V Chemnitzu je stále možné realizovat mnoho věcí, které již byly provedeny v jiných velkých městech.

Mario Forberg

Mario Forberg je ostřílený pracovník v Chemnitzu. Již 19 let provozuje hudební hospodu na Sonnenbergu, která si jako hudební místo vybudovala mezinárodní pověst. Hrají zde kapely z New Yorku a Manchesteru, Itálie a Irska. Ačkoli se s ním setkáváme za slunečného odpoledne v kavárně v hlavním městě spolkové země, kam se přestěhoval z osobních důvodů, objevujeme další poznávací znamení chemnitzských tvůrců: můžete je potkat kdekoli v zemi. Majitel "Subway to Peter" to může potvrdit. On sám také všude pracoval, dokonce i jako řidič pro Kastelruther Spatzen, jak později přiznává. Nebylo těžké tu a tam potkat lidi z Chemnitz, kteří nezapřou svůj původ, jak se často tvrdí.
Teď je to dobrý pocit, protože s "Everybodys Subway to Peter", což je plný název této chemnitzské hudební instituce, Mario Forberg v Chemnitzu stále hýbe děním a je také někým, kdo umí vyprávět a má co vyprávět.A má co vyprávět o tom, jak to všechno před 19 lety začalo, když odešel z práce na městském úřadě v Chemnitz, aby psal dějiny hudby v Chemnitz.

Co jste tehdy dělal? Mario Forberg: Byl jsem automechanikem na městském úřadě. Deset let, ale už tehdy jsem měl hodně práce. Znal jsem se například s lidmi z filmové dílny a chodil jsem s nimi ven. Ale "publikán" nikdy nebyl mým vysněným zaměstnáním. Ale takový jsem byl vždycky: Musel jsem něco dělat, musel jsem něco dělat s lidmi a na scéně.

Měl jste nějaký zvláštní vztah k hudební scéně NDR? Jaké to bylo po sjednocení, v těch slavných začátcích?
Ano, rozhodně! Příkladem je "Skeptiker", tato dotovaná punková kapela FDJ. Ale oni měli na tu dobu opravdu takové texty! Kamarádil jsem se s Eugenem [míněn Eugen Balanskat, pozn. red.] "Skeptiker" se rozpadl mnohem později a Eugen se pak věnoval jiným projektům, podporoval své kapely a organizoval akce v Chemnitzu. To pokračovalo s Makariusem, zpěvákem skupiny "Die Art", nebo se skupinou "Freygang". Znali jsme se, a protože jsme byli v branži, vzniklo několik přátelství. Pak jsme dělali koncerty, a tak to vzniklo. Začalo to "Metrem" - tam jsme si začali říkat, že budeme o víkendu hrát živou hudbu.

Vždycky jste byli v Peterstraße?
Ano, vždycky jsme tam byli.

Dříve ta budova patřila "Selbsthilfe 91 e.V.".
Budova jim stále patří. Selbsthilfe 91 e.V. založila část squatterské scény v Chemnitzu. Tehdy jim byla nabídnuta možnost vybrat si dům a realizovat se v něm s dotacemi a ABM a vším, co bylo k dispozici. Tak vznikl ten dům a já jsem se k nim nastěhoval. Měl jsem jistou práci a nepatřil jsem k lidem, kteří bydleli ve squatech - měl jsem byt -, ale byl jsem v kontaktu s touto scénou. A pak se uvolnil byt, sdílený pokoj, a já se nastěhoval a dole byl sklep. Pak mi řekli: "Tak napište koncept." A já jsem se na to podíval.
Tehdy, po pádu Berlínské zdi, byla taková energie: "Co teď budeme společně dělat?" Už jsem o tom s kamarády přemýšlel a šlo to trochu směrem k hospodě, hospodě a živé hudbě.

To byl ten hrubý koncept?
Přesně tak. Vždycky říkali, že mají dole sklep a chtěli by si ho pronajmout a napsat pro něj koncept. V té době jsem už znal Beu z filmové dílny, dobrou kamarádku.

Beate Kunathová, ta filmařka?
Ano, v té době natáčela svůj první film "Manchester Chemnitz". Manchester je partnerské město Chemnitz a Bea se musela vrátit do Anglie, aby natočila ještě pár záběrů. Zeptala se mě, jestli nechci jet s ní. Pak jsem seděl v jedné manchesterské hospodě, která se jmenovala "Subway". Byla to taková normální hospoda ve sklepě, no, trochu vydatnější. Tam jsem o tom přemýšlel: Název v Chemnitz, takže "Subway"? Náš sklep je naproti nádraží. Spojení bylo tak akorát. A pak jsme to celé pro úplnost nazvali "Metro pro každého Petra". Název jsem si přivezl takříkajíc z Manchesteru a v partnerském městě jsem koncept ještě trochu rozepsal.

Co se dělo dál?
Dal jsem ve firmě výpověď a podařilo se mi sehnat dva kamarády, kteří v té době také bydleli v domě, aby se ke mně přidali. Ve třech jsme to takříkajíc rozjeli. Tak to prostě začalo. Na začátku byla živá kapela o víkendu, většinou něco ze sousedství. Ale protože jsme už měli kontakty na jiné kapely, v určitém okamžiku zahrála první kapela z New Yorku, která měla jméno, a pak už to byl takový efekt sněhové koule. Když se objevil internet - na začátku všechno zůstalo u telefonu a vyjasňovalo se to tak -, tak se to rozjelo, to byl ten efekt. Opravdu se to rozjelo a každým rokem jich bylo víc a víc, přijížděly kapely z celého světa. Samozřejmě jste se díky tomu dozvídali víc a víc.
To byla opravdu dobrá doba. V té době ještě existovaly všechny byty na Kassbergu a existoval "VOXXX". Ve srovnání s dneškem tam byl život na scéně pestřejší.

Ten duch optimismu?
Ano, lidé tam byli. Po devatenácti letech jsem si uvědomil, že spousta kamarádů z mé generace, kteří, řekněme, něco dělali v byznysu, odešla. Teď žijí v Berlíně, Hamburku, Malmö, Londýně. Někde v tomhle byznysu, v těchhle zaměstnáních, ať už jsou to roadies, ať už jsou na turné nebo ve štábu Die Toten Hosen - všichni odešli. Všichni byli z Chemnitzu. Když v téhle branži někam cestujete, všude potkáváte lidi z Chemnitzu. To je opravdu úžasné. Můžete být na jakékoli produkci, na jakémkoli festivalu a někdo se vás zeptá: "Odkud pocházíte?" A vy řeknete: "Z Chemnitzu." To je pro mě obrovský zážitek.

Čím je pro vás Chemnitz dnes výjimečný?
Na Chemnitzu je hezké to, co nám tehdy pomohlo, že se tam všichni znají. Přestože je to velké město, působí dojmem malého města. Všichni se tu navzájem přátelí, všichni se známe; každý, kdo má s městem něco společného. Dokonce jsem se seznámil s Barbarou Ludwigovou.

Jak zní Chemnitz?
Hudebně? Když se pozorně zaposloucháte nebo se podíváte pod pokličku, je to velmi rozmanité. Jasně, Kraftklub je teď věc, o které všichni mluví. Ale když porovnáte hudbu Kraftklubu, což oni sami přiznávají: Kraftlub si vzali něco ze všech možných hudebních stylů, které se jim líbí. Tam poznáte "The Hives", tam poznáte rap. Když se podíváte na všechny kapely v Chemnitzu, a je jich pořád dost, tak se tam něco děje. Vždycky říkám: v Chemnitzu je to smíšené. Máte tam velmi dobré punkové kapely, například kapelu "Lousy", která existuje už dlouho a už se dostala na evropská turné a festivaly. Pak máš na druhém konci školní kapely, které zkoušejí a dělají muziku.

Vyvstává další otázka: Co tedy dělá z Chemnitz toto slavné město lidové hudby? Proč mají lidoví muzikanti stále ambice jezdit do Chemnitzu?
K tomu se nemohu vyjádřit, protože jsem strávil dva roky na cestách za "Kastelruther Spatzen". (Smích.) V době "Kraftwerk" a v době "Subway". Dostal jsem se k tomu náhodou, přes bývalé obyvatele Chemnitzu, kteří v tom podnikali, a já jsem měl ještě řidičák z dob NDR a byl jsem požádán, jestli bych mohl pro kluky řídit kamion, čtyřicetitunový náklaďák. Kromě toho, že si tam člověk vydělá peníze, jsem to dělal a přišlo mi to docela zábavné a nakonec jsem tam zůstal dva roky. Dělal jsem tu práci čtyři dny v týdnu a o víkendu jsem chodil do hospody. Tenkrát jsme měli společně "Metro" a "Kraftwerk". A když byli "Kastelruther Spatzen" v Chemnitzu, hráli dva dny. To proto, že věkový průměr je prostě hodně vysoký, a to se netýká jen Chemnitzu, ale celého Krušnohoří. Musíte se podívat na celé okolí, a pokud máte hustě osídlenou oblast jako Chemnitz s vysokým věkovým průměrem, kde autobusové společnosti prostě vozí lidi do Stadthalle, tak to funguje.

Pojmy "hudební hospoda" nebo "Musikpub" nedělají "metru do Petru" čest, protože je to mezinárodně uznávané místo pro kapely. Od nejrůznějších žánrů, od metalu přes hardcore až po punk. Všechny k vám přijdou zdarma - jak to děláte?
Skvělé je, že jsme tehdy jednoduše napsali koncept a řekli: nabízíme pódium, máme hospodu, není to koncertní místo. Kapely si tam můžou zahrát, když mají chuť, my si předáme klobouk a kapela dostane to, co jí lidi dobrovolně dají. Samozřejmě je to zpočátku pro začínající kapely. Ale je to skvělé i pro kapely, které jsou na turné a mají volno třeba v úterý. Takový off-day stojí peníze: máte auto, musíte zaplatit hotel a off-date [pozn. redakce: off-date je koncert mimo oficiální program turné], abyste si zahráli na místě, kde dostanete jídlo, pití, nocleh a možná se objeví i "Fuffi" v darech, to je skvělé. Tak to vzniklo. Navíc se nějak známe s většími kapelami, kamarádíme se s nimi a oni prostě řeknou: My tam hrajeme. Já tam stojím a mám husí kůži: Že se mi to stane, že ti velcí opravdu přijedou. V Anglii natočili desky v roce 1977, své první desky, a teď hrají jednou za rok v Metru. Den předtím měli smlouvu s nějakým promotérem v Drážďanech nebo v Lipsku, kde dostanou "tausi". Chemnitz už má určitý vnější vliv. Mnoho kapel například říká: "V Chemnitz je "Subway", už jsme tam hráli, jsou tam příjemní lidé". V tu chvíli už je jedno, kolik lidí tam bylo.

Nabízí se otázka, jak důležitá je v Chemnitzu poloha hospody, hudebního podniku, jako je "Subway to Peter"?
Kdybych měl úplně stejný koncept a projekt "Subway to Peter" znovu otevřít nyní, s určitými zkušenostmi, které jsem za ta léta získal, řekl bych si: jdu do centra města. "Metro" je však na skvělém místě. Nemáme tu skoro žádné rezidenty, máte parkování, pořád jste v centru a nakonec je to taková alternativní undergroundová kultura, pocit. Kdybyste s takovou věcí vešli do pěší pasáže, určitě byste vyvolali poplach.

Je to pro Chemnitz typické?
Mám ten pocit, že ano. Nebo jinak řečeno: možná je to v Chemnitzu nápadnější, není to takový boom, abyste pořád museli bojovat o každého hosta. Noční život není tak intenzivní. Spousta podniků mezitím zavřela. Nemůžete si otevřít podnik, kde dvakrát do měsíce vyprodáte a zbytek času zkoušíte něco s menšími kapelami a nikdo nepřijde. Náklady jsou příliš vysoké.

Jak můžete povzbudit lidi v Chemnitzu?
V Chemnitzu je stále ještě možné dělat spoustu věcí, které se už podařily v jiných velkých městech. Pořád tam máte výklenky, dost výklenků! Můžete přispět nápady - v nočním životě, v gastronomii, v akcích. Ještě to není všechno zmapované. Ještě to není, jak se říká, nasycené. Něco je tam ještě možné. Je toho ještě tolik, co se dá dělat. Ale musí být lidé, kteří mají energii a chuť a kteří za tím stojí. A mají výdrž. Samozřejmě to nikomu nepadá k nohám a pak je všechno skvělé. Člověk se s tím musí pořádně poprat a pak si prostě říct: "Teď to udělám." Ale všechno je pořád otevřené.