I já jsem město

Renate Aris

Synagoga se nachází jen několik minut od centra Chemnitz na úpatí hory Kapellenberg. Moderní stavba ze skla a betonu by byla skutečnou pastvou pro oči, kdyby se nenacházela v dopravně zklidněné ulici Stollberger Straße. Renate Aris zná budovu zevnitř. Pro jednou není dnes 79letá žena objednaná na jednu z mnoha prohlídek.

Jaké jsou vaše úkoly v židovské komunitě?
Renate Aris: Jsem důchodkyně a vše, co dělám, je na dobrovolné bázi. Moje hlavní činnost spočívá především v provádění po synagoze a komunitním centru a v přednáškách. Především, a to je to dobré, pro školy. Ale také pro další skupiny obyvatelstva. Z Chemnitzu a okolí. Už dvanáct let také nabízím kurzy na židovská témata ve vzdělávacím centru pro dospělé.

A co jim říkáte?
Je toho hodně, o čem se dá vyprávět! O synagoze, náboženství, historii komunity, ale také o národním socialismu a pronásledování Židů. I mezi dospělými jsou obrovské mezery ve znalostech. Je třeba říci, že židovská obec se objevila až po pádu komunismu, až po postavení synagogy. Komunita se stále zmenšovala a biologický odchod byl předem naprogramován. V roce 1988 jsem se připojil ke dvanácti členům. Bylo nás třináct! Tato změna na obec s více než 600 členy byla možná jen díky přílivu židovských občanů z bývalého Sovětského svazu. I to stojí za vyprávění. Dnes tvoří 99 procent našich členů přistěhovalci.

Před více než 140 lety se židovští obchodníci z Berlína a dalších částí Pruského království rozhodli přesídlit do Chemnitz. Navzdory vnitřním sporům a názorovým neshodám se státními úřady v Drážďanech založili 19. listopadu 1885 v hotelu "Reichold" - nedaleko hlavního nádraží - "Israelitische Religionsgemeinde zu Chemnitz". Židovská komunita se postupně rozrůstala a v roce 1911 žilo v okrese Chemnitz 1800 Židů. Od 1. dubna 1933 začal po převzetí moci národními socialisty bojkot židovských obchodů, firem a lékařských ordinací. Nejtemnější kapitolu německých dějin zahájily listopadové pogromy v roce 1938, kdy byly po celém Německu vypalovány židovské modlitebny. V následujících letech byli Židé pronásledováni, vyháněni a vražděni, mimo jiné i v Chemnitzu. V letech 1942-1945 byli téměř všichni občané, kteří ještě žili v Chemnitzu, deportováni do vyhlazovacích táborů na východě nebo do Terezína. Krátce po skončení války 8. května 1945 se do Chemnitz vrátilo jen několik lidí - do roku 1946 asi 60 osob. Dnes je chemnitzská obec s přibližně 600 členy jednou z nejaktivnějších židovských obcí v nových spolkových zemích. Kromě šabatových bohoslužeb se zde slaví všechny svátky během židovského roku. Pod hlavičkou obce se vytvořily spolky, komunitní sbor a taneční skupina, které obohacují kulturní život města.

Proč jste tehdy přišel do Chemnitz?
V té době jsem zde již pracoval. Od roku 1969 jsem pracoval v televizním studiu v Siegmaru. Narodil jsem se v Drážďanech, kde jsem přežil holocaust. Později jsem žil v Drážďanech ve čtvrti Weißer Hirsch. Byla to ta nejkrásnější čtvrť, jakou si můžete představit. Když jsem se podíval z okna, měl jsem před sebou celé panorama Drážďan. Znal jsem centrum Karl-Marx-Stadtu. Tehdy jste z terasy Chemnitzer Hofu viděli až ke dveřím radnice. Seděl jsem tam na terase Chemnitzer Hofu a přemýšlel: Nikdy do tohoto města! Jen přes svou mrtvolu. Žiju tu už přes čtyřicet let. Teprve po otcově smrti jsem v roce 1988 vstoupil do obce. A zejména jsem zažil přestavbu po znovusjednocení. Ta reorganizace, ta proměna, se všemi problémy, které existují, je obrovská. Když dnes stojíte před radnicí, nikdo si nepamatuje velké parkoviště. A právě tam se dnes všichni noří do obchodního života Galerie Roter Turm. Nikdo si nepamatuje, jak to vypadalo před patnácti nebo dvaceti lety. I já mám stejný pocit.

Jak jste se tehdy zapojil do dění v obci?
Dvanáct let jsem byl členem výkonného výboru Zemské rady Židů v Sasku a můj bratr byl léta jejím předsedou. Patnáct let jsem byla členkou vedení zde v obci, zastupovala jsem dlouholetého předsedu Sigmunda Rotsteina, dva roky jsem byla předsedkyní tehdy patnáctičlenné rady obce a dva roky předsedkyní revizní komise. V roce 1999 jsem založila Sdružení židovských žen obce, které vedu dodnes. Za svůj nejdůležitější úkol jsem považovala seznamovat lidi, kteří k nám přicházeli, s historií Židů a Sasů. Jít takříkajíc v židovských stopách. Navštívili jsme mnoho židovských obcí v Sasku a Sasku-Anhaltsku. Nebyly opomenuty přednášky o náboženství, místní politice a veselá setkání.

Co jste ukázali členům obce, když poprvé přijeli do Chemnitz?
Začal jsem procházkami po městě. Aby se mohli seznámit s okolím a městem. Nebo návštěvou chemnitzské radnice se správcem věže, který je velmi obětavý člověk a umí nově příchozí seznámit s městem Chemnitz.

Jaká témata hrají roli ve vašich dnešních přednáškách?
Tématem mých přednášek je: Žil a přežil holocaust. Životopis. Protože jsme poslední. Brzy už nebude nikdo, kdo by vyprávěl tento příběh. Nejhorší éra 20. století je již historií. A vždy se najdou lidé, kteří falšují dějiny podle svého přesvědčení. I dnes se najdou lidé, kteří nám chtějí vyprávět naše životopisy. Tuto přednášku jsem měl i v jiných městech v okolí a v jiných spolkových zemích.

Jak velký význam mají Dny židovské kultury pro život Židů ve městě?
Dny židovské kultury se dnes staly čtrnáctidenní akcí. Letos se konaly již po čtyřiadvacáté, proběhlo na nich více než 70 akcí se stále větším ohlasem. Obzvláště oblíbené jsou zahajovací akce, kterých se účastní stovky lidí a k mé radosti, což nebývá tak časté, také mnoho mladých lidí. Dny byly již několikrát zahájeny v uměleckých sbírkách, letos ve Státním archeologickém muzeu. Do programu přispěli i zahraniční umělci. Příkladem programu jsou vernisáže výstav, autorská čtení, koncerty, přednášky, veřejné bohoslužby a další, ale také komentované prohlídky památkově chráněného židovského hřbitova a prohlídky města po stopách Židů historikem Dr. Jürgenem Nitschem. Ukazují rozmanitost akcí pořádaných v rámci Dnů židovské kultury. Všechna témata zpřístupňují obyvatelstvu život Židů. Naše bývalá obec sídlila v nenápadném obytném domě. Nebylo tedy divu, že obyvatelé Chemnitzu malou židovskou obec dlouho nepoznávali. To se dnes změnilo.

Cítíte se jako Žid v Chemnitzu bezpečně?
V Chemnitzu se můžeme cítit šťastně. Jsme městu velmi vděční. Starosta je vždy připraven naslouchat. Samozřejmě nemůže vyřešit všechno, ale je nám nasloucháno. Jako židovská komunita se v tomto městě cítíme bezpečně. A to je podle mě důležité.

Je něco, na co jste obzvlášť hrdý?
Na komunitní centrum a synagogu jsme obzvlášť hrdí. Pro našeho bývalého předsedu Sigmunda Rotsteina, který v mládí přežil koncentrační tábor, to byla utopická myšlenka, stejně jako pro mého otce v Drážďanech: jednou tu bude nová synagoga. Budeme mít zase několik set členů. To byla utopie. Po sjednocení se obce rozrůstaly mílovými kroky. Synagoga v Drážďanech se už stavěla. Tehdejší starosta, doktor Peter Seifert, se naší myšlenky okamžitě ujal.

První synagoga v Chemnitz byla vysvěcena 7. března 1899 na náměstí Stephanplatz chemnitzským architektem Wenzelem Bürgerem. Sakrální stavba s červenými cihlovými zdmi a zelenými měděnými střechami, která byla brzy považována za "ozdobu Kaßbergu", nabízela místo pro více než 700 lidí. Během listopadových pogromů 9. listopadu 1939 byla budova zapálena a zcela zničena. Po válce bylo v roce 1961 na okraji Kapellenbergu vysvěceno nové komunitní centrum. Když se po pádu komunismu v letech 1989/90 stalo sjednocené Německo novým domovem pro mnoho Židů z nástupnických států bývalého Sovětského svazu, nastěhoval se do Chemnitz nový židovský život. Nová synagoga na Stollberger Straße byla slavnostně otevřena v květnu 2002.

Co si o realizované budově myslíte dnes?
Je to neobvyklá stavba v obytné čtvrti. Tato budova zde stála dříve než moderní stavby ve městě a má velké charisma. Můžeme na ni být hrdí. V den prvních veřejných prohlídek se na komunitní centrum a synagogu přišlo podívat přes 4 000 lidí. Na první veřejnou bohoslužbu už nezbylo místo. Obliba a zájem o synagogu a židovskou obec neustává. Rádi přivítáme každého, kdo přijde a chce se s upřímným srdcem dozvědět více.

Jak spolupracujete s ostatními náboženskými obcemi v Chemnitz?
Nejlepší kontakty máme se superintendentem Conzendorfem a pastorem Brennerem, který každoročně organizuje mezináboženský výlet. Výborné kontakty a spolupráci máme s farářkou Lücke, která je zároveň ředitelkou Evangelického fóra a předsedkyní Německo-izraelského spolku, jehož jsem pokladníkem. Úzká spolupráce probíhá i při přípravě Dnů židovské kultury. Spolupráce s muslimy je zatím vzácná. Kontakty, které máme, spočívají v tom, že se o tom druhém něco dozvíme. Především jde o respekt k jiným náboženstvím. Dětem vždycky říkám: máte před sebou lidi. Nezáleží na tom, jak vypadají nebo odkud pocházejí, jsou to lidské bytosti. Navzdory všem problémům, které mezi sebou můžeme mít, je důležité lidi respektovat.

Čeho si členové židovské komunity na životě ve městě Chemnitz cení?
Nejlepší by bylo, kdybyste se jich zeptali sami. Židé, kteří sem přišli a nyní zde žijí, chtějí vést normální život, praktikovat své náboženství a mít dobré životní a bytové podmínky. Nejsou to spoluobčané, ale občané tohoto města, lidé jako všichni ostatní. Mnozí z nich mají německé přátele a dobře se tu zabydleli. Stát, město a Ústřední rada Židů jim poskytly dobrý start. K další integraci musí přispět sami.

Jaká je vaše představa o Chemnitzu?
Znám heslo "Já jsem město". Ale já říkám: "I já jsem město." Pro mě jsou to lidé, kteří tvoří město. Mohu se zde angažovat, pomáhat lidem svými znalostmi a chci spolupracovat s ostatními, abychom dosáhli něčeho dobrého pro město a jeho obyvatele.

Co by Chemnitz mohl udělat lépe?
Podle mého názoru jsou okrajové oblasti zanedbané. Ruiny, staré domy, například na Zwickauer Straße. A také údržba zelených ploch. Vadí mi neudržované autobusové zastávky a zelené plochy. Bydlím v Schönau a máme tam velmi špatné podmínky pro nakupování.

Musíte obyvatele Chemnitz povzbuzovat?
Při tom všem, co mě zaráží, by měli být obyvatelé Chemnitz trochu víc hrdí na to, co vytvořili. Místo toho, aby bourali, mazali nebo si stěžovali. Můj názor je: je čas se zapojit. Žiji tady, bydlím tady, užívám si například to, co nabízejí nádherné kulturní instituce, ať už umělecké sbírky nebo divadla. A teze zůstává: Já jsem také město.