Přitažlivost nedokončeného

Gabi Reinhardt

U příležitosti Dne míru, který připadá na 5. března, sehrají mladí lidé z Ústí nad Labem a Chemnitz v Neumarktu společný divadelní projekt. Povede je divadelní pedagožka Gabi Reinhardt, která se ve svých divadelních projektech opakovaně zaměřuje na město Chemnitz. V posledních letech například iniciovala a realizovala divadelní procházku městem "Chemnitz umgraben" (Vykopávání Chemnitz) a "Balkonballett" (Balkonový balet) v chemnitzském Rosenhofu. Setkáváme se s ní, naší Tvůrkyní týdne, v jejím ateliéru na Augustusburger Straße, kde není o moc víc než dvě modré židle, několik krabic a stůl a také řada papírů rozvěšených po stěnách.

Proč se zapojujete do Dne míru? Gabi Reinhardt: Myslím, že je důležité být aktivní vhodným způsobem a nenechat tento den těm, kteří šíří svou pravicovou ideologii. Oslovilo mě město a prozkoumali jsme toto téma. Napadlo mě: co mají mír a válka společného? Pro mě vzpomínka vždy znamená, že má něco společného s přítomností a budoucností. Z toho vznikla myšlenka česko-německého projektu, v němž by se mladí lidé tímto tématem zabývali. Jsem velmi zvědavá, co z toho vzejde. Co na toto téma řeknou mladí lidé, kteří tady ve střední Evropě válku nezažili. Naštěstí.

Projekt se jmenuje "Představ si, že je válka". Takže když na tématu pracují sami mladí lidé, nevíte, jaký bude konečný výsledek?
Ani ne. Je to krátkodobý projekt. V tomto ohledu jim musím poskytnout rámec, ve kterém se mohou pohybovat, aby tam nebylo příliš volnosti, ale ani příliš málo, a dosáhli jsme cíle něco prezentovat. V každém případě musí být dostatek prostoru, aby mohli sami přemýšlet. Nevím, co bude obsahem.

Jak vypadají tyto rámce, které poskytujete?
Dělám divadlo založené na výzkumu. To znamená, že se účastníci sami zapojují do tématu. Hledáme třecí plochy. Výzkum provádějí sami se sebou. A výzkum s cizím materiálem, protože ten vás posune dál. Na dané téma pak probíhají například písemné úkoly. Výsledkem jsou velmi rozdílné texty a formáty textů. Někteří píší větu nebo celé stránky deníku, poetické cesty myšlenek nebo každodenní věci. I když úkol byl pro všechny stejný. A právě o to jde: jak na zadání odpovídáme tím, co v sobě nosíme? A z těchto textů, které vznikají, se rozvíjejí motivy pro obrazy, scény nebo další texty. Já poskytuji rámec a sleduji, jak se naplňuje. Neustálé odevzdávání, společné další rozvíjení a budování spirály. To je příjemné, protože člověk neuvízne ve své vlastní mysli.

Co vás na vaší práci oslovuje? Je to to "ještě nevíte, jaký bude konečný výsledek"?
Na procesech je nejlepší to, že nevíte, jaký bude výsledek. Mám tu na zdi pověšený citát Wolfganga Englera: "Cestujeme společně v otevřené krajině, místo abychom se sami dostali k předem určenému cíli." To je také vyčerpávající, nevědět, kam jdete. Ale ano, i proto je to příjemné. Jste nuceni být flexibilní. (smích) Člověk je vždycky překvapený. Samozřejmě si můžu udělat plán. Obecně mám plány velmi rád. Ale stejně tak si můžu být jistý, že tenhle plán bude zase hozen přes palubu. To je dobrá věc.

V září 2013 se do centra pozornosti neobvykle dostal věžák v Rosenhofu. Gabi Reinhardtová šest měsíců spolupracovala s jeho obyvateli, aby shromáždila příběhy o životě v něm a sestavila je do jedinečného představení. Na výstavě v Chemnitz Schauspielhaus budou fotografie z této jedinečné inscenace k vidění až do 28. února 2015.

Vyšel vám plán na balkonový balet?
Měl jsem představu o tom, jaké prvky potřebuji: video, hudbu, tanec. Příběhy, které vznikly, jsme zjistili až v průběhu procesu.

Co vám balkonový balet řekl o vaší lásce k městu?
(přemítá) Bylo to hodně o životě v tomto domě. Příběh o Chemnitzu byl jen metaúrovní. Zahrnuli jsme do něj hrozící uzavření Atomina. A téma stížností na hluk vyvolalo velkou reakci publika. Zajímavé je, že všichni říkali, že se jim v tomto domě líbí bydlet. Že tam žijí záměrně. Tato forma bydlení je tak skvělá, protože mají všechno blízko. Nemusíte se spoléhat na auto. Je to skvělé bydlení pro různé generace.

Hrála v tom nějakou roli historie domu?
Ano, samozřejmě. Součástí příběhu byla i NDR. Dům byl postaven v 60. letech a někteří lidé v něm žijí dodnes. To, co Plattenbau znamenal v NDR, už dnes neznamená. Probíhá proces kódování. A nám se již podařilo obraz poněkud změnit díky balkonovému baletu. Říci: lidé v něm rádi bydlí.

Chybí vám závazek: panelové sídliště je součástí Chemnitzu?
Paneláková sídliště mají málokdy dobrou pověst. Ten dům je vlastně notoricky známý, což jsem si neuvědomil. Osobně si myslím, že ta budova je krásná. Tato architektura se mi líbí. Tyto domy mě fascinují. Ovšem zdá se, že je zahalena ponurostí a panelovými sídlišti. Ale my jsme vlastně byli uprostřed centra města, ve výškové budově v Rosenhofu, které si ani nevšimnete. A není to "problémová čtvrť". Podle mých zkušeností je kódování Plattenbau v NDR úplně jiné než Plattenbau v jiných městech, například v Kolíně nad Rýnem. I když je to úplně stejné. To je dost absurdní.

V květnu 2015 je Balkonový balet poprvé k vidění mimo Chemnitz. Na kulturním festivalu Sommerblut v Kolíně nad Rýnem se budou vyprávět příběhy tří bytových domů ze čtvrti Bocklemünd. Gabi Reinhardtová je na místě od ledna a navazuje první kontakty s obyvateli.

S jakými očekáváními nyní projekt v Kolíně nad Rýnem začíná?
Je to stejná myšlenka, ale jde o jiný projekt. Nyní se do něj zapojuji znovu. Samozřejmě si beru věci, které se mi osvědčily. Uvědomuji si, že ze svých zkušeností tady opravdu těžím. Jak po stránce organizační, tak po stránce obsahové. Ale příběhy budou jiné. Lidé jsou jiní. Typ lidí je jiný. A problémy jsou jiné.

Můžete už nyní porovnat obě města, Kolín nad Rýnem a Chemnitz?
V Kolíně nad Rýnem jsem byl dva a půl týdne a prvotní reakce byla úplně jiná. Zpočátku mi lidé v Chemnitzu připadali spíše uzavření a trochu podezřívaví. V Kolíně nad Rýnem je to jiné. Byla tam velká zvědavost a zájem. V Chemnitzu však byli lidé velmi spolehliví. To ovšem u Kolína zatím nevím. V Chemnitzu přišli lidé i na generální zkoušku a premiéru. To bylo také zábavné. (smích)

Bylo někde jinde něco podobného jako Balkonový balet?
Dělali jsme si průzkum a nic srovnatelného jsme nenašli. Balkonový balet v Chemnitzu je absolutně pilotní projekt. Podobný projekt možná existoval ve Švýcarsku, ale s jinými cíli a jiným přístupem. Je to myšlenka, kterou nyní poprvé exportujeme do dalších měst, a tam se jí daří.

Je to možné v každém městě?
V zásadě ano, ale já to nechci. Pro mě je důležité, abych měl o tuto čtvrť nebo budovu zájem. Musí existovat důvod, proč ten příběh vyprávět.

Pokud se s projektem vydáte do jiných měst, zůstává Chemnitz městem, do kterého se stále vracíte?
Studoval jsem v Berlíně. Když jsem se po studiích vrátil do Chemnitz, mnoho lidí se na mě usmívalo. Vždycky jsem to chtěl udělat, protože je to pro mě dobré místo pro produkci. A plán, který jsem měl, se nyní pomalu naplňuje. Chemnitz je můj základní tábor. Odtud občas vyrážím někam jinam a dělám na projektech. Je pro mě opravdu důležité vyjet ven, protože jako pro výkonného umělce jsou pro mě zahraniční vlivy naprosto důležité. Potřebuji změnu. Je škoda, že je pro mě těžké vyměňovat si zkušenosti v samotném městě, protože na scéně toho moc není. Ale vyjíždět za projekty je každopádně zábava. Poznávám jiné oblasti a jiné lidi. A přesto se sem stále chci vracet. Líbí se mi tu žít. A pro mě to hodně souvisí s kvalitou života, že můžu být někde velmi rychle. Líbí se mi velikost města a síť, která tu je. Když jsem v Postupimi, Berlíně nebo někde jinde, tak si tam všichni stěžují: sdílejí ateliér se čtyřmi nebo pěti dalšími lidmi. Říkám si, že tady je docela snadné získat vlastní ateliér. Ty podmínky jsou prostě dobré.

V čem dalším je pro vás Chemnitz dobrým místem pro výrobu?
Možná je to bláznivé, ale: protože - na celostátní a zemské úrovni - Chemnitz dostává žádosti o dotace jen zřídka a konkurence je zvládnutelná, je pro mě Chemnitz také výhodou lokality. Také zde velmi rychle vím, komu musím zavolat, abych mohl určité věci realizovat. Nevím, jestli je to tak i v jiných městech. Ale moje síť kontaktů je tady.

Váš ateliér se nachází na úpatí Sonnenbergu. Máte k této budově a okolí nějaký zvláštní vztah?
Bydlím v centru Chemnitzu a potřebuji oddělit práci od bydlení. I když jsem samostatně výdělečně činný a umělec. Tento prostor mi připadá opravdu krásný a mění se s každým projektem. Tento dům se nachází přímo mezi čtvrtěmi Sonnenberg, Gablenz a Luther. Taková malá země nikde. Dole je tiskařská dílna a vedle parta přátel. Tato myšlenka vytváření prostorů a synergií zde již funguje. Raději chodím sem, kde je to nedokončené. A tento prostor je mým prostorem k přemýšlení. Je tu prostor pro projekty, na kterých pracuji.

Zdá se, že se tu cítíte velmi dobře. Musíte obyvatele Chemnitzu nějak povzbuzovat?
(přemýšlí) To nevím. (znovu se zamyslí) Neřekl bych "musím". Všechno se může, nic se nemusí. Napadá mě reklamní slogan: "Zábava je taková, jakou si ji uděláte." To už je na vás. Když budu mít chuť se za Chemnitz postavit a něco udělat, tak to udělám. A pak se mi to líbí. Miluju to. Baví mě věci, které dělám, a to, že sem jezdím. Když to neumíte, tak vás život možná baví méně.