Celoživotní aktivista za práva zvířat

Jens von Lienen

V Harthau je slunečný podzimní den. Slunce je nízko a zalévá stromy, louky a pole Am Pfarrhübel jasným světlem. Vlevo se v loužích válejí prasata s břichy, vpravo jsou vidět psi, kteří si o kus dál hrají na oplocených loukách. Všude vládne klid. Když se přiblížíte k ohradám, psi začnou štěkat.
Vědí, kdo sem patří a kdo ne. Jens von Lienen je jedním z nich už přes 30 let. Chemnitzský útulek pro zvířata vede od roku 1996 - celý život je aktivistou za práva zvířat. Mohl by už být v důchodu - ale nejdéle sloužící vedoucí útulku pro zvířata v Sasku se ještě nehodlá zastavit. Až příští rok předá otěže svému nástupci, chce i nadále pomáhat útulku pro zvířata. Minulý týden byl Jens von Lienen za své neúnavné úsilí vyznamenán saskou cenou za ochranu zvířat. V rozhovoru pro pořad Tvůrce týdne hovoří o svých nejoblíbenějších i nejhorších vzpomínkách a vysvětluje, co práce v oblasti ochrany zvířat znamená.

Jste vedoucím útulku pro zvířata již 30 let, což z vás dělá nejdéle sloužícího vedoucího v Sasku - jaký je to pocit? Jens von Lienen: Začal jsem v roce 1991, tehdy ještě v městském útulku pro zvířata. A kolem roku 1995/96 prostě nemohli najít nikoho hloupějšího (smích). Ne, mezitím útulek převzala organizace na ochranu zvířat a pak mě jmenovali vedoucím útulku, protože jsem měl nejvíc zkušeností.

Věděl jste už jako dítě, že chcete pracovat v oblasti ochrany zvířat?
To v dobách NDR neexistovalo. Ale ve čtrnácti letech jsem si pořídila prvního psa a od té doby jsem měla psy. V době sjednocení jsem se od příbuzného dozvěděla, že Kulatý stůl dává k dispozici psí zařízení Státní bezpečnosti na Zschopauer Straße jako útulek pro zvířata, a hned jsem běžela na městský úřad, kontaktovala tamní personální oddělení a řekla: "Slyšela jsem, že se chystá útulek pro zvířata, chtěla bych se přihlásit." - ale oni o tom ještě nic nevěděli.

Jens von Lienen zanechal své údaje a za dva týdny zazvonil telefon: řekli mu, ať se přihlásí - a práci dostal. Zpočátku řídil bývalé psí středisko Stasi. Po znovusjednocení hledala organizace na ochranu zvířat a město místo, které by mohli upravit na útulek pro zvířata. Až do roku 1998 rozšiřovali pozemek Am Pfarrhübel.

Jak se vaše práce za těch 30 let změnila?
Se zvířaty už nemám nic společného (smích). Dělám vlastně jen administrativní věci. Když jsem začínal, byli jsme tři ošetřovatelé zvířat. Dnes je nás pět chovatelů, jeden praktikant a doktor Schilling jako veterinář. Zvýšila se administrativní zátěž a také práce pro organizaci na ochranu zvířat: Je třeba udržovat webové stránky a neustále dostáváme e-maily.
Dříve přicházela nalezená zvířata a pak už jen byla. Dnes ošetřovatelé zvířat pořizují fotografie hned, jak zvířata dorazí, a většinou je ještě týž den zveřejňují na webových stránkách.
Pak je tu ještě Facebook a Instagram, kde je opravdu potřeba mít přehled. I to ošetřovatelé dělají. Přijdou za mnou a jako tým se domluvíme, jak co budeme řešit. Myslím, že jsme začali dobře.

Jaké to pro vás je, že jste dříve měla hodně práce se zvířaty a teď jste hlavně v kanceláři?
S úkoly rosteš. Byl to vlastně bezproblémový přechod. Když jsem začínala, neexistovaly žádné skladové knihy. Tehdy jsem si ji vytvořil, protože jsem vždycky věřil, že člověk musí být otevřený okolnímu světu. Když někdo přijde a zeptá se: "Kolik tu máte momentálně zvířat?", musím se alespoň podívat a pak umět říct, kolik je tu umístěno psů, koček a malých zvířat.
Když sem přijdou lidé a mají zájem o nějakého psa, řekneme jim vše, co o zvířeti víme. A pokud došlo k nějakému kousnutí nebo pes něco rozbil - o tom všem lidem řekneme. Upřímnost v této oblasti je vždy lepší než něco tajit. Vyhledáváme lidi. Musí přijít několikrát a pak se ošetřovatelé zvířat mezi sebou domluví, jestli jsou vhodní, nebo ne. A pak se někdy musí říct: "Ne, vy toho psa nedostanete, nemyslíme si, že jste vhodný." A pak se to stane.

Co je pro zvířecí útulek v současné době největší zátěží?
Problém vidím v inzerátech na internetu - v tomto nevázaném obchodu se zvířaty. Nedávno jsme měli případ, kdy si žena v úterý pořídila psa, v pátek ho chtěla přivézt a prodejce už nebyl k nalezení. Pes jí zničil byt, napadl lidi, roztrhal oblečení a samozřejmě jí o tom nikdo předem neřekl.

Co byste popřáli majitelům domácích mazlíčků nebo těm, kteří se jimi chtějí stát?
Jeden chytrý člověk kdysi řekl: "Asi nejlepší ochránci práv zvířat na světě jsou ti, kteří se o zvířata vůbec nezajímají." Přál bych si, aby se lidé chovali ke zvířatům jako ke zvířatům. Pes není člověk, nemohu se k němu chovat jako k člověku. Potřebuje svůj jasný řád, svou strukturu, musí být podřízený. Protože psi se učí až do posledního dne svého života. Jsou to oportunisté, využívají každé slabiny. Můj pes také smí na pohovku, ale já říkám, kdy a kdy ne.

Jaké požadavky musí dnes splňovat ošetřovatelé zvířat?
Péči o zvířata většinou vykonávají pouze stálí zaměstnanci. Všichni jsou vyškolení ošetřovatelé zvířat. Jediný, kdo nemá titul, jsem já (smích). Dříve byla představa ošetřovatele zvířat taková, že to může dělat každý. Ale to už nefunguje. Péče o zvířata není jen o uklízení. Musíte umět rozpoznat, jestli je zvíře nemocné nebo má jiné problémy. U dravých zvířat, jako jsou králíci nebo morčata, je to velmi obtížné. Vždycky dávají najevo, že jsou nemocná, těsně před tím, než se svalí.
Ošetřovatelé zvířat musí být také neuvěřitelně flexibilní. Musí být připraveni pracovat 365 dní v roce. V sobotu, v neděli, o svátcích - musí být v pohotovosti. Musí mít pohotovost i v noci. To znamená, že když zazvoní telefon, musí někdo vyjet a zvíře někde vyzvednout.

Jak mohou lidé podpořit útulek, když nemohou zvíře přijmout?
Tím, že je budou venčit. Máme hodně venčitelů. Všichni musí předem absolvovat školení. Teprve pak mohou chodit s našimi psy ven. Dokonce i lidé, kteří sami mají psa, musí absolvovat školení, protože pes v útulku je úplně jiný než pes doma. Jsou zde velké rozdíly.

Pokud chcete útulku pomoci jinak, můžete zvířata sponzorovat, přispět nebo se stát členem organizace na ochranu zvířat. Jens von Lienen také doufá, že lidé budou přemýšlet, než se ujmou zvířete. Že si předem ujasní, co se stane se psem nebo kočkou, když už nebudou schopni života nebo onemocní. A že si předem uvědomí náklady a správné podmínky ustájení. Zejména v letošním roce přijali zaměstnanci mnoho zvířat, která si lidé pořídili během pandemie.

Pro co byste ve své práci chtěli mít větší pochopení?
Více pochopení pro to, že nemůžeme splnit všechno. Zásoby jsou na prvním místě. Když se někdo chce vzdát svého psa, ale já mám momentálně hodně psů, tak si ho musí zatím nechat. Mám 40 míst pro psy. Ale pak máme úplně plno. Pak mohu přijímat jen naléhavé případy, tj. nalezená zvířata a zvířata, která byla zabavena. Ráda bych pro to viděla více pochopení.

Přijímáte zvířata na krátkou dobu, když někdo musí například do nemocnice a nemá je kam dát?
Vždy. Vždy mají přednost. Nejsme útulkem, ale ve výjimečných případech taková zvířata přijímáme. Ale pouze psy a malá zvířata, u koček to dělat nemůžeme. Pro zvířata, která jsou držena sama v bytě, je to příliš velký stres. Pokud pak máte najednou další kočky napravo, nalevo, vpředu i vzadu, je stres tak velký, že onemocní.

Na co ze své dlouholeté práce obzvlášť vzpomínáte?
Před lety se v údolí Chemnitz stal případ, kdy psi zemřeli hlady. To bylo opravdu těžké, když tam přijedete a vidíte, že psi opravdu zemřeli žízní a hladem. A ti dva, kteří ještě žili - myslím, že jeden z nich vážil 14 kilogramů, jeho normální váha by byla 45 kilogramů. Dovedete si představit, jak blízko byli smrti.
To bylo to nejhorší, co mohl kdo udělat, ale kromě toho jsme měli i "zvířecí nepořádek" - byty, kde bylo 10 nebo 15 koček; morčecí nebo králičí farmy, kde bylo 40 až 50 králíků a ven to vyšlo jen proto, že v bytě pod nimi vytekla stropem tekutina.

Na jaké pěkné případy si vzpomínáte?
Pěkné případy jsou ty, kdy najdete psa nebo kočku a ti lidé se vám poté znovu ozvou a řeknou, že je vše v pořádku. Nedávno se u nás našla malá, snad třítýdenní kočička. Měla díry v nohách a byla plná červů. Kolega se o ni staral asi do sedmi týdnů. Pak jsem si kočičku převzala já. Žena, která si ji vzala domů, je z ní nadšená. Je hezké mít takové případy.

Dokážete pustit zvíře, které jste doma vychovali?
Ano, musíme. Manželka se mě zeptala, jestli se kočky opravdu chceme znovu vzdát, a já jí odpověděl: "Ano, bude další, nemusíš se bát" (směje se).

Co pro vás znamená, že jste získal Saskou cenu za ochranu zvířat?
Nejdříve bych rád zjistil, kdo to namíchl (smích). Zasáhlo mě to jako tonikum. Nejdřív jsem si myslel, že to musí být "zbytečný telefonát", že vás někdo chce tahat za nos, když mi někdo z ministerstva zavolal. Nejsem zrovna typ na takové věci. Nemám rád, když jsem středem pozornosti. Nevnímám to jako poctu jen své práci, ale i práci svých kolegů. Protože bez nich bych nebyl ničím. Bez nich by to nefungovalo.

Co byste si přál do budoucna?
Aby se financování zvířecích útulků postavilo na rozumný základ. V současné době dostáváme tady ve městě paušální částku na obyvatele, ale ta je už dlouho víceméně konstantní a přestává stačit. Zejména v posledních měsících. Možná by bylo správné založit účelové sdružení.