Město s překvapivým efektem

Stephan Brenner

Velké železné dveře kostela svatého Jakuba jsou dokořán. Od roku 2009 gotická loď opět vítá návštěvníky a farníky; dříve byla přístupná jen malá část kostela. Farář Stephan Brenner se pro toto místo bohoslužeb rychle nadchl. Je to však jen jeden z mnoha kostelů, kde ho lze nalézt. Jako člen týmu pro vztahy s veřejností a rozvoj komunity se podílí na mnoha projektech souvisejících s církví. V roce 25. výročí sjednocení Německa má také o čem vyprávět.

Co je cílem vaší práce? Stephan Brenner: Chci propagovat život církve. Za tímto účelem spolupracuji s médii, vládními agenturami a firmami. Ve své práci se zabývám také otázkami života církve. Podporuji například projekty, které chtějí v církvi vyzkoušet něco nového a potřebují podporu. Na částečný úvazek jsem kontaktní osobou pro světonázorové otázky. A samozřejmě také vedu bohoslužby, jak je u pastora obvyklé, ale pak většinou jako náhradník.

Dnes se scházíme v kostele svatého Jakuba. Jaký je váš vztah k této církvi?
Na kostel svatého Jakuba se zaměřuji proto, že jako městský kostel má velmi silné poslání otevírat se ostatním. Od roku 2009 opět září v nové kráse. Jelikož byla loď kostela za druhé světové války značně poničena, nemohl být dlouho využíván. Dnes se můžeme opět pochlubit celým kostelem. Pomáhám zde organizovat nešpory, bohoslužby a modlitby za mír. Pořádáme například ekumenickou bohoslužbu k městské slavnosti.

Po vyučení přišel Stephan Brenner v roce 1981 do Karl-Marx-Stadtu, aby se ujal pastorace. Své bohoslužby konal v kostele svatého Michala. S pokojnou revolucí se změnila i jeho profesní dráha. Byl jmenován žákovským farářem saské zemské církve. Přestože působil v Drážďanech, zůstal bydlet v Chemnitz. V roce 1998 se do města vrátil jako farář farnosti Dietricha Bonhoeffera. Od roku 2009 zastává pastorační funkci v evangelicko-luteránském církevním obvodu Chemnitz a je zodpovědný za vztahy s veřejností a rozvoj obce.

Jsou nějaké projekty, které jsou vám blízké?
Mému srdci jsou velmi blízké mezináboženské kontakty. Snažím se navazovat kontakty mezi lidmi různých náboženství v tomto městě. Čtvrtletně se schází skupina pro dialog a během mezikulturních týdnů se koná mezináboženská prohlídka města. Starám se o sloupky v novinách a vystoupení na veletrzích. Samozřejmě se také angažuji v rámci Dne míru a jsem členem pracovní skupiny. Existuje několik projektů církevní hudby, do kterých jsem zapojen. Například varhanní pochod a aktuálně Noc kostelů 19. června. Tentokrát se jí účastní 20 kostelů různých denominací. A mohl bych jich vyjmenovat ještě víc.

Je snadné propagovat kostel v Chemnitzu?
To je různé. Mám dojem, že žijeme ve společnosti, kde lidé proti církvi nic nemají. Ale většina z nich také nemá s církví nic společného. Není to tak defenzivní, jak to mohlo být před více než 25 lety. Myslím, že v dobách NDR převládal spíše názor, že jsme se svou vírou věční a že věda je nám stejně nadřazená. Ale výrok, který nepochází ode mne, platí asi i dnes: Mnoho lidí zapomnělo, že zapomněli na Boha. Na druhou stranu jsou i někteří lidé otevření a chtějí se o křesťanské víře dozvědět. Uvědomuji si, že povolání pastora je pro mnoho lidí na rozdíl od jiných profesí záhadné.

Jaké argumenty máte pro to, že církev je i dnes důležitá?
Uvědomujeme si to při současných příležitostech, kdy jsme žádáni a potřebováni. Zapojujeme se také do debaty o azylu. Například dáváme najevo, že ukrývání druhých má dlouhou tradici a že otázka azylu hraje roli i v Bibli. V celé společnosti si uvědomuji, že v určitých obdobích hrajeme pro lidi důležitou roli. Advent a Vánoce jsou opakující se období, kdy k nám lidé stále častěji přicházejí. Kostel se však stává také důležitým místem vzpomínek a setkávání, když dojde k vážným událostem, jako je například letecké neštěstí a podobně. V každodenním životě oslovujeme naše věrné farníky, naši základnu, ale ne většinu.

Před 25 lety byl kostel také žádaný. Významné osobnosti, které umožnily pokojnou revoluci, pocházely z řad církve. Zapojil jste se do ní i vy sám?
V té době jsem byl farářem a vnímal jsem obavy a přání lidí. Otevřeli jsme naše kostely. Demonstrace organizovaly mimo jiné i církve. Bylo to místo, kde se lidé mohli shromažďovat a kde jsme informovali o aktuálním vývoji. Tady v Karl-Marx-Stadtu byla skupina 25 lidí, kteří tehdy seděli u stolu se starostou. Diskutovalo se tam o různých důležitých otázkách, například o hospodářství, průmyslu, obchodu, ochraně životního prostředí, vzdělávání...

Která oblast vás obzvlášť zajímala?
Já sám jsem byl v pracovní skupině pro vzdělávání, protože jsem byl nominován jako studentský pastor. To byl pro mě dvojnásobný zlom. Nejen společenský, ale i osobní s novou prací.

Proč byla tehdy církev místem politického odporu?
V povědomí obyvatel NDR byla církev místem, které nemělo téměř žádné spojení se státem. Jistě existovaly i jiné možnosti, ale jen málo. Již v předchozích letech se pod hlavičkou církve scházely skupiny, které pojmenovávaly kritické otázky a diskutovaly o nich. Zejména v oblasti ekologie, spravedlnosti a mírových otázek. Často se jednalo o mladé, nekonformní lidi, kteří působili v církevních mládežnických skupinách. Velmi známou se stala ekologická knihovna v Berlíně. Měli jsme Michaeliskeller, kde se alternativní mladí lidé scházeli v místnostech našeho kostela. Církev nabízela možnost kriticky se angažovat. Ani to nebylo pro vedení církve vždy snadné. Bylo to také vyvažování a debata uvnitř církve, zda je to náš úkol, nebo ne. Mnozí však byli pro to, abychom se politicky angažovali v rámci témat integrity stvoření, spravedlnosti a míru. Nejen díky modlitbám za mír v Lipsku se ukázalo, že jsme jako církev žádaní. Po sjednocení se tato role opět z velké části ztratila, protože lidé na nás již nebyli závislí.

Bylo přejmenování Karl-Marx-Stadtu zpět na Chemnitz v církvi problémem?
Nebyla to vlastně církevní záležitost. Existovaly nejrůznější iniciativy, nezávislé na církvi, které vyrůstaly ze země. Mimo jiné se objevila otázka: Měli bychom se znovu jmenovat Chemnitz? Existovala iniciativa místního společenství, o které jsem se dočetl v novinách. Byla to doba převratů, kdy se všechno měnilo. Od peněz, formulářů, školského systému až po daně. Byli jsme městem, kde se lidé stěhovali z jedné ulice do druhé, z jednoho města do druhého a z jednoho státu do druhého, aniž by si museli sbalit kufr.

Jaká byla nálada v létě 1990, když došlo na přejmenování?
Výsledek referenda ukázal, že ne všichni byli pro. Byli lidé, kterým název a město Karl-Marx-Stadt přirostly k srdci. Objevily se také otázky jako např: Copak nemáme nic jiného na práci? Kolik stojí přejmenování města? Bylo mi jasné, že se musí znovu jmenovat Chemnitz. Ke změně názvu bylo donuceno v roce 1953 a sjednocení bylo příležitostí to zvrátit. Název Chemnitz se rychle vrátil do povědomí všech.

Konečně zase Chemnitz - to bylo heslo před 25 lety. Jak vnímáte dnešní vztah obyvatel k městu? Musíte dnešní obyvatele Chemnitzu nějak povzbuzovat?
Povzbuzovat lidi musíte, když jsou v osobní krizi. Samozřejmě můžete povzbudit obyvatele Chemnitz, aby řekli "ano" svému městu. Doporučoval bych stát si za tím, co tu je. Jsou i zákoutí města, která nejsou reprezentativní. Je třeba na nich pracovat. Ale je tu také mnoho krásných věcí. A pokud se na vás ostatní dívají divně, protože pocházíte z Chemnitz, pak byste měli jednoduše pozvat lidi kolem a ukázat jim krásné stránky tohoto města. Měli byste být velkorysí v kritice. Ale přiznám se, že ani to se mi ne vždy daří.

Co ukazujete návštěvníkům Chemnitzu?
Pokud jde o turistický ruch, nemůžeme konkurovat Lipsku a Drážďanům. To bychom si měli uvědomit. Ale to neznamená, že nemáme nic zvláštního. Máme také skvělá muzea, dobré akce a silnou občanskou angažovanost. Štve mě, že se pořád srovnáváme. Měli bychom si jít za svým. Když zvu lidi na přednášku do kulturního centra DAStietz nebo beru hosty do muzea Schlossberg, často slyším: "Tohle místo je skvělé. To by mě nenapadlo. Měli bychom si zachovat tento prvek překvapení.