Poznáte, že se něco otáčí

Eva Öhmichen

Eva Öhmichenová je trochu zmatená. "Jak jste si na mě vůbec vzpomněli?" Chtěli jsme uctít Lauf-KulTour a lidi, kteří za ní stojí, a dostali jsme tip: Proč si s Evou nepromluvíte? Štafety se zúčastnila v roce 2013 a letos, kdy se 3. září vydá 12 běžců z Chemnitzu na trasu kolem Německa, se chce opět zúčastnit, a to nejen proto, aby zvýšila povědomí o městě, ale také proto, aby vybrala peníze na dobročinný účel.

Můžete stručně popsat, co je Lauf-KulTour, jaké jsou vaše cíle a motivace? Eva Öhmichenová:Je těžké to vyjádřit slovy. Nedá se to k ničemu přirovnat, protože to neexistuje nikde jinde než na Technické univerzitě v Chemnitz. To musíte opravdu zažít na vlastní kůži: Je nás celkem dvanáct běžců a naším cílem je oběhnout Německo jednou za 16 dní. To je asi 4 000 kilometrů. Každý běžec běží dvakrát denně, pokaždé jednu hodinu. Jsou tři týmy po čtyřech běžcích. První tým má směnu od 2.00 do 6.00 hodin a opět od 14.00 do 18.00 hodin. Druhý tým se vydává na trať od 6.00 do 10.00 hodin a tak dále. K dispozici je také osm cykloprůvodců, kteří nás navigují po celé trase. Obrovský projekt organizovaný studenty.
Jsme organizováni jako neziskové sdružení s cílem vybrat během 16 dnů příspěvky na dobrou věc. Loni to bylo například pro Německou společnost pro boj proti rakovině. Letos vybíráme pro organizaci aktion benni & co. e.V., která pomáhá dětem se svalovým onemocněním.

Co je cílem Lauf-KulTour?
Existuje mnoho výzev, které je třeba všechny zvládnout. V první řadě je to organizace. Musíme zjistit, kde seženeme obytné vozy, jak seženeme peníze, jak najdeme ty správné běžce a cyklistické společníky. Podaří se nám sehnat běžecké vybavení a případně i několik kol sponzorovaných pro doprovod? To jsou organizační struktury.
Pak k běžcům: I oni musí vynaložit určité úsilí, aby těch 16 dní zvládli bez zranění co nejlépe. Celkově by měli běžet kolem deseti až jedenácti kilometrů za hodinu. Jinak těch 4 000 kilometrů v plánovaném čase nezvládneme. Člověk pozná své limity a pak musí jít za ně.

Řekl byste, že si na vás hodně lidí v okolí trasy něčeho všímá?
Vždycky je překvapivé, kdo všechno si opravdu všimne. Lidé chodí na trať, protože o nás slyšeli v rádiu, a pak s námi někdy i trochu běží. Loni za námi dokonce několik Švýcarů cestovalo přes Bodamské jezero. Všimněte si, že o šedivém, průmyslovém Chemnitzu kolují klišé. Ale to se v rozhovoru často mění. Také díky uznání, že zde vznikl tak skvělý projekt.

Může se zúčastnit každý, kdo rád běhá?
Je třeba rozlišovat. Především je tu každé pondělí večer od 19 hodin běžecký klub, který pořádá TU. Je to jako normální univerzitní sportovní kurz, který byl speciálně otevřen i pro nestudenty. Tam se také běžci seznamují s Lauf-KulTour: "Co ty na to, jsi dobrodružný, chtěl by ses něčeho takového zúčastnit?" A někteří se pak rozhodnou, že do toho půjdou, protože je to prostě baví. Z hlediska tréninku se setkání staví na Lauf-KulTour. Pro ty, kteří mají opravdu zájem, se přidává druhá běžecká skupina, kde je obsahem tréninku intervalový běh, běh do kopce a běh do schodů. Dokonce i někteří lidé, kteří nikdy předtím neběhali a nemají velkou vytrvalost, se nakonec dokážou připojit k Tour. Přesto s sebou jako členy týmu můžeme vzít pouze dvanáct studentů z Technické univerzity v Chemnitz. Těch, kteří jsou nejzdatnější a nejlépe zapadnou do týmu. Proto jsme studentský projekt.

Jak vypadá váš současný tréninkový plán?
Vždy v pondělí a ve středu probíhá skupinové školení a vše ostatní je na vás. Často se snažím trénovat ve skupině, ale jsem také typ člověka, který si rád zaběhá sám. Být sám a vypnout od stresu na univerzitě. Teď přichází fáze, kdy je třeba naběhat o pár kilometrů týdně víc. Řekl bych, že mezi 70 a 80 kilometry. Náš trenér Manuel Eberhardt nám každé pondělí ráno posílá newsletter s termíny tréninků a týdenním cílem. Podle toho se můžeme orientovat. Pak je tu speciální sezení, ve kterém máme tři simulační tréninky. To znamená, že běháme hodinu ráno v 7.00 a pak ještě jednou večer. A to děláme tři dny po sobě, aby tělo poznalo zátěž a přizpůsobilo se jí.

Dělal jste někdy předtím sport?
Od devíti do čtrnácti let jsem plavala. Z těch pěti let byly tři roky závodní. Přestala jsem kvůli přetížení. Několikrát jsem onemocněl, z nevysvětlitelných důvodů jsem měl horečku a můj prospěch se zhoršil. Říkal jsem si: škola je důležitější. Pak jsem tři roky dělal atletiku. Ale ani ta mě moc nebavila. Pořád mě chtěli posílat přes překážky, ale já nejsem koordinační maniak. Taky jsem běhávala sama doma nebo s maminkou. V létě jsme jako rodina vždycky jezdili na aktivní dovolenou. Brali jsme s sebou kola a jezdili na kole do Alp. Jako teenagerovi se vám do toho ne vždy chtělo, ale teď je sport velkou součástí mého života.
Když jsem tu začal studovat, začal jsem také jezdit na horském kole a docela se mi dařilo. V roce 2012 jsem byl druhý na saském univerzitním mistrovství. Na německém univerzitním mistrovství jsem byl třetí. Dosáhl jsem také cílů, které jsem si stanovil. Pak přišel zlomový okamžik s mou závěrečnou prací v roce 2013.

A jak jste se dostal k běhání?
Nakonec mě v určitém okamžiku přestalo bavit pořád jezdit na kole. To jsou ty chvíle, kdy máte pocit, že máte před hlavou prkno. A pak jsem si řekl: "Prostě dělej něco jiného." Pak jsem se vydal na informační akci Lauf-KulTour, kde jsem nahlédl do toho, jak to celé funguje, a přišlo mi to moc a moc fajn. Ta výzva mě oslovila. Nikdy předtím mě běhání vlastně nebavilo. Teprve na Lauf-KulTour jsem se naučil běhání milovat.

A nenudíte se při běhu?
Váš společník na kole vás nejen naviguje, ale také motivuje. On mluví na vás, vy mluvíte na něj - je to zcela automatické. Navíc vždycky uvidíte něco nového. V noci je stejně spousta věcí jinak. Moc toho nevidíte a pak přijdou nečekané okamžiky. Například loni mě v noci v jednu chvíli píchlo v noze. Narazil jsem na ježka - nebojte se, přežil to. Nebo když jsem ve čtyři hodiny ráno běžel přes stádo tří set ovcí u Severního moře a všude viděl páry zářících očí - tam se člověk nikdy nenudí.

Co děláte na turné, když neběháte?
Když neběžíme, jedeme 80 až 90 kilometrů v obytném voze, abychom už byli blízko nového místa setkání. Tento čas musíme také využít k nákupům, hodně jíst a spát. Jinak se těch 16 dní přežít nedá. A možná se porozhlédnout po světě, až budeme mít volnou chvilku.

V čem jsou poslední dny obzvlášť náročné? Protože už cítíte odstup?
Na jedné straně to, na druhé straně máte prostě extrémní nedostatek spánku. Loni jsem měl v některých dnech skoro filmovou pauzu, protože mi prostě vypnula hlava a fungovalo jen tělo. A pak jste také náladový. A to ve čtyřech lidech v malém obytném autě. Musíte se opravdu dát dohromady.

Je někdy těžké se motivovat, když víte: ve tři ráno musím zase vyrazit?
Nejtěžší je pro mě vstávání. Běhání není problém, ale dostat do hlavy jasné myšlenky - na tom musím někdy zapracovat. Je to jako ranní vstávání. Ranní bručoun - ano nebo ne. Potřebuji na to svůj čas.

Co tě po té námaze bolí nejvíc?
Loni jsem žádné větší svalové problémy neměl. Jen pár problémů s koleny a křeče v lýtkách, ale to po týdnu nebo dvou odeznělo.

Evo, letos se účastníš podruhé. Jak jste se tehdy zapojila?
V Chemnitzu studovali i dva z mých tří bratrů - o rok déle než já. Matthias se mnou běžel už v roce 2010 a já už měla o všem základní představu. Co dělají a co je zhruba jejich obsahem. Měl jsem k nim neuvěřitelný respekt, ale zároveň jsem si myslel, že jsou trochu blázni, když to dělají. Můj bratr si ale myslel, že je to geniální, a dokonce chtěl pokračovat. Poté byl Lauf-KulTour stále přítomen na univerzitě a v roce 2013, po informační akci, mi bylo jasné, že se chci zúčastnit.
Vtipné je, že v roce 2013 s námi jeli oba bratři. Zeptal jsem se jich spíše z legrace. "Steffene, právě nám docházejí běžci. Nechtěl bys jet taky?" A to nám ještě chyběl cyklistický doprovod. V den odjezdu, když jsme Steffena vyzvedávali, jsem se zeptal Matthiase. "Hele, Matti, nechtěl by ses k nám přidat jako cyklistický doprovod - už víš, jaké to bylo běžet." A pak jel taky.

Sport je rovnováha, řeknete si. Jak jsi po bakalářské práci pokračoval ve studiu?
Následně jsem byla přijata na magisterský obor Prevence, rehabilitace a kondiční sporty a nyní studuji dva studijní programy. Bakalářský obor Zdravotnické inženýrství jsem začala studovat již dříve.

Jak se vám daří vše skloubit: dva studijní programy a pravidelný trénink?
Někdy je to opravdu balancování na hraně, sestavit si každý semestr rozvrh. Musíte si stanovit priority a občas něco obětovat. Pro mě se to stalo normou.

A kde se omezuješ?
V bakalářském studijním programu je mnohem více seminářů, tutoriálů a přednášek než v magisterském studijním programu. Někdy dochází k časovému překrývání. Pak přemýšlím o tom, co mi v danou chvíli pomůže. Ten jeden seminář teď - pak rychleji dokončím magisterský program a mohu se později lépe soustředit na bakalářský program. Nemůžete dělat všechno, co se nabízí, a musíte si to prostě rozložit do několika dalších semestrů.

Stejně jako mnoho tvých kolegů z týmu nepocházíš z Chemnitzu. Cítíš k tomuto městu nějaký zvláštní vztah? Díky své kampani jste už teď pro univerzitu a město osobností.
Mnoho lidí město neustále pomlouvá: Ale je vidět, že se tu něco děje! Vyrostl jsem v Riese obklopen přírodou, takže si vážím mnoha zelených ploch ve městě i v okolí s úpatím Krušných hor a lesy. Rád chodím například běhat do lesa Zeisigwald a je to ideální i pro cyklistiku. Zejména pro jízdu na horském kole s velkou rozmanitostí. Nemáme tu sice velkou jezerní oblast, ale "jen" přehradu Rabenstein a venkovní bazény. Ale mně se tahle jednoduchost líbí. Nic mi nechybí. A pak jsem také člověk, který má rád jasně strukturované centrum města, protože se v něm snadno orientuji. Chemnitz určitě neznám úplně, ale stal se mou součástí. Když jsem u rodičů v Riese a vracím se do Chemnitz, také si říkám: "Už zase jedu domů." A taky si říkám: "Už zase jedu domů." A taky si říkám: "Už zase jedu domů.

Proč jste přišel studovat právě do Chemnitz?
Nikdy jsem nechtěla práci, kde člověk sedí celý den v kanceláři a píše. To není nic pro mě, nedokážu si představit, že bych to dělal. A pak jsem si vybrala studijní programy, které mají něco společného se sportovní vědou, protože se nakonec zabývají i medicínou. To mi přišlo zajímavé. Pak jsem si musel vybrat mezi Lipskem a Chemnitzem. V Lipsku jsem se moc neorientoval. A pak bylo na lidech znát, že vás vítají a přijímají dost chladně, když jsem šel na zkoušky sportovní způsobilosti. V Chemnitzu jsem se prostě cítil příjemněji. A tak se člověk musí cítit, když se rozhoduje, kde bude studovat. Koneckonců tam strávíte určitou část svého života.

Lidé v Chemnitzu jsou často zdrženliví, když mluví o svém městě. Musíte obyvatele Chemnitzu nějak povzbuzovat?
Pokud to slyším, tak jen zvenčí, že někdo řekne: "Chemnitz není hezký." Každé město má svá zákoutí, kde to asi opravdu hezké není. Lipsko a Drážďany také. A pak lidé říkají: "Ta čtvrť není tak hezká." A že se tam nedá moc chodit po ulicích. Ale při procházce Chemnitzem byste měli opravdu jen otevřít oči. I ti, kteří se o městě vyjadřují vždycky tak negativně: má i krásné stránky.