"Musíš vzít věci do vlastních rukou!"

Mathias Weiß & Heike Ludwig

Brzy odpoledne na Kaßbergu. Teplé jarní slunce svítí na malé náměstíčko před takzvanou zimní ubikací "strýčka Emmy", kavárnou, která je ve skutečnosti cirkusovým vozem. Je po obědě. Na velké terase před kavárnou ještě sedí několik hostů. Lidé se znají a zdraví se. Chemnitz není velké město a "Emma's Uncle" je v tuto denní dobu nutností.
Ve vzduchu je cítit téměř uvolněná atmosféra náměstí. Nápad na stavební přívěs vznikl proto, že měl v hlavě cirkusový přívěs, říká Mathias Weiß, majitel podniku Emma's Uncle: "V roce 2012 jsem měl hodně času, málo práce, ale pořád trochu peněz. Našli jsme stavební přívěs a pak ho za velké peníze koupili. Skoro až moc peněz. Byl dost zchátralý a byli v něm mravenci, takže se všechno muselo zbourat. Říkali jsme si: "Sakra, budeme to muset postavit znovu od nuly. Pak mi pár kamarádů řeklo: Proč neprodáváte zmrzlinu a kafe a nedáte to před knihkupectví? Tak to vzniklo.

Jedna věc vedla k druhé a pak k italskému kávovaru a nakonec jsme už nemohli říct ne." Kávovar nyní stojí v útulně přestavěném obchodě na Weststraße, kde dnes sídlí nápad Mathiase Weiße: kavárna. Když přicházíme, vítá nás Heike Ludwigová, přítelkyně majitele. Okamžitě se rozhostí pocit uvolnění. Nic nepůsobí napjatě, prostě jste tam. Mathias vychází z kuchyně a přisedá si k nám.

Je to vaše životní náplň? Mathias Weiß:Ne! "Emmin strýček" je pro mě projekt. Můj život funguje v projektech. A něco takového nemůžete vnímat jako své životní dílo. Říkali jsme si: "Proč si neotevřeme kavárnu?" Máme pořád co dělat a investovat spoustu peněz.

Chemnitz nemusí být nutně známý svou vyhlášenou michelinskou kuchyní. Přesto se v Chemnitzu nachází několik špičkových kulinářských adres. S "Emmas Onkel" jste se vydali úplně jinou cestou a takříkajíc předefinovali klasické občerstvení.
Co vás k tomu vede? Mathias Weiß:Když jsme začínali, nebyl snack bar hlavním cílem. Šlo o to, že v Chemnitzu nikde nenajdete pořádnou kavárnu. Od roku 1998 jsem se tím zabýval, ale nevyšlo to a nakonec jsem si to musel uvědomit, stejně jako mnoho dalších věcí: Musíte vzít věci do vlastních rukou! Nejde o to, aby se vyrábělo kvalitní občerstvení podle standardů hvězdného šéfkuchaře. To také nemohu nabídnout. Osobně si ale cením kávy. Odtud se nakonec odvíjí i ten příběh. To je také můj standard kvality, řekněme, že udělám dobrou kávu.

Začal jste cirkusovým vozem, pak přišel italský vůz s pizzou, Opice jako pojízdná část "strýčka Emy", abych tak řekl, a kavárna jako zimní domov. Každý z nich je sám o sobě úspěšným příběhem.
Co děláte správně? Mathias Weiß:150 procent energie! Takže situace je taková, že mám tuto aspiraci. Ale zároveň si říkám: když to nepůjde, tak to tak bude. Ale mít to napětí: "Když to teď nevyjde, co budu dělat? No, no, no, tak budu nezaměstnaný!" Takhle nepřemýšlím. Proto se teď necítím tak nuceně. Dělám jen to, co mě baví. A jenom to. Samozřejmě že to někdy bolí - práce vždycky bolí -, ale když už to není zábava, tak je to špatně.


Kolik prostoru má Chemnitz pro nápady, jako je "Emmin strýček", pro alternativní koncepty? Heike Ludwig: No, to vám opravdu nemohu říct. Je tu spousta lidí, kteří jsou otevření a rádi něco vyzkouší. A je také zatraceně hodně lidí, kteří chtějí mít klid.


Proč má "Strýček Ema" takový úspěch i přes tyto lidi? Heike Ludwig:Myslím, že je to proto, že mezi našimi diváky je hodně mladých lidí.
Mathias Weiß: Jsou tady.


Mladí lidé? Mathias Weiß: Samozřejmě!
Heike Ludwig: Ale ve skutečnosti je tu i část starších lidí, kteří zůstali velmi mladí. Ti jsou pravděpodobně otevření světu a něco takového akceptují.


Je v Chemnitzu více prostoru pro nápady, jako je "Emmin strýček"? Heike Ludwig: Všimli jsme si, že od té doby, co existuje "Emmin strýček", vznikají kavárny. Nějak všechny během jednoho roku.


Cítíte se jako činitel? Mathias Weiß: "Tohle je pro mě velká událost: Jsem někdo, kdo dělá věci.


Stěžuješ si někdy? Mathias Weiß: "Mám pocit, že se mi to nelíbí: Samozřejmě, že si stěžuji!
Heike Ludwig: Oba si stěžujeme. Ale k vaší otázce, zda jste vykonavatel: Myslím, že když se cítíte jako vykonavatel nebo v takovém stavu, získáte ho až potom. Když si uvědomíte, že jste dosáhli toho, co jste si předsevzali, a zda z toho něco skutečného vzešlo. Otázka: zda to dopadlo dobře nebo zda to bude dobře - to předem nevíme. V nejhorším případě jsme udělali totální průšvih a nic z toho nebude. A pak si za deset let řekneme: "Vzpomínáte si, jak to tenkrát bylo...?"


Jakou příchuť má pro vás Chemnitz? Heike Ludwig:Jednak hodně záleží na počasí a také trochu na tom, jaké lidi potkáte. Možná také na tom, jak ráno vstáváte.


A je Chemnitz spíše měšťanský, nebo otevřený novým věcem? Heike Ludwig:Co se týče příchutě, je to vždycky jako experiment. Musíte lidi trochu přemlouvat a vodit je za ručičku.


Kdybyste měla upéct dort podle svého pojetí nebo své představy o Chemnitzu - jak by vypadal a chutnal? Heike Ludwig:Na tuto otázku nemohu odpovědět, protože bych nepekla podle pojetí Chemnitzu, ale podle svých potřeb. Nějak zdravě - tak, aby se to dalo všechno sníst bez špatného pocitu. To je alespoň moje měřítko.


Mathiasi, říkali mi, že jsi slavný pekař dortů. Mathias Weiß: Jsou i slavnější.

Já vím, ale vaše dorty jsou už velmi známé.
Kdybyste měl upéct dort z Chemnitzu, jak by vypadal a jak by chutnal? Mathias Weiß: "Jaký je váš dort? Určitě je to dost poctivé. A každopádně bez příkras.


Takže žádné přídatné látky? Mathias Weiß: "Poctivý" znamená koncentrovanou jemnou chuť. Vychytávky by byly zlatý cukr na povrchu, poleva a máslový krém. A možná nějaké dortové figurky. Prostě ozdůbky, dekorace. Kudrlinky jsou těžké! Nepotřebujete ozdůbky.


Jakou příchuť má pro vás Chemnitz? Mathias Weiß: Nevím, jestli se to dá říct. Neexistuje nic takového jako příchuť Chemnitz. V tomto městě je mnoho lidí. Proto se nedá mluvit o příchuti Chemnitz, stejně jako se nedá mluvit o člověku z Chemnitz. Je to jako s dortem - nedokázal bych vám popsat, jakou chuť by měl mít dort, ať už sladkou, nebo svěží. Myslím, že může být stejně odlišný jako kdekoli jinde.

To vyvolává otázku pro rodáka z Freibergu: Proč ne Drážďany?
Nebo Lipsko? Mathias Weiß:Proč právě tady? No, žijeme tady. V mém sociálním prostředí mi nic nechybí. A co chci, co by bylo možné v jiných městech: třeba čerstvější vzduch, stromy na náměstí - když to chci zažít, tak tam pojedu. Kaßberg je krásný a toto město je moje životní základna. Samozřejmě, že člověk musí vždycky dělat kompromisy. Hamburk je například drahý. Berlín je také drahý a příliš přeplněný. Azurové pobřeží je také skvělé, ale momentálně si to nemohu dovolit.

Motto zní "Já jsem město" - co byste si přál?
Co by se muselo stát, abyste mohl říct: "Já jsem město"? Mathias Weiß: Vždycky se najdou momenty, kdy potkáte lidi, kteří jsou vám podobní, a pak se z vás stane skupina a síť. A tato síť je pro mě tím, co definuje město. Samozřejmě si na jedné straně můžu začít stěžovat: "Nefunguje to a je to hloupé." Ale pak mám i druhou stranu, která je opravdu dobrá. Problém je v tom, že je tu příliš mnoho regulací. Ale předpisů je stejně jako v Drážďanech, Lipsku nebo kdekoli jinde. Kde začít? Tak to prostě je. Existují pozitivní a negativní věci, které se navzájem asimilují. Třeba naše kavárna.