S ambicí na lehkost

Monika Scheibe - Chemnitzer Eislauf-Club e.V.

Více než 50 let zanechávala v Chemnitz stopu v krasobruslení, když trénovala špičkové bruslaře Bruslařského klubu Chemnitz v párech i jednotlivcích. Deset medailí na olympijských hrách a dalších mezinárodních soutěžích získali svěřenci Moniky Scheibeové, která nyní ukončila svou aktivní trenérskou kariéru. V rozhovoru pro pořad Tvůrce týdne se třiasedmdesátiletá rodačka z Chemnitzu ohlíží za tímto obdobím.

Paní Scheibeová, co dělá dobrého trenéra dobrým trenérem?

Monika Scheibe: Na to se musíte zeptat sportovců.

A když se zeptám já vás?

Musíte být pro sportovce spolehlivou kontaktní osobou. Jako trenér máte za sportovce odpovědnost. Vždy pro mě bylo důležité brát jejich problémy vážně. Je také důležité se jako trenér dále rozvíjet, vzdělávat se a pečlivě zkoumat své vlastní jednání: Je to správné? Pomáhá to nyní sportovci?

Takže jste také poradce?

Ano, poradcem. Cestující poradce. Trávíte spolu hodně času na závodech a trénincích. A mluvíte o věcech, které leží mimo sport. Každý si musí najít řešení sám, ale já mohu poskytnout podněty k zamyšlení. Koneckonců, jsou to lidské bytosti a ne loutky na ledě.

Jako trenér musíte být někdy přísný, že?

Ano, to k tomu patří. Motivace je velmi důležitá, ale nemůžete pořád jen chválit, chválit, chválit. Jako trenér musíte být důvěryhodný a umět říct: Tohle nebylo dobré. Uvědomění si chyby a způsobu, jak se jí vyvarovat, často sportovci pomůže více. A pak ho obejmete a řeknete: "Tak pojď, ještě jednou!" Sportovec potřebuje čas od času nakopnout, aby věděl, co chce, a dělal to, co chce, a nenechal se unášet.

Před pár dny jste oficiálně ukončil kariéru. Jaký z toho máte pocit?

Dobře. Odcházím s dobrým pocitem. Pokud bude potřeba, jsem stále k dispozici. Ale už nemusím být od pondělí do soboty v tréninkové hale a mohu si naplánovat dovolenou bez starostí o soutěže a kurzy. Plánoval jsem to dlouho, informoval jsem lidi včas a přestal jsem přijímat nové sportovce, když mi bylo 70 let, protože by to bylo nefér.

Proč jste přestal?

Ptal jsem se sám sebe, proč člověk chce přestat, až když už nemůže? Jsem fit jako rybička, těším se na túry po horách a na čas strávený s rodinou. Tolikrát jsem jí musel říct: Promiň, nemám čas. Když se mě teď rodina zeptá, můžu říct: Můžu, budu tam.

Co teď děláš?

Především dovolenou. Jsem moc vděčný svému klubu za podporu, kolegům trenérům, Saskému bruslařskému svazu a městu za sympatie a podporu v průběhu desetiletí. A samozřejmě své rodině. Prožívali se mnou radost i utrpení.

Byl pro vás klub druhou rodinou?

Byla to rodina. Na kluzišti jsem byl víc než doma. V tomto ohledu není žádný úspěch individuálním úspěchem.

Jak jste se dostal k bruslení?

Bylo to asi ve druhé třídě, když jsme se sestrou potkaly holku, která jezdila na kolečkových bruslích. Pak jsme sledovaly její tréninky s Juttou Müllerovou. Zeptaly jsme se, jestli se můžeme přidat, a ona řekla: "Ale my děláme krasobruslení v zimě. My se sestrou jsme asi ani nevěděly, co to je, a prostě jsme řekly ano. Tehdy jsme neměli kryté kluziště, jen ledovou plochu a dřevěné lavice jako šatnu. A babička nám nosila oběd. Byly zimy, kdy jsme z plochy odklízeli sníh, dokud neskončil trénink a na led nevjela další disciplína.

Co vás na krasobruslení tak fascinuje?

Klouzání po ledě přináší lehkost, k tomu skoky, piruety, prvky párového bruslení v kombinaci s hudbou a tancem. Je to skvělá symbióza. Je neuvěřitelné, že se můžete nejen pohybovat v přímce se dvěma bruslemi na nohou, ale při správné výšce skoku a úhlové rychlosti se můžete ve vzduchu několikrát otočit kolem vlastní osy a přistát na jedné noze. Vaší vlastní kreativitě se meze nekladou.

Jak se tento sport změnil?

Kvalita artistického umění se hodně zlepšila. Úroveň obtížnosti se nesmírně zvýšila. Nastala doba čtverných skoků, a to nejen pro muže, ale i pro mladé dámy. Piruety a krokové sekvence dostávají v pravidlech stále větší prostor. A tak se sám sebe ptám: kam to povede?

A jaká je vaše odpověď?

Dovedu si nyní představit, že je možná skoková kombinace čtverný-čtverný a další. Před sedmi nebo osmi lety bych řekl, že to možné nebude. Budoucnost ukáže, kde leží hranice. Nicméně krasobruslení by mělo být i nadále tak krásné a tak bohaté na aspekty.

Monika Scheibeová se stala trenérkou v osmnácti letech. Během své kariéry trénovala nejméně 20 párů. Trénovala také řadu individuálních krasobruslařů. Podařilo se jí dovést chemnitzské páry na světovou špičku (například Mandy Wötzelovou a Ingo Steuera) a pomáhala je formovat po mnoho let - od juniorů až po dospělé. Vaši svěřenci získali celkem deset medailí - od zlata na juniorském mistrovství světa přes tituly mistrů Evropy a světa až po bronz na olympijských hrách v roce 1998.

Na který úspěch vzpomínáte nejraději?

Každá medaile ve mně vyvolává velké emoce. Ale nejpřekvapivější byla určitě stříbrná medaile, kterou získali Wötzel a Rauschenbach na mistrovství Evropy v Birminghamu. To bylo ještě před sjednocením. Na mezinárodní úrovni nesoutěžili příliš dlouho a my jsme očekávali, že ruské páry budou mnohem silnější. To, že tam Mandy a Axel dokázali podat svůj výkon, bylo senzační. Vynikající bylo také zlato Wötzela a Steuera na mistrovství Evropy 1995: to, že se během jednoho roku vypracovali na špičku.

Úspěch má samozřejmě mnoho složek.

Je jich hodně. Potřebujete ambice, musíte být zapálení pro věc. Musíte si uspořádat životní prostředí tak, aby bylo možné soutěživě sportovat. Rodiče vás musí podporovat. Mandy a Ingo opravdu chtěli běhat společně, byla to životní příležitost. Ptal jsem se jich, jak to bude fungovat, protože byli jako kočka a pes. Ale dokázali mi, že jsem se mýlil, a společně si vypracovali své silné stránky. Přenést to společně na led byla ta nejtěžší práce.

Vítězství je jedna věc. Vzpomínáte si ještě na nějaké těžké situace?

Jsou pády, kterým jsem nedokázal zabránit. Jedním z nich je pád Mandy Wötzelové a Ingo Steuera na olympijských hrách 1998. Jako trenér máte někdy sedmý smysl a poznáte, zda vše probíhá "normálně", nebo ne. Přesto nejste jasnovidec. Nehody se stávají na místech programu, kde je nečekáte. A ne vždy se jedná o ty nejobtížnější prvky.

Jste stále v kontaktu se svými bývalými chráněnci?

Ingo Steuer převzal mou práci. Absolventi se scházejí každý rok na Boxing Day. Je hezké vidět, co se z nich stalo. Sportovcům jste dal něco na celý život.

Ledová pohádka by bez vás asi neexistovala. Zůstanete v ní i nadále?

Myslím, že ano. Už mám nápady na příští rok.

Co si přejete pro Chemnitz jako hlavní město kultury v roce 2025?

Ke kultuře řadím i krasobruslení a doufám, že krasobruslení bude mít i nadále podporu města, abychom mohli tento krásný sport provozovat i nadále na tak vysoké úrovni. A doufám, že hlavní město kultury vydrží nejen do roku 2025, ale i po něm. Protože nezáleží jen na okamžiku.