme si toto mistrovství Evropy z velké části zajistili. Kurt Biedenkopf, tehdejší ministerský předseda Saska, měl nepochybně své silné stránky, ale ty bohužel nebyly ve sportu. Ten ho vůbec nezajímal. Prostě ho to nezajímalo. A přesto bylo udělení ceny Chemnitzu vlastně již hotovou věcí.

S ministerstvem vnitra, které tehdy ještě sídlilo v Bonnu, jsem si už vyjasnil financování. Jednalo se o třetinové financování. Stadion v Chemnitzu měl stát 100 milionů marek. Architektonický návrh od Kulky byl k dispozici a v rámci Evropské atletické asociace bylo jasné, že zakázku na toto mistrovství Evropy získá Německo. A v rámci Německého atletického svazu bylo jasné, že pokud se přihlásí východoněmecké město, mělo by být pořadatelem. A my jsme byli jediným východoněmeckým uchazečem.

V roce 1996 byl evropský šampionát zadán Německým atletickým svazem. A Kurt Biedenkopf opakovaně vyjadřoval výhrady, ať už z neznalosti, nebo z jiných důvodů. Nikdy nepochopil nebo nechtěl pochopit, že výstavba stadionu začne až po přidělení zakázky. Bylo pro něj údajně příliš velké riziko, že přislíbí finanční prostředky, my je použijeme na stavbu stadionu a nakonec mistrovství Evropy vůbec nezískáme. To byl prostě nesmysl. V každém případě pak řekl, že Svobodný stát Sasko se na tom nebude podílet.

Na zasedání Německého atletického svazu v Kolíně nad Rýnem v červnu 1996 byla zakázka nakonec přidělena. Lidé se na mě dívali nevěřícně, když jsem řekl, že budeme muset odstoupit. Pak se do toho vložil Mnichov.

Atletika byla a stále je vášní doktora Petera Seiferta. Po znovusjednocení založil Atletický klub Chemnitz (LAC). Na jednom setkání v Chemnitzu ukázal Seifert Helmutu Meyerovi, tehdejšímu prezidentovi Německého atletického svazu, podmínky, za jakých tehdy běžci trénovali. "Všichni naši běžci na 400 metrů byli světová špička. Thomas Schönlebe se stal v roce 1987 mistrem světa, dodnes jediným Evropanem. Byli tu také Rico Lieder a Jens Carlowitz, kteří všichni běhali 400 metrů pod 45 sekund. Chtěl jsem prezidentovi DLV ukázat tréninkové podmínky ve Sportforu, takzvaném tubusu. Byla to 120 metrů dlouhá "hala" z garážových dílů, nevytápěná. Když ji viděl, slíbil nám po Erfurtu druhou atletickou halu ve východním Německu. To se také v roce 1994 stalo."

Jedním z vrcholů Seifertova působení bylo přijetí olympioniků, kteří se vrátili z letních her v Atlantě v roce 1996 a které vítaly tisíce obyvatel Chemnitzu. Především zlatí medailisté Jens Fiedler (dráhová cyklistika), Lars Riedel a Ilke Wyludda (disk).

Dodnes se proslýchá, že jste byli rychlí řidiči. Úřad starosty si objednal řidiče na služební cestu do Bonnu. Na dálnici A4 bylo mnoho prací a omezení rychlosti. Řidič jel vzorně. U Erfurtu však musel zastavit a přesednout si na místo spolujezdce. Jel si příliš pomalu. Odvezl jste tedy řidiče do Bonnu a zpět. Kolik bodů jste získal ve Flensburgu?

Nějaké jsem měl (smích). Jednou jsem také musel čtyři týdny chodit pěšky. Naštěstí se to tehdy nedozvěděli novináři. Protože to z tebe samozřejmě nedělá vzor.

Ale pro mě to nemohlo jít dost rychle. Bez ohledu na to, jestli jsem řídil nebo vyřizoval důležité administrativní postupy. Často mi dělalo velké potíže být trpělivý. Hodně věcí jsem si tahal na stůl. V prvních letech ve funkci starosty jsem měl pocit, že pracuji 100 hodin týdně. Nikdy jsem nebyl doma před půlnocí. Vzal jsem na sebe úkol, který byl v té době neuvěřitelně náročný. Investoři Chemnitz míjeli, protože jsme nemohli nabídnout jediný metr čtvereční nezastavěné komerční plochy. V roce 1993 jsme pak vybudovali první průmyslový areál a následovalo dalších dvanáct.

Vzpomínám si na začátky ve funkci starosty: každý pátek jsem měl u jednoho stolu všechny úřady, které se zabývaly investičními projekty - tedy nemovitosti, pohledávky z restitucí, stavební plánování, životní prostředí atd. nechtěl jsem, aby se problematikou zabývaly jiné odbory. Nechtěl jsem, aby se záležitosti přesouvaly z jedné kanceláře do druhé, naopak bylo třeba rozhodovat rychle. Nakonec se to vyplatilo, ale bylo to únavné.

Bylo výhodou, že jste nebyl odborníkem na administrativu nebo právníkem?

Přinejmenším jsem to nevnímal jako nevýhodu, že jsem pocházel z jiného prostředí. Západoněmečtí kolegové se mě často ptali, jak jsem jako vystudovaný inženýr mohl zvládnout funkci starosty.

V průmyslu v podmínkách NDR jsme byli zvyklí přicházet s řešeními v obtížných podmínkách. Myslím, že pro starostu je výhodou, když předtím pracoval v byznysu a nevyrostl z politiky. Chemnitz je každopádně městem inženýrů, vynálezců a techniků. To je naše tradice.

Čemu jste se věnoval od roku 2006, kdy jste opustil radnici? Co děláte nyní?

Do té doby jsem záměrně nedělal nic, co by přímo souviselo s mou prací. Ale člověk musí vědět, co dělá se svým časem. Jsem člověk, který musí mít vždy smysluplné úkoly. To platí i dnes.

Hodně jsem se angažoval na univerzitě. Dvě volební období, celkem deset let, až do ledna letošního roku, jsem byl předsedou Technické univerzity v Chemnitz. Od roku 2006 jsem předsedou Spolku přátel Technické univerzity Chemnitz. Velmi jsem se angažoval při zakládání nadace při Technické univerzitě v Chemnitz. Vše na dobrovolné bázi. Univerzita je mi stále velmi blízká. Stále jsem také předsedou LAC.

Za posledních 15 let to nikdy nebyla nuda. S výjimkou prvního období během pandemie, kdy jsem často vstával a přemýšlel o tom, co dnes dělám. To je hrozné. Nikdy předtím jsem se tak necítil. Den byl vždycky naplánovaný.

A co jste dělal tehdy?

Starala jsem se o dům a hospodářství, moje dvě děti a jejich rodiny jsou v Chemnitzu. Mám čtyři vnoučata, která mi dělají velkou radost. To je ve stáří velmi důležité.

Říká se o vás, že jste stratég, který vždy myslel na další generace. Jak se díváte na vývoj města Chemnitz za posledních 15 let?

Rozvíjeli jsme se dobře. Máme výbornou pozici v mnoha oblastech podnikání a vědy, což se ale ne vždy uznává, například v oblasti vývoje technického softwaru, lehkého stavebního inženýrství nebo autonomního řízení. Naše průmyslové podniky jsou moderními podniky s vysokým podílem exportu. Máme dobrou technickou univerzitu. Tu musíme udržet a dále rozvíjet. Nebudeme městem služeb.

Můj bývalý kolega v Lipsku Hinrich Lehmann-Grube se zaměřil na věci, které Lipsko činí silným. Veletržní centrum, letiště, média, pojišťovny, banky - klasická odvětví služeb. Průmyslem se příliš nezabýval.

Měli jsme jedinou šanci: zaměřit se především na průmysl a výrobu. To bylo mé pevné přesvědčení. Po politickém obratu mi mnoho lidí říkalo, ať průmysl pustím. To je včerejší zpráva. Ale zdaleka ne: zpracovatelský průmysl je zárukou naší prosperity ve městě. Včera i dnes. Německo potřebuje více tvorby hodnot a větší zaměření na technické vědy.

Jak oslavíte své 80. narozeniny?

Cestuji s rodinami svých dvou dětí k Baltskému moři. Pronajali jsme si tam prázdninový dům.

Co si přejete pro Chemnitz do roku 2025?

Je to opravdu skvělá práce, která zde byla odvedena pro projekt Hlavní město kultury 2025. Předpokládám, že z tohoto titulu něco bude. Stále máme problém s image. Image je třeba vypilovat. Kultura je k tomu nepostradatelná. K tomu je však zapotřebí ještě větší sebevědomí obyvatel Chemnitzu. Mohou být skutečně hrdí na to, čeho dosáhli. Stále máme co dohánět.