Velkolepé skoky v Konkordiaparku - otevření parkourového parku

Toni Mehnert

Od středy minulého týdne je možné v Konkordiaparku lézt po stěnách, skákat po patnících nebo se houpat na tyčích. Po několika letech plánování byl otevřen první parkour park v Chemnitzu. Zařízení tvoří soustava nerezových sloupů a betonových prvků v různých výškách. Bylo vyvinuto společně s uživateli. Zařízení bylo nyní realizováno nákladem přibližně 78 000 eur. Na návrhu se podílela skupina "Parkour Chemnitz" společně se sdružením IF Urban Sports e. V.. Předseda představenstva Toni Mehnert nám byl k dispozici a odpovídal na naše otázky.

Kolik lidí patří do vaší organizace a kdy jste vznikli? Toni Mehnert:Skupina "Parkour Chemnitz" byla založena v roce 2007. Parkour park, který je nyní otevřený, se začal plánovat v roce 2012. Není to klub, ale společenství lidí, které tento sport baví, a letos v dubnu jsme založili spolek IF Urbane Sports e. V.. Tvoří ho necelých 40 lidí. Jak už název napovídá, provozujeme městské sporty, jako je slackline, BMX, bruslení, jízda z kopce, freerunning, cyr wheel, což je obdoba rhönradu, ale jen s jednou pneumatikou, a parkour. V současné době se hodně zaměřujeme na rozvoj mládeže.

Jak to vypadá?
V úterý probíhají dětské tréninky s deseti dětmi v AJZ na Chemnitztalstraße. Děti jsou ve věku od pěti do dvanácti let. Je zaměřen na parkour, ale jde vlastně o základní atletický trénink. Děti ještě parkour neumějí. Jejich kosti to nedovolují a děti ještě nedokážou správně odhadnout své tělo.
Během tréninku by si děti měly uvědomit, jak jejich tělo funguje, a získat stabilitu pohybu. U mladých lidí je cílem zajistit, aby se stabilita jejich těla ještě více zvýšila, a tím posílit jejich sebevědomí.

Při parkouru sportovci běhají po stěnách v houpačce a akrobaticky šplhají nebo přeskakují překážky pomocí svalové síly. Pro Toniho Mehnerta však nejde o trendový sport. Parkour není jen o velkolepých scénách, jako je riskantní šplhání po střechách. "Parkour zahrnuje spoustu tréninku," vysvětluje čtyřiadvacetiletý mladík, proč se tomuto sportu věnuje už dvanáct let. Zvládnutí základní techniky trvá nejméně šest měsíců. "Bez toho to nejde. Jakmile ji zvládnete, je to opravdu zábava." Pokud věnujete pozornost svému tělu, postupujete rychle. Přesto: "Když si začátečníci uvědomí, že učení parkouru trvá déle, často přestanou," říká Mehnert. "Ale člověk trénuje až do konce života a chce si stále klást nové cíle." Pro Toniho Mehnerta už nikdy nebude život bez parkouru.

Čím je parkour tak fascinující?
Člověk vnímá své okolí úplně jinak a vypořádává se s ním mnohem kreativněji. Trénink má dětský nádech a je to prostě zábava. Můžete dělat, co chcete, jen musíte být sami kreativní.
Například obrubník není jen obrubník, ale prvek, na který spontánně vymyslím pět cviků. Nebo na schodišti toho také můžete udělat hodně.
Parkour kombinuje spoustu různých sportů, například mnoho bojových umění, a myslím, že je to nejlepší sport, který můžete dělat pro kondici, protože při něm využíváte celé tělo.
Na začátku byl parkour způsob, jak se rychle a efektivně dostat z bodu A do bodu B. V té době se parkour používal jako sportovní disciplína. Nyní je za ním spousta filozofie: Věnujte pozornost svému tělu a prostředí, nic na něm neměňte.

Proč tedy stavět parkourový park?
Pro tréninkové účely. Začátečníci ještě nevidí ve městě místo nebo ho nenajdou jako pokročilí jezdci. Ale nikdy jsem nebyl ve městě, kde by žádný spot nebyl. Pro běžného člověka je to řada zdí a tyčí. Vidíme v něm spoustu pohybů a místo pro trénink.

Parkour se vyznačuje mimo jiné skoky/valy atd. Nebojíte se zranění?
Máte respekt. Zranění jsou vzácná, zejména v parkouru. Za dvanáct let parkouru jsem se nikdy nezranil. Ale v jiných sportech ano.

Kolik lidí tento sport v Chemnitzu provozuje?
V létě je to 30 až 50 lidí. Přichází a odchází. Někdy jich je o pár víc a pak zase o pár míň.
Parkour není soutěžní sport. "Když se scházíme, tak na takzvaných jamách," vysvětluje Toni Mehnert. Traceurs (pozn. překl.: francouzský výraz pro lidi, kteří se věnují parkouru) z celého Německa se scházejí a společně trénují. "Parkourová komunita je velmi harmonická. Příští rok chceme pozvat lidi na třídenní jam do Chemnitzu."

Ve městě se toho dá hodně vidět. Máš nějaká oblíbená místa, kde trénuješ?
Rád chodím na divadelní náměstí nebo na Brühl, dobré jsou i betonové bloky u hlavního nádraží. Mimochodem, jsem zvědavý, co bude s Brühlem dál. Určitě to bude zase pěkné místo.

Chemnitz má velkou komunitu městských sportovců a je jimi známý i celostátně. Jezdí k vám i lidé zvenčí?
Lidé, kteří k nám jezdí za sportem, říkají, že je to krásné město a že se jim v Chemnitzu líbí. U parkouru je příjemné, že místa jsou relativně blízko sebe a v centru. Z jednoho spotu na druhý dojdeme za méně než pět minut. V jiných městech to trvá mnohem déle.

Nejbližší příležitost vidět komunitu městských sportů z Chemnitzu bude příští víkend na festivalu "Fuego a la isla". Bude to jejich třetí účast. Začali se slackline a loni poprvé s mobilním parkourem. Je koncipován jako workshop pro každého, kdo si chce tento sport vyzkoušet.

Sport, který je omezen na letní měsíce?
V současné době ano. Ale doufáme, že se nám podaří navázat spolupráci se společností Spinnwerk GmbH v Chemnitz. V areálu na Altchemnitzer Straße je stále prázdný prostor, který bychom rádi využili pro městské sporty. Hledáme také příznivce.

Pocházíte z Chemnitz?
Pocházím z Thalheimu a do Chemnitz jsem se přestěhoval, když mi bylo 18 let. Mezitím mě moje práce zavedla do dalších měst v Německu.

Musíte obyvatele Chemnitzu nějak povzbuzovat?
Jednoznačně ano. Byl jsem v mnoha německých městech, v mnoha z nich jsem měl možnost prožít svůj život a poznat lidi. Byl jsem v Berlíně, Mohuči, Karlsruhe a Frankfurtu nad Mohanem. Je mi líto, že mladým lidem v Chemnitzu někdy chybí motivace. Mladí lidé příliš nevystupují ze své ulity. Také jim trochu chybí sebevědomí. Nelze srovnávat Chemnitz s Berlínem, ale tam sebevědomím překypují. Taková je tamní mentalita. To bych Chemnitzu přál a vidím zde velký potenciál.