Žádná polovičatá opatření

Susann Drechsel & Andreas Wagner

Zahajovací zápas sezóny basketbalové Bundesligy žen se uskuteční 27. a 28. září v Hartmannhalle. Zahajovací turnaj sezóny, na který do Chemnitzu zavítá všech dvanáct týmů nejvyšší německé ligy, se v tomto městě koná již podruhé od roku 2011. Kromě příznivých podmínek k tomu přispělo i překvapení loňské sezony, tým ChemCats. Organizátoři, kteří stojí za zahájením sezóny a sportovním úspěchem, jsou také našimi pořadateli týdne. Jsou to dobrovolníci, například prezident Andreas Wagner a jeho zástupkyně Susann Drechselová.

Susann, ty sama jsi hrála za ChemCats.
Proč nám neřekneš, co tě přimělo k basketbalu, když jsi byla malá? Susann Drechsel: Předtím jsem dělala závodně atletiku. Až do svých dvaceti let, pak už jsem se k tomu neodhodlala. Můj trenér si myslel, že by pro mě bylo lepší poohlédnout se po novém sportu. S basketbalem jsem už měla kontakty, protože jsme spolu dělali atletické tréninky. Tak jsem si řekla: dobře, zkusím to tam. Moc mě to bavilo a baví mě to dodnes. Už nejsem aktivní, ale stále se angažuji v pozadí.

A pak jste se cítil s klubem natolik spjatý, že jste se chtěl angažovat i po skončení aktivní hráčské kariéry?
Susann Drechsel : Ano, přesně tak to bylo. Hrála jsem od roku 2001 do roku 2009. Ale kvůli zraněním jsem se už více věnovala administrativě. A prostě mě to tak bavilo, že jsem u toho zůstala. A ano, je to záležitost blízká mému srdci.

Po relativně úspěšné sezóně 2009 přišly pro ChemCats těžké časy. Klub nakonec podal návrh na insolvenci a reorganizaci. S insolvencí přišel nucený sestup a mnoho změn v kádru.

Andreasi, ty jsi nastoupil v roce 2009. Jaká byla tehdy vaše motivace?
Ani ChemCats tehdy neprožívaly lehké období... Andreas Wagner: Na začátku jsem neměl žádnou motivaci. Když přišlo na diskusi o všech problémech, které v té době existovaly, ptali se mě, jak by to vypadalo, kdybychom v klubu pokračovali, nebo snad dokonce založili nový klub. Dodnes jsem prezidentem jiného sportovního klubu, který má asi 300 členů a několik oddílů.
Jednoduše jsem nechtěl převzít roli, protože jsem velmi vytížený. Jsem také samostatně výdělečně činný a musím si každý den vydělávat na živobytí. Ale pak jsme v roce 2009 založili klub, rozdělili si funkce a já jsem si prostě řekl: Dobře, budu dělat sportovní oddíl. Jeden nebo dva další v té době také skončili a my jsme to nechtěli jen tak vzdát. Chtěli jsme pokračovat. A pak jsme se našli, stejně jako teď. A v určitém okamžiku to pro mě byla srdeční záležitost. Nedělám věci napůl. Když něco dělám, dělám to s opravdovým zaujetím.

V roce 2009 jste znovu založil klub a začal znovu působit ve 2. Bundeslize. Jaký byl tehdy cíl?
Susann Drechsel : Cílem vlastně nebylo hned znovu postoupit. Tedy ne oficiálně. Tajně možná trochu ano, protože člověk má někde srdce sportovce a vždycky chce dosáhnout co nejvyšší úrovně. V ženském basketbalu je to první liga. Ale to se nedá naplánovat. Nemůžete si říct: "Zítra postoupíme a pozítří budeme mistryně." Musíte se na to dívat z dlouhodobého hlediska. Jakmile se etablujeme, chceme se podívat zase o něco výš.

Takže se nepovažujete za zavedené?
Susann Drechsel : Liga se těžko hodnotí. Viděli jste to loni. Tým na posledním místě může porazit tým na prvním místě a samozřejmě i naopak. Dva body navíc a skončili bychom druzí, dva body méně a vypadli bychom z play-off.
Andreas Wagner: Až budeme hrát v první lize další tři roky, pak se dá říct, že jsme etablovaní. A pak se také můžete dívat směrem nahoru. Cíl už tam je. Ale do té doby nás v klubu čeká ještě hodně práce. Dát do pořádku struktury. Nyní jsme dali dohromady mladý tým, v průměru dvacetiletý, a chtěli bychom, aby řada z nich zůstala a hrála spolu i po sezoně.

Překvapilo vás, že se Chemcomex, stejně jako v minulé sezoně, po tak krátké době vrátil do čela 1. ligy?
Andreas Wagner: Už jsme se přesvědčili, že jsme neměli špatný tým. Dokonce i v přípravě. Po úvodní výhře v úvodu sezony proti Osnabrücku jsme byli ještě opatrní, ale pak jste doma vyhráli druhý a třetí zápas proti mistrovskému Wasserburgu. Tehdy jsme si řekli: Samozřejmě, že teď už se musíme podívat nahoru. Nemůžeme jen tak říkat, že nechceme sestoupit.

Jaký byl váš recept na úspěch, abyste toho dosáhli?
Susann Drechsel : Tým. Týmová chemie. Pokud není v pořádku a máte na hřišti pět osamělých bojovníků, tak to nefunguje. I když jeden z nich vypadne z řady, bude to těžké.

Jak se vám podaří dát ten tým dohromady? To je především otázka charakteru...
Susann Drechsel : V podstatě to funguje tak, že existují agentury, které mají k dispozici hráče, a my jim pošleme poptávku. Potřebujeme hráčku na tu a tu pozici, nejlépe alespoň takovou a tak vysokou, a nesmí stát víc než tolik a tolik. Pak dostaneme zpět seznam třeba pěti až deseti hráčů. U každého z nich je video a životopis. Co umí, co dělají, kde dosud působili? Pokud máte štěstí, jste stále v kontaktu s předchozími trenéry a můžete se jich jednoduše zeptat: jsou to spíše dříči, co se týče přístupu, nebo spí na vavřínech a jaká je jejich povaha? Nakonec je to stejně vždycky loterie.
Andreas Wagner: V rozhovorech si ale také uvědomíte: vyhovuje vám hráč, nebo ne? Bez ohledu na to, co umí po sportovní stránce. Jednoduše jako člověk. Jsem nejstarší člověk v "obchodě". Už mám za sebou nějakou životní zkušenost. Požadujeme: Naši profesionálové musí podporovat naši mládež, být vzorem v klubu a řádně se prezentovat ve městě. To je pro mě důležité a totéž říkáme všem hráčům. A pokud to hráč nedokáže a nechce dělat, tak za nás hrát nebude.

Jaké cíle jste si stanovili pro letošní sezonu?
Susann Drechselová: Letos to bude opět velmi těsné. Zatím usilujeme o play-off.
Andreas Wagner: To zatím znamená maximálně osmé místo. Cokoli vyššího je dobré. A naši mladí hráči na tom musí pracovat.

Ve vašem týmu je patrné, že spoléháte na hodně mladých talentů z regionu. Jak důležitá je pro vás do budoucna vlastní práce na rozvoji mládeže?
Andreas Wagner: Základ, který musíme vytvořit, je investovat do dobře vyškolených trenérů. To je prostě součástí naší koncepce soutěžního sportu. Pak máme výhodu sportovního gymnázia. Tam je o dívky dobře postaráno po sportovní i školní stránce. Naši trenéři tam také mohou pomoci s organizací tréninků.
Konečným cílem je přilákat do klubu spoustu mladých dívek a vzbudit v nich zájem o sport, aby se po tom všem, co zažijí, rozhodly pro závodní kariéru u nás. A z této základny chceme posílat hráčky do národního týmu. To také podbarvuje cestu dolů a je pro dívky motivací, když vidí, že se někdo loni dostal do reprezentace U20 nebo U17. Je to také velká zkušenost zahrát si mezinárodní turnaj v Portugalsku. Máme děvčata, která jsou v jedenácté třídě sportovního gymnázia, a nyní je připravujeme na národní ligu. Jsou to naše děvčata, plánujeme s nimi. Pro nás je Bundesliga také zodpovědná za to, že poskytuje finanční zázemí pro naši práci s mladými talenty. ChemCats jsou klubem.

Je právě toto úzké propojení mezi bundesligou a mladými hráčkami tím, co dělá vaši práci s mládeží tak úspěšnou?
Susann Drechsel : Zejména ti malí vzhlížejí k těm velkým. O to lepší je, když jsou zase úspěšní oni. Tím žijeme, jak jsme viděli v minulé sezoně. Ti nejmenší chodí po zápasech ChemCats za hráči, tleskají jim a sbírají autogramy. I na "dětech", které už hrají bundesligu, je vidět, že jsou opravdu hrdé a že je pro ně téměř ctí, že se zde mohou zúčastnit. To by mělo být znamením pro všechny mladší hráče: To je pro mladé kluky jako ukázka toho, že mají šanci hrát na vrcholu.
Andreas Wagner: Během městské slavnosti jsme byli na pódiu u zdi. Naši šestnáctiletí hráči řekli: "Smím trénovat v Bundeslize." To mi ukazuje, že jsme se vydali správnou cestou. Na jedné straně to ukazuje respekt a na druhé straně to, že to chtějí. My jsme ta slova neřekli, a proto jsem byl sám trochu ohromen a potěšen.

Možná byste to mohl nastínit: Jak hledáte ty správné talenty? Přicházejí za vámi, nebo je prosíváte přes hry?
Andreas Wagner: Většinou to dělá zaměstnanec Saského basketbalového svazu. Vede 30 nebo 31 pracovních skupin na školách. Tam vyhledává hráče pro Niners a pro nás. Každé pondělí máme také ochutnávky. To znamená, že basketbalisté tady ve městě už vedou v náboru mladých talentů. A pak je tu samozřejmě vždy několik kontaktů přes kamarády a známé. Z relativně malého počtu dětí, které máme, toho vyděláme poměrně hodně. Tady se investice do našich trenérů vyplatí. Pokud z dvaceti dívek vytvoříte jednu reprezentantku, je to skvělá kvóta.

V současné době jste nejúspěšnějším klubem míčových sportů v Chemnitzu. Jste na to hrdí?
Susann Drechselová: V podstatě jste hrdí na své vlastní výkony. Nesrovnáváte se s jinými sporty. Každý sport má jiné požadavky. Myslím, že město jako celek nabízí velmi dobré sportovní vyžití s mnoha špičkovými kluby. Bohužel se to někdy přehlíží. Nejde jen o míčové sporty. Proto si myslím, že označení "sportovní město" je oprávněné a do jisté míry i zažité.
Andreas Wagner: V tomto ohledu jsme poměrně skromní a jsme rádi, když ostatní dosahují dobrých výsledků. Podpořili jsme také výstavbu fotbalového stadionu. Určitě není jednoduché, aby město dělalo taková rozhodnutí, ale nám všem to ve sportu pomůže. Rád podpořím vše, co je perspektivní. Co nemohu podpořit, je reptání. Bručení není pro ChemCats vůbec typické. V tom jsem přísný. Musíme město dobře prodat okolnímu světu. Máme dobré podmínky. Máme Schloßteichhalle a Hartmannhalle. Nikdo nemá důvod říkat o nich něco negativního. Kdo to dělá, měl by s námi cestovat a podívat se na haly jinde.

S druhým zahájením sezony po roce 2011 jste do Chemnitzu opět přivezli špičkovou akci. Jak se vám to podařilo?
Susann Drechsel: O otevření sezony se musíte ucházet a nakonec musíte mít štěstí, že jste podali tu nejlepší přihlášku. Letos to opět vyšlo.

Proč se zdá, že se liga ráda schází v Chemnitzu? Je toto město dobrým místem pro ženský basketbal?
Susann Drechselová: Myslím, že je to obecně proto, že jsou zde dobré podmínky. Jednak Hartmannhalle, která je rok od roku modernější - nyní i s výsledkovou tabulí.
Andreas Wagner: A skvělý personál haly!
Susann Drechsel: A v podstatě krátké vzdálenosti. Už jsem byla na jiných zahájeních sezony. Z hotelu Mercure, kde jsou ubytovány téměř všechny týmy, je to do haly pět minut chůze. Žádná dvacetiminutová cesta autem jako jinde. To se cení. Zápasy jsou navíc vysílány na internetu. Máme dobrého partnera v Sachsen Fernsehen. Zejména ve srovnání: v jiných halách je to malá ruční kamera a my máme pořádnou televizní kameru s odpovídající kvalitou. Takže pro všechny, kteří nemohou být u toho, mohou se dívat doma na internetu.
Andreas Wagner: Samozřejmě jsme rádi, když všichni přijdou do arény. Myslím, že i DBBL je ráda, že to děláme. Než tu byli v roce 2011, tak nic podobného nezažili, a pak jsme si řekli: Uděláme to znovu. Ale samozřejmě je to také dobrá imageová reklama pro nás i pro ženský sport jako celek. Do Chemnitzu přivážíme 600 až 700 nocležníků. To je také důležité. Přijíždějí z celého Německa. Ze Saarlouis, z Brém a poznávají Chemnitz. Každý - a to je zajímavé - každý, kdo s námi mluví, říká: "Páni, to je krásné město". Všichni si myslí, že máme ještě saze na střechách a silnicích.

Jaké další naděje vkládáte do zahájení sezony?
Andreas Wagner: Doufám, že mnoho dalších hráčů uvidí, jaké tu máme podmínky, a že k nám v příštích letech přijde jeden nebo dva dobří či špičkoví hráči. Špičkové hráče potřebujeme, pokud chceme za čtyři nebo pět let opravdu útočit na vrchol. Musí se to rozkřiknout. To je proces. Nedá se to udělat během jedné zahajovací sezony a nedá se to udělat ani během dvou. Možná uděláme další za dva roky. Už jsme se do toho tak zažrali. Ale pevně doufám, že si to uvědomí spousta hráčů i funkcionářů: V Chemnitzu se opravdu něco děje.

Okamžitě jste se naplno zapojili do naší kampaně "Město jsem já" a chtěli jste nosit naše logo. Odkud pramení tato silná identifikace?
Andreas Wagner: Susann je v tomto městě už dlouho. Děláme zde svůj sport, podporují nás nejrůznější lidé, žijeme zde a pracujeme. Jsme v této kanceláři a v hale každý den. Prostě musíte podporovat to, co má město posunout dopředu. Za tím si stojíme a myslíme to upřímně. Jsme pro toto město, protože zde žijeme a můžeme zde sportovat za dobrých podmínek. V tom není žádné "ale". To je stoprocentní. Nehodlám shazovat žádnou jinou filozofii. Vždy budeme prezentovat dobrou stránku Chemnitzu za všech okolností. Kdybych začal mluvit o tom, co je špatné, nikoho sem nedostaneme. Nemusím nikomu říkat, že jsou tu problémy. Ty existují všude. Kampaň se mi líbila už v době, kdy byla prezentována. A teď musí každý hrát svou roli. Pro nás je "každý" hráč. Proto nosíme logo kampaně na své hráčské soupravě. Za koho jiného bychom měli kampaň vést? Za Magdeburg nebo za Halle?
Jsem také rád, že něco takového existuje. Ze zištného hlediska je to pro nás prostě způsob, jak prezentovat ChemCats ve městě. Umožňuje nám to také rozvíjet se jako značka a dávat o sobě ve městě více vědět. Aby si lidé řekli: tento klub je instituce, žije tady a také zlepšuje image tohoto města. Kdyby nás všichni znali, bylo by to o to lepší. Zatím nás každý nezná - to je to, co nám kampaň přináší.

Musíte povzbuzovat obyvatele Chemnitzu, aby se postavili za své město?
Susann Drechsel: Co znamená povzbuzení? Každý, kdo prochází městem s otevřenýma očima, skutečně vidí, že tu něco opravdu vzniklo. Povzbuzení je, když někde vidím beznadějnou situaci, pak musím někoho povzbudit, aby věci mohly nějak pokračovat. To tady nevidím. Lidé v Chemnitzu by prostě měli dát přednost pozitivům a pak přejít ke kritickým bodům. Pak se na celou věc můžete podívat z úplně jiné perspektivy. Když trenér kritizuje své hráče, měl by vždy začít něčím pozitivním a teprve potom říct, co bylo uděláno špatně. Podobnou radu bych dal i hráčům Chemnitzu. Nejdříve se podívejte: Co vlastně ve městě máme? Je toho opravdu hodně.
Andreas Wagner: Myslím, že byste měli mít trochu odvahy, pokud tu chcete žít i nadále. Protože když jste pořád frustrovaní, nedělá vás to šťastnými. Lepší už to nebude. Městem můžete procházet s kritickým pohledem. I mně se někdy nelíbí věci, u kterých si říkám: "Páni, to by se možná mělo změnit. Ale nemusím o tom vždycky všem říkat. Existují i jiné způsoby, jak věci vyřešit. Také jsme začínali od nuly a všichni se ptali: Co se bude dít? Každý si uvědomuje, co je rozhodující. Vidí to radní i pan starosta. Ale nemělo by se zapomínat, jak to tady vypadalo v roce 1989 a co se vytvořilo za 25 let.