Setkání boří předsudky
Dr. Ruth Röcher
V roce 1998 byl architekt Alfred Jacoby pověřen stavbou nové synagogy na Kappellenbergu na adrese Stollberger Straße 28. Starou, postavenou v letech 1897-1899 na Stephanplatzu, zapálili nacisté během pogromové noci z 9. na 10. listopadu 1938 a zcela ji zničili. Téměř přesně před 20 lety, 24. května, obdržela chemnitzská židovská obec při dojemné slavnosti novou modlitebnu. Nová synagoga pojme 300 návštěvníků a je zároveň sídlem obce. Skutečný důvod k oslavě. Dr. Ruth Röcherová, předsedkyně obce, však prozrazuje, proč tomu tak není.
Letos si připomínáme 20. výročí výstavby nové synagogy, což je důvod k oslavě. Co máte v plánu?
Ano, je to velké výročí. Ale nebudeme moci slavit, protože v budově stále probíhají rekonstrukční práce. Je to jako nekonečný příběh: když jsem se v roce 2006 stala předsedkyní židovské obce, mým prvním důležitým a těžkým krokem byla návštěva právníka. Závady na budově byly vážné a záruka vypršela za tři měsíce. Nebyl to dobrý začátek, zejména proto, že jsem do té doby neměla s právníky žádné zkušenosti. Začal osmiletý proces proti stavební firmě a architektovi. V roce 2014 nám soudce doporučil proces ukončit a usilovat o dohodu. S tím jsme souhlasili.
V říjnu 2019 zaútočil na synagogu v Halle mladý Němec. Bezprostředně po útoku obdržela obec dopis od saského premiéra Michaela Kretschmera a ministra kultury Christiana Piwarze. Oba vyjádřili obavy o bezpečnost židovských obcí v Sasku. Chtěli udělat vše pro to, aby se situace změnila. Také všechny ostatní zemské vlády zaslaly obcím ve svých spolkových zemích podobné dopisy. Bezpečnost jednotlivých židovských obcí byla analyzována společně se spolkovou vládou. Na začátku roku 2020 byla k dispozici koncepce, jaké strukturální změny je třeba provést. Tu muselo schválit představenstvo příslušné obce. "My jsme se pak tímto doporučením řídili," říká Röcher. Nyní mají obě opatření, tedy stavební úpravy i rekonstrukce, probíhat souběžně.
Tato opatření, která mají přispět k ochraně židovského života, vyvolávají otázku: Je židovský život v Německu normální?
To je velká otázka, o které často diskutujeme s rodinou a přáteli. Protože víme, jak funguje židovský život mimo Německo, zintenzivňuje to diskusi. Když se podíváte, jak funguje židovský život například v USA, o Izraeli nemluvě. Moje odpověď na tuto otázku zní: jsme 80 let po druhé světové válce. Každodenní život ukazuje, že normalita tu není. Tolik Němců se bojí byť jen vyslovit slovo Žid.
Naše komunita se k tomuto tématu staví tak, že se otevírá žákům a dalším skupinám, protože věříme, že setkání boří předsudky a vytváří poznání. Například při Dnech židovské kultury, které se nyní konají, nebo při koncertech, které nabízíme v naší budově. Před pandemií koronaviru jsme také pořádali konference pro učitele a ředitele škol.
Myslím, že dítě, které zde bylo a vidělo Židy, mluvilo s nimi a naslouchalo jim, je méně náchylné k předsudkům. Je to jen malý příspěvek, kterým můžeme přispět, protože antisemitismus často vzniká doma u kuchyňského stolu, kam nemáme přístup.
Zdá se, že pandemie koronaviru opět podnítila antisemitské předsudky a nenávist vůči Židům. Jak to prožíváte vy?
Možná je to tím, že jsem velký optimista, který žil jako Žid v Německu více než 45 let. Na společnost se dívám trochu diferencovaněji. Lidé, kteří demonstrují proti opatřením proti koronaviru se žlutou hvězdou, ukazují, že nemají žádné znalosti historie. Takovými akcemi dávají najevo svou bezradnost. Ale to není většina populace. Je to malá skupina. Více mě znepokojuje mlčící většina. To je spíš můj problém. Protože my Židé se cítíme vážně ohroženi změnou politické krajiny, posunem doprava v Německu. Zdá se, že si to mnoho lidí neuvědomuje.
Vidíte způsob, jak tuto mlčící většinu oslovit?
Ani já nemám patent na lék. Myslím, že každý by se měl zapojit do života komunity, ve které žije. Málokdo se zajímá o politiku. Možná si myslí, že tam, kde žijeme, bude vždycky ráj. Možná je válka na Ukrajině probudí k tomu, že mír je vzácné zboží, které musíme chránit.
Spolu s panem starostou Svenem Schulzem a delegací z Chemnitz jste na začátku května navštívili izraelské město Kirjat Bialik, abyste podpořili možné partnerství měst. Myslíte si, že toto partnerství měst zvýší povědomí o židovském životě v Chemnitz?
Především bych chtěl říci, že jsem velmi rád, že tato jednání mezi Chemnitzem a Kirjat Bialik probíhají a že obě města jsou otevřená partnerství. Společně s profesorem Dr. Rafaelem Wertheimem, který se v Chemnitz angažuje již mnoho let a pochází z Kirjat Bialiku, jsme pro toto spojení udělali mnoho.
Tento krok, který nyní Chemnitz s partnerstvím podniká, je skvělý. A je to dobré nejen pro nás jako židovskou obec. Je to dobré i pro město a jeho obyvatele. Protože takové vztahy mezi Izraelci a Němci boří předsudky.
Izrael je pro mnoho lidí prázdninovou destinací. Ale vždy existují obavy, že by se mohlo něco stát. Krátce po vašem pobytu v Kirjat Bialiku došlo na předměstí Tel Avivu ke smrtelnému útoku, při kterém byli tři lidé zabiti a další čtyři zraněni.
Chápu ty obavy. Vždycky se může něco stát. Bohužel je to tak. V Izraeli i mezi arabským obyvatelstvem jsou lidé, kteří jsou radikální. Je to ale menšina, nikoli většina. Myslím, že jakmile se ocitnete v Izraeli, budete překvapeni vřelostí lidí, jejich neformálností a otevřeností. Izrael má velmi čilou společnost, která o všem diskutuje. Obyvatelům Chemnitzu by prospělo, kdyby Izrael poznali nejen z obličejových knih a televize.
Máte příliv členů kvůli válce na Ukrajině?
Máme malý příliv. Ale nedá se říct, že bychom se v důsledku toho rozrostli. Pokud něco, tak náš počet klesl. Máme hodně starších lidí a ti v určitém okamžiku zemřou. Je to něco, co se týká všech židovských komunit v Německu. Velký příliv přišel na začátku 90. let prostřednictvím židovských přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu.
Integrace byla a dodnes je velmi obtížná: mnozí se stále nenaučili německý jazyk. I když jsme zde po léta nabízeli doplňkovou výuku němčiny, zejména pro starší lidi. Znám také mnoho lidí, kteří se snažili naučit německy, ale bohužel se jim to nepodařilo.
Tito lidé z bývalého Sovětského svazu přišli s velmi malým majetkem. Musíte si uvědomit, že Židé nebyli v zemi přijímáni a byli diskriminováni. Židé se snažili skrýt svou identitu a odstranit slovo Žid z rodných listů. Většina přistěhovalců vyrůstala, aniž by se s židovstvím setkala nebo věděla, že jsou Židé. Přicházeli s negativními zkušenostmi, protože například na vysokých školách platily podobné vstupní požadavky jako za nacistické éry. Pouze určité procento studentů smělo být židovského původu. Proto v případě židovských přistěhovalců hovoříme o dvojí integraci. Dvojí integrace: jednou je integrace do německé společnosti a druhou je integrace do židovského náboženství. Vytvořit židovskou náboženskou obec s touto skupinou lidí je velmi obtížné. Když padla zeď, bylo zde dvanáct Židů. Pak přicházeli další a další, takže jsme dosáhli asi 600 členů. V současné době jich máme asi 530.
Dny židovské kultury se v Chemnitzu pořádají od roku 1991. Jejich iniciátorem byl farář farnosti Pauli Kreuz Mathias Wild, který zemřel v roce 2004. Jeho celoživotní snahou bylo, aby se festival stal nedílnou součástí kulturního a intelektuálního života Chemnitz. Kulturní festival pořádá spolek Tage der jüdischen Kultur in Chemnitz e.V. ve spolupráci s Židovskou obcí, Evangelickým fórem Chemnitz a občanským sdružením FUER CHEMNITZ e.V. Festival se koná od roku 2004. Dny židovské kultury svým kulturním, společenským a náboženským zaměřením podporují toleranci vůči jiným kulturám a způsobům života.
Dny židovské kultury se v Chemnitz konají do 5. června. Nyní již po jednatřicáté. Je to pro Chemnitz jedinečný prodejní artikl?
Dny židovské kultury jsou skvělá věc. Žádné město v Sasku nebo dokonce ve východním Německu se nemůže pochlubit něčím podobným. Letos slavíme již 31. ročník festivalu. A je to skvělý příklad vzájemného působení mezi křesťany a Židy. Evangelická církev se svým fórem je dodnes blízkým partnerem Dnů židovské kultury. Od křesťanské komunity se nám vždy dostalo podpory. Festival se v posledních letech také neustále rozrůstá. Začínali jsme s pěti dny. Dnes naplňujeme dva týdny 70 až 80 akcemi a založili jsme speciálně pro tento účel sdružení, které spolupracuje s téměř všemi kulturními institucemi ve městě.
V roce 2006 jste převzala funkci předsedkyně po Sigmundu Rotsteinovi, který bohužel v srpnu 2020 zemřel. Spolek vedl 40 let. Dokážete to samé?
Ne, to si nedovedu představit. Já to nedokážu. Je velmi těžké řídit farnost na dobrovolné bázi. Už dva roky jsem v důchodu, což mi to trochu usnadňuje. Ale nevím, jestli vydržím další čtyři roky. (smích)
Narodil jste se v roce 1954 v Izraeli a od roku 1976 žijete v Německu - nejprve v Severním Porýní-Vestfálsku a po sjednocení pak v Sasku. Jak jste se dostal do Saska?
V roce 1988 jsem dostal povolení pracovat na své doktorské práci jako student v ústředním státním archivu v Postupimi. Byl jsem tam tři týdny. To bylo mé první setkání s NDR. V létě 1989 mě židovská obec v Západním Berlíně požádala, zda bych byl ochoten učit děti z židovských obcí v NDR během jejich letního tábora na prázdninovém ostrově Rujána. Během této doby jsem se seznámil s mnoha odpovědnými pracovníky židovských obcí ve východním Německu. Bylo to velmi zajímavé. Přes den jsem se učil s dětmi a večer jsem si povídal s jejich rodiči a prarodiči, kteří mi vyprávěli o svém životě. V listopadu 1989 padla zeď a můj manžel dojížděl mezi Severním Porýním-Vestfálskem a bývalou NDR. Protože to bylo z dlouhodobého hlediska velmi stresující, rozhodli jsme se přestěhovat do nových spolkových zemí. Napsala jsem proto Siegmundu Rotsteinovi, kterého jsem znala z pobytu na Rujáně. Slíbil mi práci učitele náboženství, kterou jsem rád přijal. A tak jsem nyní již 28 let zde v Chemnitzu.
Od roku 1994 do roku 2019 byla Dr. Ruth Röcherová jedinou učitelkou náboženské výchovy pro Saský zemský svaz židovských obcí - tedy pro obce v Chemnitz, Drážďanech a Lipsku.
Litovala jste někdy, že jste přišla do Saska?
Ne.
Chtěl byste se vrátit do Izraele?
To je otázka, která mi stále vrtá hlavou. Mám dvě děti, které jsou v Německu. Takže by se z politického hlediska muselo stát něco katastrofálně špatného, abych se vrátil do Izraele. Jinak se v Německu cítím dobře.