Kde má čas jiné tempo

Birgit Leibner & Ingolf Watzlaw

Bývalé hudební centrum "Charts" na Rosenhofu se maluje a zametá. Prostor vyplňují neobvyklé rámy a barevné látkové prvky. Nestěhuje se sem nový obchod, ale speciální výstava, která bude brzy k vidění. Dvě starší dámy zdobí jakousi stojací lampu potaženou pletenou látkou. Birgit Leibnerová z Bürgerhaus City stojí uprostřed a diskutuje s Ingolfem Watzlawem o tom, co ještě musí stihnout do příštího pátku 19. února. Prostor pak promění 20 pletených světelných objektů s integrovanou zvukovou instalací a s instalací korespondující video dílo, které vzniklo s ženami z kurzu pletení a háčkování, který probíhá ve středu odpoledne. O tomto neobvyklém uměleckém projektu jsme hovořili s Birgit Leibnerovou a Ingolfem Watzlawem.

Co se děje ve středu odpoledne v Bürgerhaus City? Birgit Leibner: Lidé pletou, vyrábějí krajky nebo šijí. Schází se zde skupina pletení, kterou tvoří až 20 žen ve věku od 40 do 90 let.

Pocházejí všechny zdejší ženy z okolí?
Birgit Leibner: Mnoho, ale ne všechny. Polovina z nich pochází přímo z centra města. Některé dříve v centru města bydlely, ale nyní se přestěhovaly jinam, ale na naše akce stále chodí. Ano, teď se tu vlastně schází celé centrum města. Z příležitostného setkávání se vyvinul kurz. Tato pletařská skupina se již dříve zapojila do baletní činnosti na balkóně, takže mělo smysl myšlenku dále rozvíjet.
Ingolf Watzlaw : Ženy byly pro balkonový balet tak zapálené. Na závěrečném ceremoniálu jsme se rozhodly, že se této myšlenky znovu chopíme a vytvoříme vlastní projekt.

Balkonový balet byl první uměleckou akcí svého druhu, která se v Rosenhofu uskutečnila v roce 2013. Tehdy Gabi Reinhardtová, divadelní pedagožka z Chemnitzu, společně s komunitou budov proměnila nápadnou výškovou budovu ve velkou divadelní scénu. Za scénografii balkonového baletu byl zodpovědný Ingolf Watzlaw. "Ženy uháčkovaly neuvěřitelné množství jednotlivých kusů," říká Watzlaw. "Vymysleli jsme šálu pro balkonový balet. Táhla se téměř odshora dolů. Ale z ručních prací zbylo ještě tolik, že jsme přemýšleli, co dalšího bychom z nich mohli vyrobit. Tak vznikly první lampy - archetyp toho, co uvidíme na 'mittwochnachmittagu'."

Jak jste se s tímto uměleckým projektem vypořádali?
Ingolf Watzlaw: Chtěli jsme se zaměřit na dva aspekty. Na jedné straně šlo o společenství, které vzniká, když se lidé v těchto skupinách pravidelně setkávají. A na druhé straně o aspekt času, protože řemeslnou práci vnímáme jako protipohyb ke společenskému zrychlení. Šlo o dvě otázky: Jaké zkušenosti s časem charakterizují náš každodenní život? A jak chceme společně žít a pracovat? Ve světě práce vidím mnoho procesů, které jsou všechno, jen ne demokratické. Otázkou je, co to s námi dělá a jak by vypadala demokratizace světa práce.
Birgit Leibnerová: Mnoho lidí skutečně vnímá tato kola jako způsob vyrovnávání. Někteří z účastníků pracují. Vždy se snaží přijít i tak. To je moment, kdy se nechají unést. Čas je jen na nich. Čas plyne jiným tempem.
Ingolf Watzlaw: Uspořádali jsme dva workshopy na dvě témata - společnost a čas. Ženy dělaly tolik pletení. Kreslili jsme. Máme s sebou choreografa, který chce ukázat fyzický aspekt. Podpořila nás také univerzita a diskutovali jsme o teoretických otázkách. A zatímco jsme se scházely a diskutovaly o tématech, pletly jsme dál.
Birgit Leibnerová: (směje se) Ano. Dokonce i během přednášky z Průmyslového muzea, kterou ženy pozorně sledovaly, pletly bokem.
Ingolf Watzlaw: Pletení nám pomohlo zcela přehodnotit aspekt času.

Jak z těchto dílen nakonec vznikly umělecké objekty?
Ingolf Watzlaw: Tyto umělecké objekty jsme vyvíjeli společně. Tyto tvary připomínající lampy jsem navrhl jako vodítko. Ženy však měly při navrhování naprostou volnost. Věděli jsme také, že objekty by měly být osvětlené a odrážet osobnosti žen. Poté jsme vytvořili rozhovory, které bylo možné v jednotlivých objektech přehrávat prostřednictvím modulů reproduktorů. Proces výroby a myšlenky účastnic jsme také zaznamenávali do videoinstalace.
Birgit Leibner: Měli jsme také skvělé partnery pro spolupráci, společnost Berufsförderungs-Network e. V., která vyrobila dřevěné rámy. Hodně lidí nám opravdu pomohlo a prostě se zapojilo. Všichni, zejména dvacet žen, zůstali u tohoto tématu více než rok.

Co je na takové spolupráci zvláštního?
Birgit Leibner: Pozoruhodné bylo, jak účastnice na tomto tématu pracovaly a v některých případech překonávaly samy sebe. Potřebovali jsme texty k popisu předmětů. Bylo tam tolik myšlenek a pocitů, motivace jsou úžasně srozumitelné. A ženy získaly velké sebevědomí a byly pohlceny svou prací.
Ingolf Watzlaw: Vždycky byla otázka, jestli máme zasahovat, diktovat, nebo to prostě nechat na ženách. Nechali jsme je to dělat, protože bylo vzrušující sledovat, jak celá věc roste.
Birgit Leibner: Objekty se pak neustále vyvíjely dál. Přidávalo se osvětlení, pak se stěhovaly. Přidával se zvuk. Bylo to jako samospoušť.

Výstava se koná v obchodě, který je již nějakou dobu prázdný v Rosenhofu, jen pár metrů od vašeho Bürgerhaus City. Proč právě tam?
Ingolf Watzlaw: Zkoumali jsme mnoho výstavních prostor. Tento prostor, bývalý obchod s hudebninami "Charts", byl také jedním z nich na samém začátku. Ale vzhledem k jeho stavu jsme si řekli, že ho raději necháme být. (smích)
Birgit Leibnerová: Potřebovali jsme velkou místnost s vysokým stropem. Ale s muzei ve městě, která takové místnosti mají, by bylo obtížné otevřít výstavu například zdarma.
Ingof Watzlaw:law: Dvakrát nebo třikrát jsme šli do obchodu a pak jsme si v jednu chvíli řekli: možná to přece jen půjde. Po mnoha hodinách práce jsme nyní v situaci, kdy můžeme říct: ano, bude to fungovat.

Ale to, že samotný projekt teď můžeme znovu ukázat v Rosenhofu, je velká výhoda.
Birgit Leibnerová: Určitě. Pro Rosenhof je to důležité. Byty se zde velmi dobře pronajímají, ale obchody bohužel ne. Jsme tak blízko radnice, ale potenciál není využit. Je to tak krásná oblast. Naprosto vhodné pro venkovní umění a kulturu. Vhodné pro rodiny. Je to místo pro relaxaci a odpočinek.

Co děláte pro oživení Rosenhofu?
Birgit Leibner: Jsme spolek, který má velmi široké zázemí a bere na sebe mnoho úkolů, někdy až příliš mnoho. Jsme společensko-kulturní centrum. Máme spoustu vzdělávacích programů a chodí k nám hodně lidí. Bohužel tu máme sotva dost místa. Nabízíme každodenní podporu starším lidem, kteří zde žijí, organizujeme byty pro hosty, nabízíme kurzy angličtiny a němčiny a počítačové kurzy. Je tu spousta tvůrčích aktivit a provozujeme také projekt transparentních dílen. Moc bych si přála, abychom měli více prostoru pro spoustu tvůrčích nápadů a především pro setkávání Němců a neněmců.

Kolik lidí je zapojeno do vaší organizace?
Birgit Leibnerová: Je to asi 60 lidí, z toho 22 vedoucích samotných kurzů.

Co je na vaší práci zvláštního?
Birgit Leibnerová: Je to kontakt s lidmi a to, že se zapojuje tolik lidí. Práce s dobrovolníky není vždy jednoduchá, protože i oni potřebují vedení a chtějí být oceněni. Mnoho lidí zde odvádí neuvěřitelně dobrou práci - aniž by za to něco dostávali. Vlastně by se mělo častěji říkat: Je skvělé, že to děláte. Dělám to tady také proto, že si myslím, že je důležité dělat něco pro integraci. A opravdu jde o to, aby se něco dělalo, ne jen apelovalo nebo mluvilo.

Je Rosenhof také vaším oblíbeným místem?
Birgit Leibner: K Rosenhofu mám zvláštní vztah. Když mi bylo devět let, dostali jsme tu náš první byt. Později jsme se přestěhovali do jiných čtvrtí v Chemnitzu. A když moje děti odešly z domu, přestěhovala jsem se zpět do Rosenhofu. Rychle jsem se tu zabydlel v muzeu a v divadle. Pořád se tu něco děje. Ale stále tu žijeme v klidné čtvrti. Jo, a v Chemnitzu je vlastně spousta krásných míst, například Schloßberg a Schloßteich.
Ingolf Watzlaw: Já vlastně bydlím v Berlíně, dlouho jsem byl ve městě kvůli baletu na balkóně a teď jsem se zase vrátil. Viděl jsem hodně z centra města. Město jsem si rychle oblíbil. Jsou tu nápadně prázdné oblasti, ale také velmi pěkná zákoutí, jako je Kaßberg. Při procházkách se mi neustále honilo hlavou, že je tu spousta míst, která by se dala nebo mohla znovu využít. Možná, že taková místa byla v Berlíně už před patnácti lety a většina z nich je nyní obsazená. Přesto zde můžete popustit uzdu své fantazii.

Musíte obyvatele Chemnitzu povzbuzovat?
Birgit Leibner: Obyvatelé Chemnitzu mají o svém městě příliš špatnou představu. Ale město se může změnit jen s občany a prostřednictvím občanů. Návštěvníci často více ocení to, co ve městě mají. Toto kompaktní město, kde se rychle dostanete z bodu A do bodu B, které má kulturně co nabídnout. A rozhodně není pravda, že by se v Chemnitzu nic nedělo. Opravdu bych si přál, aby byl Chemnitz veselejší. Místo toho, abychom tvrdili, že jsme nejstarší město, bychom měli říkat: podívejte, tady se dobře stárne. A vidím tu tolik mladých lidí a rodin, že nemám obavy z budoucnosti. A pokud se smíříme s tím, že ne všichni v tomto městě musí být Sasové, pak je toho ještě hodně možné.