V proudu

Joseph Hess

Stanovil si cíl 1232 kilometrů. Tuto vzdálenost chce urazit za 25 dní. Plaváním! Přes jednu z nejrušnějších vodních cest v Evropě - Rýn. To, co zní dost bláznivě, je pro Josepha Heße především velkým dobrodružstvím. Čtyřiatřicetiletý muž začne 11. června u pramene Rýna, jezera Toma ve Švýcarsku, a 6. července chce dosáhnout ústí řeky u Rotterdamu. V rozhovoru pro Macher der Woche Joseph Heß vysvětluje, proč chce prozkoumat své hranice a jak své snažení spojuje s Evropským hlavním městem kultury 2025.

Pane Heßi, pokud vše půjde dobře, uplavete celou vzdálenost bez dne odpočinku. To znamená přibližně 50 kilometrů denně.
Co vás po takovém dni nejvíc bolí? Joseph Heß: Různé věci (smích). Ramena mám překvapivě dobrá. Naučil jsem se techniku klouzavého, plynulého kraulu. Kromě toho jsou to vždycky maličkosti. Momentálně mi dělá problémy zánět v uchu, ale budu používat na míru šité špunty. Oblek mi také během několika denních etap extrémně drhne o krk. To může vést k otevřeným ránám. To bylo téměř vražedné kritérium pro Andrease Fatha, který plaval podél Rýna v roce 2014.

Jak jsou etapy organizovány? Plavete celou trasu?
Vstávám brzy a nejprve se namažu opalovacím krémem, aby se stihl vsáknout. Pak se najím - hodně, hodně. Těstoviny, celozrnný chléb, krupicovou kaši a sladké nápoje. Nejpozději v devět ráno jsem ve vodě. Po hodině jsem najedená. To znamená, že se držím kajaku, sním banán nebo se napiju. Poté se cyklus zkrátí na každou půlhodinu. V době oběda jednou vylezu z vody. Něco sním, nechám to půl hodiny strávit a pak pokračuji v 30minutových intervalech.

Poté, co Josef Heß už ve třetí třídě získal zlatý odznak v plavání, absolvoval někdy v létě své první 24hodinové plavání - a hned byl třetí. V roce 2016 přeplaval Gibraltarský průliv, v roce 2017 Bodamské jezero, poté Labe a ze Sardinie na Korsiku. V roce 2018 přeplaval deset největších německých jezer.

Jak dlouho bude každý den ve vodě v Rýně?
To záleží na tom, jak rychle voda teče. Pravděpodobně to bude až osm hodin. Dlouhé vzdálenosti plavu rychlostí tři a půl až čtyři kilometry za hodinu. V Alpenrheinu plavu vanovým stylem, takže si dávám nohy dopředu, abych si nic nerozbil, kdybych narazil na kámen. V Bodamském jezeře není žádný proud, takže tam budu potřebovat devět nebo deset hodin s přestávkami a chozením na záchod. Odtud plánujeme konstantní denní délku etapy 50 kilometrů.

Jak se cítíte po takové etapě?
Jsem nemilosrdně optimistický člověk. Samozřejmě jsem trochu vyčerpaný, ale záleží na tom, jak se ten den cítím. Jsou chvíle, kdy má člověk v hlavě bláto. Celý den házím hlavou zleva doprava - vždycky to přirovnávám k extatickému tanci domorodců. Stejné je to i s plaváním. Cílem je pocit plynutí, který vám dá zapomenout na prostor a čas. Tento pocit někdy přetrvává i poté. Často si nejprve lehnu na záda na molo, abych obnovil pocit rovnováhy.

Jak se plazíte, jak často se nadechujete?
Každé tři údery. Takže nádech - tah - tah - nádech. Někdy každých pět tahů, protože vidím, co se děje na levé i pravé straně. Mám domluvené signály rukou se svým kanoistou, který je celou dobu vedle mě a manévruje se mnou. Časově spolu nemluvíme, je to velmi osamělý sport.

O čem během těch hodin přemýšlíte?
Manželka si ze mě trochu utahuje, ale já jí to říkám, protože to tak opravdu je: Rád si dopředu rozvrhnu malé problémy nebo útržky myšlenek, které si domyslím až ve vodě. A doufám, že v určitém okamžiku se tento tok zhmotní.

Joseph Heß má doktorát z ekonomie a je vedoucím akcelerátoru na Technické univerzitě v Chemnitz. To znamená, že se stará o začínající podniky. Joseph Heß se narodil v Berlíně a vyrůstal v Durynsku. Do Chemnitzu přišel studovat a zůstal kvůli lásce. Od té doby si postavil dům ve Wittgensdorfu.

Kde se vzděláváte?
Většinu zimy jsem strávil v městském bazénu. Plavecký klub Chemnitz mi také poskytoval téměř každý den čas na plavání ve Sportforu. V zimě jsem ale také každý týden chodil na otevřenou vodu: V Berlíně v Schlachtensee jsem plaval v Hainer See, na Labi. Trénoval jsem také v přehradě Rabenstein, ale jako dálkového plavce vás z toho rychle rozbolí hlava.

Co je na Rýně největší výzvou?
Na Labi pro mě byly celé přístavy zavřené, ale na Rýně to tak není. To je v pořádku, protože je to mnohem větší obchodní cesta. Rok jsem bojoval s úřady o licence. V blízkosti staveb platí všeobecný zákaz koupání: Mosty, přístupové cesty a samozřejmě přístavy. Licence mi trochu zmírnili, ale stále nesmím blokovat lodní dopravu, což naprosto chápu. Pak bych mohl jet na motorovém člunu 500 metrů a skočit zpátky do vody. Neusiluji o světový rekord a nemusím dodržovat žádná pravidla. Je to jen představa dobrodružství.
Nizozemsko se zatím trochu zdráhá, protože už nemá dostatek vodní policie ve službě, aby ušetřilo peníze. Povodně jsou také nebezpečné. Z Churu do Basileje mě doprovází lovec rekordů, který se dvakrát pokusil být nejrychlejším člověkem přes Rýn na kajaku. V obou případech musel zastavit kvůli vysoké vodě. Spoléhám na jeho rady.

A znečištění?
To je také problém. Mám dojem, že jako říční plavec si v určitém okamžiku nevyhnutelně přinesete z vody žaludeční štěnice a nakazíte celý tým. V roce 2014 odebral profesor Fath, který je hydrochemik, spoustu vzorků vody. Teď sbírám vzorky znovu, on vede jeden z výzkumných týmů, které mě doprovázejí.

Dostává se vám široké vědecké podpory. Proč tomu tak je?
Chtěl jsem to s něčím spojit. Plavání je hezké, ale je příliš sebestředné. Takže se teď zapojili sportovní psychologové z Lipska a sportovní lékaři z Technické univerzity v Chemnitz a také hydrochemický tým Andrease Fatha. A přidává se i mediální výchova a energetický management z Vysoké školy aplikovaných věd v Mittweidě, kteří dokonce spustili kampaň Startnext. Všichni přispívají mikrodotacemi.

Proč to děláte?
Mám kancelářskou práci a celý den sedím na zadku. Plavání je pro mě rovnováha. Ale také jsem si dal od plavání pauzu, když jsem stavěl dům, takže nejsem blázen, který umí jen plavat. Ale prostě mě baví to dobrodružství, které s tím souvisí. Je to o samostatném životě a troše seberealizace. Ale hlavní hnací silou je synergie: Výzkumné ústavy mě provázejí a já mohu udělat něco pro lidské poznání. A pak jsou tu vazby, které vznikají mezi lidmi: Někteří lidé si se mnou chtějí zaplavat nebo přijít k Rýnu a přinést jídlo. Dynamika týmu, která vzniká, je prostě radost.

V mnoha městech podél Rýna rozdáváte pozvánky do Chemnitz na rok 2025 a šíříte tak poselství o hlavním městě kultury. Jaká je za tím vaše myšlenka?
Ano, o to jsem se snažil, protože chci nést dobré poselství pro své město, které mě pohltilo. Fascinuje mě to: když Devítka slaví úspěch nebo když Kraftklub vydá nové album, lidé vždycky říkají: důležité poselství, že i Chemnitz může být jiný. Říkám si: Kluci! Ne, tady je to hezké. Nechci to paušální negativní zatloukání. Možná bych mohl svým mikropříspěvkem a propagací myšlenky hlavního města kultury přilákat do Chemnitzu jednoho nebo dva lidi a dát městu šanci. Pro rok 2025 bych rád viděl pěkný program a dlouhodobé zvýšení atraktivity, aby sem třeba jeden nebo dva lidé přijeli a zůstali. Stejně jako já.