Sen o vlastním divadle

Divadlo Fritz

Isabelle Weh a Alica Weirauch sbírají zbytky z podlahy jeviště po posledním představení. Společně s Hardym Hoosmannem vedou divadlo Fritz, všechny tři jsou samy na jevišti a mají na starosti vše od programu až po výměnu žárovek. Uprostřed obytné čtvrti Rabenstein si tak splnili svůj sen mít vlastní divadlo. S tvůrci divadla Fritz jsme si povídali mezi rekvizitami, kávovou kuchyní a lahvemi šampaňského.

Jak jste se seznámili? Hardy Hoosmann: Žil jsem a pracoval v Mnichově. Když jsem režíroval hostující představení v Singenu, potkal jsem Isabelle a Alici. Isabelle mě zaujala, protože je nejen dobrá herečka, ale také se zapojila do organizace. Chtěla jsem si s ní splnit svůj sen o vlastním divadle. Na Chemnitz nás upozornil inzerát na webu Theaterjobs.de. Hledali nástupce pro divadlo - do věrných rukou. Hned jsme se do toho pustili.


Co jste si mysleli při první návštěvě Chemnitzu? Hardy Hoosmann:Toto divadlo na nás okamžitě udělalo dojem. Nádherný prostor. Skvělá atmosféra. Ideální velikost - ani příliš velké, ani příliš malé. O Chemnitzu jsme neměli žádnou představu. Bylo nám úplně jedno, jestli je město krásné, nebo ne. Když nám řekli, že můžeme mít divadlo, byl to splněný sen.
Isabelle Weh : Byli jsme tu už tři měsíce po přijetí. To bylo neuvěřitelně rychlé.
Hardy Hoosmann : Chtěli jsme sami něco udělat. A měli jsme dohromady všechny dovednosti, abychom to divadlo postavili. Divadlo není jen umění, ale také spousta organizace.
Alica Weirauchová : Já jsem se k týmu připojila o dva roky později. Starám se například o amatérský divadelní soubor Fritz Theater Chemnitz e.V. a v případě potřeby Isabelle zastupuji.

Dělat si to sám je v malém divadle velkým mottem. "Umění, osvětlení, zvuk, všechno, co s tímto divadlem souvisí," říká Hardy Hoosmann, když mluví o své práci. Isabelle Wehová tahá společně s Alicí Weirauchovou za organizační nitky vedení divadla. Mezi tím se prohání Rocco, divadelní pes, filantrop. A pozornost si žádá i nejmladší členka divadelního týmu. Hardy Hoosmann a Isabelle Wehová se během letních prázdnin stali rodiči. Mnoho pomocníků, přátel a kolegů, kteří vždy přiloží ruku k dílu, je nepostradatelných.


Jak je soubor složen? Hardy Hoosmann: My tři jsme stálé obsazení. Silvia Klemmová a Antonio da Silva jsou pravidelně přítomni na jevišti. A jinak herce dokupujeme.
Alica Weirauch : Pro Loriota nebo Karla Valentina, kde jde o malé vedlejší role, využíváme i talentované amatéry. Jinak herci pocházejí z Berlína, Mnichova nebo nejbližšího okolí.


Jak jste se jako divadelníci, kteří intenzivně pracují s jazykem, rozehřáli u místního dialektu? Hardy Hoosmann:Líbila se mi mentalita Sasů. Ochota pomoci tu byla od začátku velká. Neptají se nejdřív, kolik za to můžete dostat, ale spíš na to, co potřebujeme. Je zde také velký talent pro improvizaci. Měli jsme velké štěstí. Dialekt jsme zkrátka nevnímali v negativním smyslu.
Isabelle Weh : Samozřejmě nás to někdy rozesměje, když posloucháme, jak lidé mluví, zejména mezi sebou.


A co si myslíte o Chemnitzu? Hardy Hoosmann: To, že jsme tady tak angažovaní a že nás práce tady všechny tak baví, znamená, že nám město není úplně lhostejné. Někdy je škoda, že nemáme hospodu za rohem. Ale ani to není tak špatné. Prostě se nám odsud nechce odejít.
Isabelle Weh : Žijeme tady v našem vesmíru. Pracujeme, vyrábíme a organizujeme. Nemáme dost volného času na objevování města.


Kde jste našli sílu založit vlastní divadlo? Isabelle Weh: Na začátku jsme měli fáze, kdy jsme si mysleli, že to nebude fungovat. Ale vždycky, když jsme si mysleli, že to nebude fungovat, otevřely se dveře jinde. Počet diváků neustále rostl, a proto jsme nikdy nepřestali doufat, že to bude fungovat. Nyní máme věrné a fantastické publikum a lidé jsou vděční, že jsme tady.
Hardy Hoosmann : Na začátku jsem se nikdy nesoustředil na obtíže. Bylo to jako neustálý běh. Ta touha byla strašně velká. A pak se spousta věcí sešla.

Budova na Kirchhoffstraße 34 je od roku 2005 divadlem Fritz. Tehdy budovu objevili dva obyvatelé Chemnitzu, Kerstin Niepoldová a Friedrich Prager. Patřila firmě Wismut. Vedle v hotelu Rabensteiner Hof našli před sjednocením místo k ubytování sovětští důstojníci. Vedlejší budova sloužila jako kino nebo varieté, ale ve skutečnosti se o ní mnoho neví. Před pěti lety převzali divadlo Isabelle Wehová a Hardy Hoosmann. Před dvěma lety se všichni obávali o budoucnost divadla, když předchozí majitel, společnost Wismut GmbH, dal budovu do dražby. Nový majitel ze Švýcarska si naštěstí chtěl ponechat nájemce, a tak mohlo divadlo pokračovat.


Co musí mít hra, abyste ji zařadili do programu? Isabelle Weh:Děláme mluvené divadlo a v Chemnitzu nemáme téměř žádnou konkurenci. Vždy se snažíme najít příběhy, které se člověka dotknou a zasáhnou jeho srdce. Neměly by být příliš banální, ale ani příliš těžké. Například s hrou Konfetti máme politicko-satirický program. Není to úplně plnohodnotné, ale vyhovuje nám to. A když hrajeme Loriot s pozlátkem, je zase plno.
Hardy Hoosmann : Na začátku jsme dělali hodně komedií, protože to slibovalo větší publikum. Ale nejsme divadlo, které se specializuje na komedie. Nebo že by hrálo jenom dramata. Každá hra, bez ohledu na žánr, má pro nás vždy vážné pozadí. Dokonce i ta nejvtipnější bulvární komedie. Chceme prostě vyprávět příběhy a ilustrovat je tak, aby dobře vypadaly a byly pro lidi srozumitelné.
Alica Weirauchová : Dbáme také na jazykovou rovinu. V konečném důsledku musí příběh zapadnout.

Tři divadelníci se na vánoční sezónu dobře připravili. S Loriotem mají v předvánočním čase klasiku. Hru Lametta můžete vidět v Divadle Fritz od 24. listopadu. Od 8. prosince se herci již těší na Glorios, hru o nejhorším zpěvákovi na světě. "Vlastně jsme našli zpěváka, který záměrně zpívá mimo tóninu," říká s očekáváním Alica Weirauchová. Divadelní soubor bude vystupovat také na vánočním trhu v Chemnitzu. Budou se střídat s divadelním souborem Unart a doprovodí na pohádkové scéně Ježíška s pohádkovým překvapením.


Odkud pochází vaše publikum? Alica Weirauch:Samozřejmě, že mnozí přijíždějí přímo z Chemnitz. Ale také z okolí. Ať už z Hohensteinu-Ernstthalu nebo Limbachu-Oberfrohna.

Co se s vámi děje, když jste na jevišti?
Líbí se vám být ve středu pozornosti? Isabelle Weh: Pocit být na jevišti se pro mě hodně změnil. Od té doby, co vedu divadlo, vím, kolik práce dá zajistit, aby přišlo publikum a aby se hra mohla hrát. Už to není jen o tom být na jevišti, je s tím spojeno tolik příprav a organizace. Mám radost, když je vše připraveno k premiéře. A pak vím, že budu stále hrát, ale pocit, že jsem v centru pozornosti, ustoupil mnohem víc do pozadí. Pokaždé je to trochu jako příprava vlastní svatby. Samozřejmě i tam mám svou roli, ale musím se také postarat o to, aby hosté dorazili a aby vše proběhlo hladce.

Žila jste v Berlíně a Mnichově.
Stýská se vám někdy po velkoměstě? Isabelle Weh:V Berlíně jsem strávila pět let a občas se tam objevím. Ale nemyslím si, že to musí být zrovna velkoměsto: Chemnitz je vzrušující. Vůbec si nemůžeme stěžovat. To, co tam je, nám stačí. Možná jen nemáme čas na víc.
Alica Weirauchová : Já vždycky čas od času potřebuju velké město. Pak mě svrbí a musím jet do Berlína. Ale samozřejmě se vrátím. Rádi se také jezdíme dívat, co tu dělají městská divadla.


Musíte lidi v Chemnitzu povzbuzovat? Isabelle Weh: To je zvláštní otázka. Nestavěla bych se do role, abych říkala: Mějte odvahu. Buď ta atmosféra je, nebo není.
Hardy Hoosmann : Chemnitz je město, kde je ještě něco možné. V jiných městech, jako je Mnichov, bychom byli jedním z mnoha. Tady je provozování takového divadla něčím výjimečným. Máme pocit, že tu děláme průkopnickou práci. Obyvatelé Chemnitzu by měli být povzbuzováni v tom smyslu, aby u něčeho vydrželi. Potřebujeme tu dobré, kreativní lidi, kteří chtějí něco dělat.
Alica Weirauch : To je pravda. Je toho hodně, co je možné. A nabídky jsou vděčně přijímány. Mám hodně práce s veřejností, u pokladny nebo v baru, a tak se mi toho hodně vrací.