Obyvatelé Chemnitzu se také musí jednou vypořádat s Chemnitzem.

Wolfgang Vogel & Jochen Schubert

V pondělí byla spolku "Eisenbahnfreunde Richard Hartmann e.V." udělena Německá cena za ochranu památek za jeho péči o seřaďovací nádraží Chemnitz Hilbersdorf, které je pravděpodobně jediným dochovaným zařízením pro rozřazování nákladních vlaků bez lokomotiv v Evropě.Stalo se tak prvním chemnitzským spolkem, který obdržel nejvyšší ocenění tohoto druhu od Spolkové republiky Německo. Za jejich dlouholetou dobrovolnou práci jsme spolek "Eisenbahnfreunde Richard Hartmann e.V." (Přátelé železnice Richarda Hartmanna) jmenovali "Tvůrci týdne". S Wolfgangem Vogelem, předsedou, a Jochenem Schubertem, čestným předsedou, jsme hovořili o jejich "životním díle", myšlence železničního parku Chemnitz-Hilbersdorf a významu železniční dopravy pro region.

Pane Schuberte, byl jste spoluzakladatelem Saského železničního muzea, z něhož vzešli přátelé železnice.
Jak jste na tuto myšlenku přišel? Jochen Schubert: Ještě před sjednocením existovala pracovní skupina, která se starala o zachování ještě provozuschopných parních lokomotiv, které většinou ještě vlastnil Richard Hartmann. V listopadu 1989 jsme pak založili spolek. Přestože jsme měli sbírku lokomotiv, bylo jich ještě hodně uložených v kůlnách po celé republice. Potřebovaly domov. Mnoho podniků, které měly napojení na železniční síť a vlastnily lokomotivy, bylo po sjednocení zrušeno. Některým správcům železničních vleček bylo lokomotiv tak líto, že se nás ptali, jestli je nechceme. Díky tomu jsme nashromáždili působivou sbírku průmyslových lokomotiv. Snažili jsme se do sbírky zařadit pouze lokomotivy, které zde byly skutečně používány. Exotické lokomotivy z jiných míst pro nás nepřicházely v úvahu. Do muzea se dostaly parní, motorové i elektrické lokomotivy. Výjimku jsme udělali pouze tehdy, když jsme dostali něco od Richarda Hartmanna.

Seřaďovací nádraží v Hilbersdorfu bylo postaveno v letech 1896-1902 a po nádraží Drážďany-Friedrichstadt bylo největším seřaďovacím nádražím v rámci Reichsbahndirektion Dresden. Vozy přijíždějících nákladních vlaků se odpojovaly od lokomotivy na hrbu sjezdového nádraží a přes výhybky se sjížděly po šesti vlečkách, aby se z nich sestavily nové vlaky. Od roku 1930 se k tomuto účelu používal lanový odvodňovací systém.


Byla tehdy Chemnitz železničním městem? Jochen Schubert: Čísla to dokazují: Na seřaďovacím nádraží v Hilbersdorfu pracovalo 900 zaměstnanců, ve zdejším železničním depu 600 zaměstnanců, v železničním depu na Glösaer Straße také 600 zaměstnanců, v Reichsbahnausbesserungswerk Chemnitz (RAW) 3 500 zaměstnanců a kromě toho na všech nádražích a v železničních údržbových depech pracovalo v Chemnitz odhadem 8 000 železničářů.


Jak vznikl spolek "Eisenbahnfreunde Richard Hartmann e. V."? Jochen Schubert: Vznikl z bývalého podpůrného spolku Saského železničního muzea (SEM). Po problémech se SEM jsme měli dvě možnosti: Buď se rozpustit, nebo pokračovat.
Wolfgang Vogel: Pak jsme se rozhodli, že se nerozpustíme, ale budeme pokračovat. Strávili jsme pak 18 měsíců bojem o obsah. Chtěli jsme něco udělat. V lednu 2009 jsme dostali tip od starých železničářů, že návěstidlo 3 v Hilbersdorfu je v limbu. Snažili jsme se ji pak koupit, což bylo plné překážek.
Jochen Schubert: Dráhy chtěly pozemek o celkové rozloze 25 hektarů prodat. To pro nás bylo samozřejmě příliš velké.
Wolfgang Vogel : Těch 25 hektarů se nám koupit nepodařilo, ale podařilo se nám získat plochu o rozloze 8 000 metrů čtverečních s tímto návěstidlem, na které se musíte dívat z hlediska nemovitostí. Jedná se o jedno z největších koněspřežných návěstidel v Německu s délkou rozpětí 43 metrů. Skutečnost, že zde existuje, je unikátní.
Pořizovací cena v té době byla 26 000 eur. Jako sdružení jsme neměli v pokladně ani cent. Přesto se členům klubu podařilo peníze sehnat. A tak jsme 4. listopadu 2011 převzali tuto lokalitu jako "prales". O dva dny později začaly rekonstrukční práce, které jsme připravili z finančních prostředků. V této souvislosti bychom chtěli poděkovat panu Stempelovi (zástupci skupiny Deutsche Bahn AG pro Svobodný stát Sasko, pozn. red. d. Red), který se nakonec postaral o to, že kupní smlouva na 8 000 m2 byla uzavřena včas, ještě před vypršením lhůty pro čerpání dotací.
Díky koupi se podařilo zachránit návěstidlo 3 a v letošním roce i strojovnu před zkázou. Je to velký úspěch sdružení a jeho členů, samozřejmě za pomoci organizace státní památkové péče, která nám poskytla vynikající podporu. Každoročně jsme žádali o finanční prostředky a většinou jsme je získali, abychom mohli tuto památku zachovat.


Kdo vlastně přišel s názvem Richard Hartmann? Jochen Schubert: V roce 2009 měl Richard Hartmann 200. výročí narození a nějakým způsobem tento název vznikl při jednom setkání.

Systém kabelových výpustí byl vyřazen z provozu v roce 1991 a stanice byla uzavřena v roce 1997. Kromě velitelského návěstidla se téměř 30 členů a účastníků Spolkové dobrovolné služby od října loňského roku věnuje obnově strojovny, která byla otevřena na začátku října 2014.


Co všechno jste na místě udělali? Wolfgang Vogel: Zrekonstruovali jsme interiér a exteriér velitelského návěstidla a obnovili napínací systém se třemi napínacími věžemi. Poté jsme začali stavět demonstrační trať. To bylo dokončeno v roce 2011 a v roce 2012/13 jsme pak s pomocí našich spolkových dobrovolníků položili 660 metrů kolejí ke strojovně. To trvalo rok. V roce 2012 jsme si řekli: Podívejte se na strojovnu. Ještě rok nebo dva a pak to zameteme lopatou a koštětem. A stroje budou také ztraceny. Tak jsme začali shánět finanční prostředky. Obnova strojovny stála asi 200 000 eur. Získali jsme spolkové prostředky, prostředky od zemského ředitelství, státní organizace památkové péče, spořitelny a německé nadace pro ochranu památek. Celkem se podařilo získat prostředky v celkové výši téměř 500 000 eur. Vybudování toho všeho za čtyři roky, s 30 členy a deseti spolkovými dobrovolníky od roku 2011, to je příběh této organizace.


Za svou angažovanost jste již také obdrželi ocenění. Wolfgang Vogel: Obdrželi jsme ocenění za naši sociální, dobrovolnickou činnost. Pro nás je ale nejdůležitější, že máme jedno z nejzachovalejších železničních dep, na tomto místě unikátní evropský lanový systém a na poměry poměrně rozsáhlou polní železnici. Něco srovnatelného byste v Evropě hledali marně. To už ale nenajdete. Udržení takového dědictví bude v budoucnu vyžadovat jiný přístup. Oba spolky, Eisenbahnfreunde Richard Hartmann e.V. a Sächsische Eisenbahnmuseum e.V., budou muset tuto lokalitu spravovat společně. Ten má nyní rozlohu 140 000 metrů čtverečních. Tohoto cíle však můžeme dosáhnout pouze tehdy, pokud spojíme své síly v železničním parku Chemnitz-Hilbersdorf. V opačném případě bude mít každý z obou spolků v příštích letech velké potíže s přežitím.
Jochen Schubert: Problém je, že kromě institucionálního financování nemáme pravidelný přísun peněz.
Wolfgang Vogel: Díky institucionálnímu financování dostáváme jako spolek na tuto oblast a velikost 3000 eur ročně. To pokryje polovinu našich požadavků na elektrickou energii a ne víc. Ale město nemůže dotovat všechno, to si uvědomujeme. Musíme hledat jiné cesty.

Svou práci pro bývalé seřaďovací nádraží Chemnitz-Hilbersdorf označujete za své životní dílo.
Odkud se bere to nadšení? Wolfgang Vogel: Měli jsme štěstí, že v Chemnitz žil saský železniční král Richard Hartmann. To město bylo železničním městem. Děláme to pro Chemnitz. Chceme zde pro potomky zachovat něco, co bylo pro hospodářství rozhodující a co zase vytvořilo hospodářství.
Hospodářství Chemnitzu se rozvíjelo. Byli jsme průmyslové město. V důsledku toho se rozvíjela železnice. A naopak: bez železnice by hospodářství nebylo konkurenceschopné. To chceme našim návštěvníkům znovu zprostředkovat.


Kolik návštěvníků k vám přijíždí? Wolfgang Vogel: Letos jsme měli s Heizhausfestem 2 500 návštěvníků. Naší klientelou nejsou jen sobotní návštěvníci, ale hlásí se k nám mnoho skupin. Naši odborníci, například pan Schubert, odpovídají na všechny dotazy. Ale samozřejmě chceme jako organizace mít návštěvníky i v sobotu. Mnoho lidí z Chemnitz ani neví, co je zde k vidění.
Jochen Schubert : Pronajímáme naše prostory pro narozeninové, firemní nebo vánoční večírky. Pořádáme také pravidelné stoly pro řidiče vlaků.


Odkud přicházejí návštěvníci? Wolfgang Vogel: Už jsme tu měli Rakušany a Nizozemce. Jsme spokojeni s tím, že jsme zatím nedělali žádnou útočnou reklamu, protože jsme teprve v procesu zařizování. Naše muzeum je hotové teprve ze dvou třetin. O moc víc toho není. Když jsme ještě neměli strojovnu, byli jsme v polovině. Proto jsme vždycky dělali trochu tlumenou reklamu. Ale teď už telefon zvoní častěji díky rozhlasovým a televizním pořadům.
Dne 27. října obdrží železniční nadšenci německou cenu za ochranu památek. Tu v roce 1977 založil Německý národní výbor pro ochranu památek. Uděluje se jednotlivcům a skupinám lidí, kteří se dobrovolně věnují ochraně, péči a dlouhodobému zachování architektonického a archeologického dědictví. Ocenění je uděleno železničním nadšencům za příkladnou péči o zachování, částečnou rekonstrukci a komunikaci seřaďovacího nádraží Chemnitz-Hilbersdorf jako obtížně přeměnitelné technické památky evropského významu.


Co pro vás tato pocta znamená? Jochen Schubert:Především mě velmi překvapilo, že cenu získala technická památka. Cítíme se poctěni.
Wolfgang Vogel : Na toto ocenění jsme velmi hrdí. Byli jsme informováni o přihlášce a přemýšleli jsme: Když přišel dopis, který jsme oba společně otevřeli v signální skříňce, nechápavě jsme se na sebe podívali. Ale cena nepatří jen nám. Patří také všem, kteří nám věřili. To je spousta lidí, kteří nás podporovali. Nakonec je to i malá pýcha pro Chemnitz - první klub ve městě, který toto ocenění získal. Takže mám radost i za své město.

Kolik času věnujete své dobrovolnické práci?
(Oba se smějí)
Jochen Schubert: Mohl bych říct, že zavolejte mé ženě. Ta vám o tom poví.
Wolfgang Vogel: Oba si zavoláme v neděli večer, v pondělí začneme a v neděli v poledne se rozloučíme. Samozřejmě s přestávkami. Ale dá se říct, že je to pro nás práce na plný úvazek.


Díváte se jako železniční nadšenci s úsměvem a slzou v oku na vývoj železniční dopravy ve městě: klíčové slovo model Chemnitz a spojení ICE? Wolfgang Vogel: Jsou věci, které jsou dobré: například model Chemnitz s úsekem trati do Stollbergu je velmi dobrá věc.
Co my jako železničáři nikdy nepochopíme, je, že se kvalitní železniční doprava přenáší na silnici. V Chemnitzu a v regionu už nákladní železniční doprava vůbec neexistuje. Proto naše výstava. Připomínáme lidem železniční nákladní dopravu. To, že nemáme žádné spojení ICE, je pro Chemnitz smutné. Jsme odříznuti od železnice a málo se toho děje.
Jochen Schubert : Celé jihozápadní Sasko je zcela odříznuto od nákladní dopravy. Pouze elektrárna a VW stále přepravují zboží po železnici v regionu. Všechno ostatní je pryč.


Naše standardní otázky: Čím je pro vás Chemnitz výjimečný? Wolfgang Vogel:Vždy mě fascinoval průmysl města, od jeho historie až po současnost. Zachování průmyslového města a kultury je to, za čím si stojím, a tím je pro mě Chemnitz.
Jochen Schubert: Stačí se podívat na všechny ty industriální věci. Byl jsem požádán, zda bych nepomohl přestavět velký parní stroj v průmyslovém muzeu. Něco takového mě opravdu nadchlo. A to můžete dělat jen v Chemnitzu.
Wolfgang Vogel : A pak také musíte říct, že se Chemnitz pozitivně rozvíjí.
Jochen Schubert : Je to starý termín, ale stále se čas od času používá - saze chams. Ale to vůbec není pravda. Máme hodně zeleně. Pro mě je Chemnitz hned po Drážďanech.


Naše druhá standardní otázka: Musíte povzbuzovat obyvatele Chemnitz? Wolfgang Vogel:Obyvatelé Chemnitz se musí zabývat i Chemnitz. Když se na město podíváte blíže, uvědomíte si věci, které nejsou vždy na pořadu dne, a proto nejsou vždy v centru pozornosti. Neměli byste se však utápět jen v nostalgii. Chemnitz se od sjednocení vyvíjí pozitivně. Pocházím z průmyslového odvětví a jsem svědkem toho, jak se sjednocení realizovalo.
Jochen Schubert: Staly se možné věci, o kterých se nám v minulosti ani nesnilo.
Wolfgang Vogel : Většinou si stěžují ti, kteří toho jako dobrovolníci dělají velmi málo. Máme spoustu lidí, kteří říkají, že se nic neděje. Nemohu říci, že se nic neděje. Vždycky se něco děje. Máme spoustu členů, kteří stále pracují. V čele takového klubu potřebujete dva nebo tři důchodce. Mají zkušenosti a předávají je dál. Bez těchto lidí kluby nefungují.