Luisa a mír

Luisa Frieden

Někteří lidé po absolvování střední školy procestují Austrálii s batohem na zádech, jiní jdou rovnou na univerzitu nebo se nejprve "uklidní". Luisa Friedenová to dělá jinak. V Polsku vykonává dobrovolnickou službu a dívá se hrůzám druhé světové války do očí: v památném místě bývalého koncentračního a vyhlazovacího tábora Lublin-Majdanek se osmnáctiletá dívka bude rok starat o německy mluvící denní a seminární skupiny a pořádat vlastní semináře. V rozhovoru pro Macher der Woche vysvětluje, proč je to její příspěvek k demokracii.

V září se chystají na mírovou misi a mají stejné jméno. Je to náhoda?

Luisa Friedenová (směje se): Ano, samozřejmě. Ale já jsem na své příjmení velmi hrdá a už se mě několikrát ptali, že je to hezké jméno. To mě těší.

Proč jste se v osmnácti letech rozhodla strávit rok na pietním místě bývalého koncentračního tábora? Není to zrovna lehká práce.

Vždycky mě zajímala historie. Zvlášť mě zajímá období národního socialismu, protože tehdejší události nám dnes připadají tak nepochopitelné. Dalším aspektem je, že nám jednou jedna učitelka vyprávěla o svém roce v zahraničí a o tom, jak moc jí to prospělo v osobním rozvoji. V kombinaci s tím jsem narazila na organizaci Aktion Sühnezeichen Friedensdienste (ASF), která nabízí dobrovolnickou službu v projektech v různých oblastech, např. práci se sociálně znevýhodněnými lidmi nebo historicko-vzdělávací práci. Tehdy jsem si řekla: to se mi hodí. Původně jsem chtěl odjet do Francie. Ale na výběrovém semináři se představily i země Polsko a Česká republika. A zejména Polsko je prosyceno historií. Do USA nebo Izraele bych si netroufl. Chtěl jsem zůstat v Evropě.

Osmnáctiletá dívka je v závěrečné fázi dokončování přijímacího řízení na technickou vysokou školu v Centru odborných škol pro zdravotnictví a sociální služby. Po skončení dobrovolné služby plánuje studovat sociální práci. Ve volném čase třikrát týdně trénuje v plaveckém klubu v Chemnitz.

Co přesně plánuješ dělat?

V září se chystám do Polska, přesněji do Lublinu ve východním Polsku. To je na hranicích s Ukrajinou. A budu tam celý rok vykonávat dobrovolnickou službu v oblasti historického vzdělávání. To znamená, že budu pracovat v Pamětním centru Lublin-Majdanek. To byl bývalý koncentrační a vyhlazovací tábor za druhé světové války. Prvních několik dní strávím seznamováním se s tímto místem. Poté každý dobrovolník vypracuje koncept prohlídek a od jara budu po památníku provázet skupiny návštěvníků.

Jak žijete, čím se živíte?

ASF nás velmi dobře připravuje a na místě nás podporuje. Jsme například připraveni vhodně reagovat na emotivní komentáře návštěvníků. Proběhlo několik přípravných setkání, kde jsem se seznámil s ostatními dobrovolníky. V září nastoupí do Lublinu 16 dobrovolníků. Pocházejí z Německa a Ukrajiny. Bydlíme na studentské koleji. Dostáváme základní kapesné ve výši 900 eur a jízdenku na autobus. Abychom tuto myšlenku ještě více zviditelnili, jsme požádáni, abychom našli sponzory, kteří nás budou měsíčně podporovat a kterým budeme poskytovat pravidelné zprávy. Také se stále angažuji, oslovuji lidi ve svém okolí a firmy.

Aktion Sühnezeichen Friedensdienste je nezisková organizace, která má v současné době 1300 členů a byla založena v roce 1958 protestantskými křesťany. Na pozadí viny za zločiny nacionálního socialismu jsou cíli organizace smíření a mírové soužití. Na webových stránkách www.asf-ev.de se můžete zaregistrovat jako sponzor pro lidi.

Co víte o tomto místě?

Majdanek je v Polsku, ale i v Německu spíše neznámý. To, že je známější Osvětim, je pravděpodobně způsobeno tím, že v Majdanku se toho tolik nezachovalo. Lublin byl pravděpodobně vybrán proto, že město mělo v té době velkou židovskou komunitu a nacházelo se relativně v centru Evropy. Právě zde národní socialisté nutili Židy, komunisty a politické odpůrce z celé Evropy k těžkým pracím a vyhlazovali je.

Už jste tam někdy byli?

Před čtrnácti dny s rodiči. Tam jsem se také seznámil s dobrovolníkem, kterého nahrazuji. Jsem rád, že jsem tam byl, bylo to velmi působivé. Těším se na ten rok, ale mám respekt. Návštěva mě teď uklidnila a povzbudila. Jsem si jistá, že to bude cenný čas, který mohu využít k tomu, abych něco změnila.

V jakém směru?

Pravicové strany jsou v Evropě stále populárnější, ať už v Polsku, Itálii, Francii nebo tady v Německu. Mám z toho velké obavy, protože se obávám, že to povede k revanšistickým tendencím a zapomínání na historii, že historie bude opomíjena. Objevilo se také mnoho titulků srovnávajících holocaust. To mi ukazuje, že se na toto téma trochu zapomíná. V tom vidím velký problém a ohrožení naší demokracie v Evropě i ve světě. A pro mezinárodní mír. Proto je to můj příspěvek k podpoře kultury paměti a míru a demokracie v Evropě.

Říkáte to jako samozřejmost. Pak se objeví titulky o tom, že deváťáci salutují Hitlerovi v Osvětimi. Jak si to vysvětlujete?

Bylo opravdu těžké to vidět. Pro mladé lidi je to tak dávno a v mnoha rodinách se o tom už moc nemluví. Není to nejoblíbenější téma u stolu. To samozřejmě není omluva. Mám podezření, že takové akce jsou určitým druhem provokace. Děláte něco zakázaného. Svědčí to o tom, že se tématu ještě dostatečně nevěnujeme.

Co byste s tím chtěli dělat?

Další lekce. Procházíme všechno v dějinách od doby kamenné, to je spousta témat. Při jedné hodině dějepisu týdně v deseti až dvanácti letech není na mnoho věcí dost času. Myslím, že je důležité, aby školy pořádaly exkurze na památná místa. Ta moje to bohužel nedělá. Ale je to důležitá součást školního vzdělávání. Pokud to není možné, můžete navštívit Park obětí fašismu. Důležitá jsou vždy také svědectví pamětníků. Dějiny se musí odehrávat i mimo školní lavice.

Tomu se nyní věnujete ve velké míře.

Ano, vnímám to jako příležitost dozvědět se více o sobě i o světě. Musím se v cizí zemi orientovat sám.

Chemnitz je v roce 2025 Evropským hlavním městem kultury. Co od toho očekáváte?

Slovo "kultura" odkazuje také na kulturu paměti a je pro mě důležité, aby tento aspekt nebyl opomíjen. Jsem hrdý na naše město a těším se na mezinárodní výměnu během roku. Všichni z ní budeme mít prospěch a snad se od sebe navzájem poučíme.