Závazek, který se vyplatí

Ingrid Poike

Klidný odchod do důchodu? S tím Ingrid Poikeová nic nenadělá. Chce pomáhat. A ne jen tak někde za rohem, ale v Namibii, téměř 8 000 kilometrů daleko. Šestasedmdesátiletá žena tam od roku 2009 podporuje místní obyvatele, především sbírá peníze, aby děti mohly chodit do školy. Co ji k tomu vede, vysvětluje v rozhovoru pro pořad Maker of the Week.

Tento víkend opět letíte do Namibie, poprvé po dvouleté přestávce způsobené koronavirem.
Těšíte se? Ingrid Poikeová:Ano, jsem plná očekávání. Téměř pozdě jsem si uvědomila, že můj mezinárodní řidičský průkaz už neplatí. Ale to už je vyřešeno. Pak byl náš let odložen o další den. Moc se těším na to, co nás v Namibii čeká. Podařilo se mi být hodně v kontaktu přes telefon a WhatsApp, ale dva roky jsou velmi dlouhá doba.

Na kolika cestách jste už byli?
Letos je to už po dvaadvacáté, obvykle dvakrát ročně trávím čtyři až šest týdnů v oblasti Kavango na severovýchodě Namibie. Tentokrát jsme tam jen na tři týdny, protože mě doprovázejí tři pracovníci, moje dcera, její syn a kamarád.

Jak jste se do tohoto projektu zapojil?
Přišlo to samo. Víte, poměrně brzy jsem přišla o manžela. Musela jsem jít dál. Tak jsem cestovala. V roce 2008 jsem bydlela v Namibii v chatě. Majitelé nedávno založili nadaci Mayana Mpora. Tehdy jsem si uvědomila, že mohu pomoci a že pomoc půjde přímo k lidem. Už jsem měl jedno sponzorované dítě, ale necítil jsem se jim blízký.

Jak vypadá váš každodenní život, když jste tam?
V první řadě navštěvuji čtyři školy a děti v nich. Z Německa si přivezu trochu materiálu, například propisky. Každému žákovi v osmém ročníku poskytujeme anglický slovník. Kupuji je přímo z darů v Rundu a pak je přivezu do vesnice. To vše dělám s lidmi, kteří mají na starosti nadaci na místě, Desiré a Pietem Jacobsovými. Desiré je dcerou dnes již bohužel zesnulých majitelů; ona a její manžel nadaci nadále vedou. Piet se tam o všechno stará a jednou za čtvrt roku dostává darované peníze, za které pak nakupuje důležité věci. Prioritou je financování školky a zajištění školních uniforem, protože většina škol nedovoluje dětem chodit do školy bez nich.
Někdy procházíme vesnicí a Piet říká: "Támhleta kráva je ode mě nebo tahle koza." Lidé si u něj také mohou namlít obilí, což většinou dělají velkým dřevěným hmoždířem. Dobře se s ním pracuje. Je důležité, že tam mám někoho, komu důvěřuji.

Byl jste také zklamán?
Ano, v různých ohledech. Nesmíte zapomínat, jak jsou tamní lidé chudí. Bojují o přežití. Jde o to, aby měli každý den co jíst. Například slovo snídaně v jejich jazyce ani neexistuje.

Jak tamní lidé žijí, můžete nám to popsat?
Vesnici Mayana rozděluje silnice. Na jedné straně stojí několik chatrčí z vlnitého plechu s přístupem k pitné vodě. Na druhé straně žijí lidé v hliněných chatrčích se střechou z rákosu. Bez vody, bez elektřiny. Musí se chodit mýt k řece. Jsou dny, kdy rodina nemá co jíst. To je pro nás nemyslitelné. Dětem z těchto rodin financujeme předškolní a později školní docházku.

Školka se jmenuje po vás, že?
Ano, to je pravda. Ale kvůli tomu jsem se styděl. Je tam také holčička, která se jmenuje Ingrid. S tím se dá žít (směje se).

Takže nejste moc spokojená s Federálním křížem za zásluhy, kterým jste byla vyznamenána v loňském roce?
Byl jsem velmi potěšen. Upřímně řečeno, jsem skoro trochu v rozpacích, protože nejsem ráda středem pozornosti. Prostě to dělám, ale nemusím o tom mluvit.

Co vás pohání?
Nikdo neví, kde se narodil. Děti nemohou za to, že se narodily do takové chudoby. Ale myslím si, že každý by měl mít šanci se rozvíjet. Takže je třeba něco udělat pro vzdělání.

Je to takříkajíc boj proti příčinám útěku?
Ne, o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Je to o rovných příležitostech. Za ty roky jsem se nesetkal s nikým, kdo by řekl, že chce utéct nebo že chce jít do Německa. Lidé chtějí, aby se měli lépe oni i jejich rodiny. Chtějí vzít svůj život do vlastních rukou. Hned zkraje bych mohl jmenovat nejméně deset žen a mužů, kteří si po úspěšném dokončení studia dokázali najít dobrou práci.

Kdo jsou vaši dárci?
Mám mnoho drobných dárců, ale také organizace, jako jsou rotariáni. Na konci roku posílám více než 100 dopisů svým sponzorům. Žijí po celém Německu i mimo něj. Díky tomu vědí, jak je jejich pomoc přijímána na místní úrovni. Někteří mají dítě, které přímo podporují. Vždy se snažím tyto dárce informovat, ale stojí to hodně úsilí a ne vždy se to podaří.

Kolika lidem jste již dokázal pomoci?
To je těžké říct. Školka každoročně přijme 40 děvčat a chlapců, plus běžná škola, kde je asi 100 žáků. Podporujeme také několik studentů, kteří se touto cestou dostali. Jedna mladá žena nyní studuje hornictví a jeden mladý muž pedagogiku. Pak už to ale končí - chceme, aby se postavili na vlastní nohy. Kromě školního oblečení a pomůcek, jako jsou barevné tužky a geometrické sady, nadace financuje asistenty učitelů a vlastnoručně postavený školní autobus pro mateřskou školu. V loňském roce se nám také podařilo nakoupit 115 párů pratelných vložek pro starší žáky.

Proč je to tak důležité?
Když mají dívky menstruaci, často nemohou chodit do školy. Většinu času tráví u řeky, aby se udržely v čistotě. To je nebezpečné, protože v řece žijí krokodýli a krev je přitahuje. Znám dívku, jejíž bratranec kvůli tomu zemřel.

Buďte upřímní: někdy tam cestujete sami. Nemáš strach?
To je problematické. Nemůžeš se bát. Vždycky se ho snažím potlačit. Ale zažil jsem například hádku, když mému společníkovi ukradli mobilní telefon. Dívali se na mě tak sprostě, že jsem se opravdu bála. Byl jsem také u toho, když se na břehu řeky našla hlava. Znal jsem rodinu toho muže.

A to už ti není pětatřicet.
Ano, přiznávám, že je to čím dál víc stresující. Moje děti byly v šoku, že zase létám. Asi doufaly, že to po dvou letech nechám být. Ale dokud jsem zdravá, nemám důvod necestovat. Navíc je tu se mnou dcera, která mě podporuje. Ale to není vždycky možné. Taková cesta stojí kolem dvou tisíc eur na osobu, což financujeme z vlastní kapsy.

Můžete nám říct o jedné osobě, která vám za ta léta utkvěla v paměti?
Ano, to mohu a zase bych se rozplakala. Jedna dívka, jmenuje se Naimi, chodila do naší školy. Jednoho březnového dne zmizela a my jsme se dozvěděli, že ji unesl její otec, který žil v Angole. Její rodina se snažila, otec byl nahlášen a v květnu byla zpátky. Bez školní tašky neměla nic. V červnu odešla znovu a její matka, která pracovala na farmě, se opět vydala na cestu. Ukázalo se, že její otec má AIDS a že se o něj tato sedmiletá dívka musí starat. Musela vařit, prát a nosit jídlo. Bez peněz. Až do jeho smrti. Poté byla dívka přislíbena sestře zemřelého jako dědička. Dali jsme matce peníze na cestu autobusem a postarali se, aby dostala občanský průkaz, aby se mohla pohybovat po sousední zemi. Matka byla znovu a znovu posílána pryč, teta pravděpodobně chtěla sirotčí důchod. Takové děti nechodí do školy, stávají se z nich ženy v domácnosti nebo prostitutky. V listopadu jsme si řekli: Poslední pokus, stojí za to o to dítě bojovat! O čtvrtém adventu jsem už byla doma, když jsem u stolku dostala zprávu: Naimi se vrátil. Byla jsem v slzách.

A nakonec zpět k Chemnitzu: jaké jsou vaše naděje pro hlavní město kultury 2025?
Jsem na Chemnitz hrdý a mám radost, že se můžeme takto otevřít okolnímu světu. V porovnání s Lipskem a Drážďany je Chemnitz vždycky tak opomíjený, což mě vždycky bolí. Vzhledem ke všem negativním titulkům, které jsme my, obyvatelé Chemnitz, museli o našem městě snášet, je načase, abychom přivítali návštěvníky a ukázali, čeho jsme schopni.