O hlubokém vztahu k Izraeli

Rolf a Uta Zeidlerovi poskytují dobrovolnou pomoc v Izraeli

Manželé Rolf a Uta Zeidlerovi z Chemnitz jezdí do Izraele pravidelně již 15 let. Poskytují pomoc na místě a podporu všude, kde mohou. Od doby, kdy Hamás před rokem zaútočil na Izrael, je pomoc poskytovaná oběma obyvateli Chemnitzu obzvláště důležitá. V rozhovoru nám prozradili, jak konkrétně mohou pomoci.

Pane Zeidlere, pocházíte přímo z Kirjat Bialiku. Tam došlo 22. září k raketovému útoku. Byly zničeny domy a zraněni lidé.
Jaká je nálada ve městě a mezi lidmi? Rolf Zeidler
Nejsem přímo z Kirjat Bialiku. V posledních dnech jsme byli v Jeruzalémě. Je tam takříkajíc německá základna a byli jsme tam několikrát. Je to křesťanský dům, kam se sjíždějí lidé z celého Německa, kteří jsou pro dobré vztahy a pomoc Izraeli. Podporují zemi, někdy pomáhají při sklizni nebo na jiných místech, připravují jídlo pro vojáky, pomáhají krmit chudé. Věci, které jsme dělali i letos v lednu, tehdy hlavně dál na severu, až u hranic v evakuační oblasti.

Od té doby jsem mohl znovu telefonicky mluvit s doktorkou Alonou Eisenbergovou, tajemnicí starosty Kirjat Bialiku Eliho Dukorského. Řekla mi, že ve městě je v současné době velká nejistota a je potřeba hodně pomoci. Pracují nepřetržitě, aby pomohli znepokojeným občanům a zajistili pomoc ve městě.

Po našem delším setkání před několika dny jsme se tedy jen krátce znovu spojili. Znovu jsem ji ujistil, že tady v Chemnitzu opravdu stojíme při nich a podporujeme je, že jsme z celého srdce s nimi. A uvědomuji si, jak jim to dělá dobře.

Co vás spojuje s Izraelem? Proč tam pravidelně jezdíte?
To je na delší povídání. Poprvé jsme byli v Izraeli před dobrými patnácti lety a příležitostí byla cesta na oslavu stříbrného výročí svatby. Jedním z důvodů je náš zvláštní historický vztah k Izraeli; mnoho utrpení způsobilo židovskému národu Německo, naši předkové. V naší rodině byl také dědeček, který se za druhé světové války účastnil bojů na východní frontě, což jsme zjistili až později díky výzkumu. Takže pro nás jako pro Němce bylo důležité ukázat, že jsme přátelé.

Moje žena už dvakrát pomáhala v domově pro přeživší holocaust. Byli jsme v Haifě v domově, který provozuje Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě, podporované mimo jiné i z prostředků Německa. Ukázalo se, že chybí ošetřovatelka, protože dobrovolná pomocnice musela náhle opustit zemi. Moje žena pracovala jako zdravotní sestra a spontánně si řekla, že si vezme v práci volno, a pak dva měsíce pomáhala na místě. Nyní vím, že přeživší holocaustu na severu, například v evakuační oblasti v Maalotu, kde jeden z našich synů také několik měsíců pracoval v sociální službě, museli žít měsíce v podzemí. Tam se o ně starají bez denního světla. To si musíte představit.

Na 7. října připadá první výročí útoku Hamásu na Izrael. Co ve vás útok vyvolal?
Říjnový masakr nás hluboce zasáhl. S manželkou jsme si položili otázku: Jak a kde můžeme nyní pomoci? Když jsme mohli opět cestovat, odletěli jsme do Izraele, abychom zemi podpořili a povzbudili její obyvatele. V lednu jsme záměrně odcestovali na sever Izraele. Tam jsme také jeli připravit jídlo pro vojáky, které nám zabalila a darovala místní společenství v oblasti. Jeli jsme také na žně, protože tam byl nedostatek kombajnů. Izraelci byli povoláni jako záložníci a mnoho gastarbeiterů muselo opustit zemi. Dlouhé období války je také velkým ekonomickým problémem a zvláště nás dojímal osud rukojmích v Gaze, protože jsme se v lednu osobně setkali s matkou a sestrou rukojmí z Kirjat Bialiku.

Kdy jste poprvé cestovali do partnerského města Chemnitz Kirjat Bialik?
Před lednovou cestou do Izraele jsme se spojili s Dr. Ruth Röcherovou, předsedkyní Židovské obce Chemnitz [pozn. red.] Jejím prostřednictvím jsme se dostali do kontaktu s pracovníky radnice, a tedy i s partnerským městem Kirjat Bialik. Město jsme tedy navštívili. Nevěděli jsme, který den tam pojedeme, a pak v určitou chvíli, když se nám to hodilo a měli jsme k dispozici auto, jsme tam prostě zajeli mezi svými úkoly a rychle si zavolali: "Dneska přijedeme."

Když jsme dorazili do Kirjat Bialiku, o pět minut později začala akce ke stému výročí únosu rukojmích, mezi nimiž byl i voják Matan Angrest z našeho partnerského města. Lépe jsme se seznámili s lidmi. Byla tam matka uneseného muže a jeho sestra. Pak se spontánně stalo, že nás starosta po skončení akce pozval k sobě do kanceláře i s matkou Matana Angresta a jeho sestrou.

Co se stalo s tím vojákem?
Matan Angrest byl v rámci pravidelné vojenské služby nasazen jako voják v obrněné divizi na hraničním přechodu v kibucu Nahal Oz, 800 metrů od hranic s Gazou. Během náletu vypukly boje. A tento tank byl ostřelován a zasažen. Všichni jeho spolujezdci v tanku zahynuli. On jediný přežil. Tohoto jediného přeživšího pak zajali a odvedli do tunelů. Od té doby je v tomto systému tunelů. Z interních zdrojů jsme se dozvěděli, že je stále naživu. Jeho sestra se mezitím dobrovolně přihlásila jako voják a záměrně se nechala nasadit do Gazy. Co to znamená pro tuto rodinu, pro jeho matku. Je tam už rok a teď jeho dcera jede do Gazy bojovat v této válce.

Společně s židovskou obcí jste vybírali peníze na projekty v Izraeli. Které projekty by se za tyto peníze mohly realizovat?
Když jsme byli v lednu v Izraeli, mimo jiné i v Kirjat Bialiku, navštívili jsme jednu z dětských školek. Byla úplně opuštěná, protože neměla bunkr. Pak jsme navštívili děti, které do této školky skutečně chodí. Tato náhradní místnost byla v městské knihovně, v místnosti, která byla také zabezpečena bunkrem. To ale znamenalo, že trávily měsíce v místnostech bez denního světla. Děti si tam hrály. Za peníze, které se vybraly v Chemnitzu a které zorganizovala židovská obec, byl nyní bunkr instalován mimo jiné i pro tuto školku v Kirjat Bialiku. Když jsme se vrátili do Kirjat Bialiku, navštívili jsme tuto školku znovu. A nyní je školka živá a funguje. To bylo moc hezké. Učitelky školky a děti nás přivítaly dětskou písničkou, která je známá i v Německu a kterou jsme si mohli spontánně zazpívat. Mohli jsme si prohlédnout bunkr, který tam nyní stojí. Ano, a nyní jsou děti opět na světle, spokojeně si hrají se svým herním vybavením a těší se jisté míře bezpečí.

Jak si to dokážete představit? Je bunkr komplexem budov, které stojí vedle něj?
Přesně tak, je to jedna budova, která stojí vedle něj. Je to asi pět metrů od dveří mateřské školy. Je to velmi řídké. Uvnitř je spousta malých židliček, malý hudební systém na přehrávání dětských písniček. Je tam také integrovaný systém, který filtruje venkovní vzduch, a přívod vody. Bunkr je chráněn proti tlakové vlně. V případě bombového poplachu mohou děti okamžitě vyhledat úkryt.

Existují z vaší strany nějaké další snahy o to, abyste tam dále pomáhali?
Zatím pouze v jedné školce z celkového počtu asi sedmdesáti bunkr stále chybí. Další potřeby samozřejmě přetrvávají. Jsme ve spojení s naší Lutherovou církví a celoměstským sdružením "Miteinander für Chemnitz" (Společně pro Chemnitz) a také s židovskou obcí. Od našich cest máme skupinu na WhatsAppu a je v ní asi 50 lidí, kteří se účastní našich aktivit, modlí se nebo přispívají. V kontaktu budeme pokračovat i nadále. Mezitím další raketové útoky zasáhly také obytné budovy v Kirjat Bialik.