Ponořte se do jiných světů v městské knihovně

Daniela Viewegová a Ingrid Schmutzlerová

"Daniela Viewegová a Ingrid Schmutzlerová se tiše procházejí městskou knihovnou. Obě jsou mentorkami čtení a pravidelně čtou příběhy veřejnosti. Ať už jako mentorky ve školkách a školách, nebo přímo v městské knihovně, obě ženy s nadšením seznamují děti se čtením.

Proč je hlasité čtení pro děti tak důležité? Ingrid Schmutzlerová: Děti se učí naslouchat a zapojit se do příběhu. Podněcuje se dětská představivost. Je to nesmírně důležité pro rozvoj jazyka. Trénuje se převyprávění. Čím více děti poslouchají, tím lépe se vyjadřují.
Daniela Vieweg: Čas strávený čtením je pro děti v mateřské škole něčím výjimečným. Zabýváte se knihami a hrajete malé představení, něco jako divadelní hru, a vyprávíte příběhy společně s dětmi. Na konci obvykle znovu probírám přečtené a ptám se: "Co jste si odnesli?", "O čem to bylo?".
Cílem mentorů čtení je seznámit děti se čtením. Že čtení může být i volnočasovou aktivitou. Ponoření se do jiných světů je příjemnou alternativou k tradičním hrám a může děti také naplňovat.
Ingrid Schmutzlerová : Na základních školách je to úplně stejné. Děti jsou vždycky rády, když jim někdo přijde číst - sledují dobrodružství hrdinů příběhů tiše jako myši. V současné době připravuji projekt se základní školou v Rabensteinu. V tomto projektu jsou děti vedeny k tomu, aby převyprávěly epizody z dětské knihy "Ein verrückter Steckbrief" a vymýšlely pokračování.

Přestože je tato čtenářská zkušenost pro děti velmi pozitivní, studie ukazují, že typická pohádka na dobrou noc je stále více zatlačována do pozadí. Smutný vývoj.
Proč tomu tak je? Daniela Vieweg: Nemohu potvrdit, že tomu tak je. V mém okolí, ve školce mé dcery, se takové rituály praktikují a praktikovaly. Samozřejmě je možné, že u jednoho nebo dvou z nich to může ustoupit do pozadí. Ale ne ze strany dítěte. Rodiče musí dětem rituál ukázat. A jistě se najdou rodiny, kde tomu tak není. Možná je to způsobeno nezájmem o knihy obecně. Nemohu žádnému rodiči říct, že by měl večer předčítat dětem pohádku na dobrou noc. Mohu jen dětem, kterým čtu, ukázat, jak je úžasné, když se jim čte. A možná si ji tyto děti vezmou domů, řeknou mi, jak je to zábavné, a tím si vytvoří svůj rituál hlasitého čtení.


Jak jste se do hlasitého předčítání dětem dobrovolně zapojila? Ingrid Schmutzlerová: Začínala jsem velmi soukromě, protože jsem ještě nebyla členkou Spolku přátel městské knihovny. Dětské knihy jsem začala psát v roce 2001. A v roce 2003 jsem četla první příběhy svému vnukovi ve školce. Od té doby jsem pravidelně každých čtrnáct dní navštěvovala dvě mateřské školy, abych děti bavila pohádkami. Zpočátku jsem také pracovala ve veřejné knihovně. Vzhledem k množství práce jsem se po čase rozhodla, že budu číst pouze předškolním dětem v mateřských školách. Od roku 2004 jsou mými čtenáři i žáci základních škol, kterým představuji své dětské knihy. Nyní pravidelně čtu v mateřské škole i pro starší děti.
Daniela Viewegová: Ve veřejné knihovně jsem začala číst asi před pěti lety. V soukromém životě jsem byla vždycky čtenářský nadšenec. Od té doby, co se mi narodila dcera, jsem také znovu objevila skvělé dětské knihy. Před několika lety mě šokovalo hodnocení Bertelsmannovy nadace, podle něhož si do začátku školního roku vzalo do ruky knihu jen 25 procent dětí nastupujících do školy. To jsem si vůbec nedokázal představit. Přemýšlel jsem, co by se s tím dalo dělat. Během svého pátrání jsem narazila na organizaci Přátelé městské knihovny a objevila tam mentory čtení. A tak jsem začala. Nejdříve jsem četla jen v TIETZ v dětském světě a pak i v dceřině školce.

V životě obou žen hrají knihy významnou roli. Kromě práce mentorky čtení je Daniela Viewegová také členkou rady Klubu přátel městské knihovny a doručovatelkou. Vybírá knihy pro více než osmdesátiletou paní a doručuje jí je domů. Ingrid Schmutzlerová píše své vlastní dětské knihy již téměř 15 let a do jejich výroby vkládá mnoho lásky a peněz.


Podle čeho vybíráte knihy, které dětem předčítáte? Ingrid Schmutzlerová: Na základních školách už předčítám jen ze svých vlastních knih. V mateřských školách čtu ráda klasiku. Děti například velmi rády poslouchají "Hörbe mit dem großen Hut" od Ottfrieda Preußlera. Také rády poslouchají "Die drei lustigen Gesellen" od Eno Rauda s kořenáři Moosbartem, Muffem a Halbschuhem. V současné době mám v mateřské škole devět dětí, které jsou velmi otevřené. Mezi oblíbené knihy dětí patří také pohádky. Vždy se snažím zjistit, jaké mají děti zájmy, abych mohla vybrat, co jim budu číst.
Daniela Vieweg: Když jsem ještě četla ve školce, byly děti ve věku od tří do šesti let. Knihy jsem vybírala z nejrůznějších kategorií. Učitelky ve školce mi také vždy dávaly tipy, jaká témata se právě probírají v kroužcích. Jednou jsme měli téma "Lidé s postižením". Četla jsem tedy příběhy s pomocí tematického balíčku z městské knihovny. To šlo velmi dobře. Také si myslím, že knihy s velkými a krásnými ilustracemi jsou pro hlasité čtení skvělé. Tak můžete příběhy prožívat společně s dětmi. Příběhy o Pipi Dlouhé punčoše jdou stále dobře, ale ráda čtu nahlas i současnou dětskou literaturu. Kniha Christine Nöstlingerové "Anna a hněv" je prostě vynikající!

Paní Schmutzerová, čtete také pro seniory.
Jaký je největší rozdíl mezi čtením seniorům a dětem? Ingrid Schmutzlerová:Největší rozdíl je samozřejmě v tématu. Moji senioři nyní dávají přednost povídkám. Vybrat pro seniory tu správnou knihu vyžaduje hodně času na přípravu. Oblíbenou literaturou jsou povídky ze života Hildegardy von Bingen, Jaroslava Haška, Jürgena von der Lippeho, příběhy z minulosti a podobně. Bohužel počet posluchačů v poslední době klesá. Důvodů je celá řada. Na začátku jsme měli deset až dvacet posluchačů, nyní se pohybujeme v jednotkách. A tak se mění i zájem seniorů. Na pořadu dne jsou nyní cestovatelské příběhy, protože sami už cestovat nemohou. Tuhle jsme měli příběhy o Řecku. Teď chtějí Čínu a já to právě připravuji a vybírám vhodné příběhy. Mezitím senioři vyprávějí o svých vlastních zážitcích. Založili jsme jakousi čtenářskou kavárnu. Je to pro mé seniory příjemná volnočasová aktivita.


Čtete také příběhy se vztahem k Chemnitzu? Ingrid Schmutzlerová: Před pěti lety jsem napsala příběh "Lukas a figurální zvonkohra". Poté, co většina mých posluchačů viděla zvonkohru na trhu, jsem jim příběh přečetla v kavárně pro čtenáře. Společně s Gymnáziem Dr. Wilhelma Andrého připravuji projekt k 875. výročí města Chemnitz. Příběh svatého Lukáše a figurálního karillonu přeneseme na jeviště a představíme ho mnoha žákům.


Pocházíte z Chemnitz? Ingrid Schmutzler:V tomto městě žiji a pracuji od roku 1961. Cítím se zde jako doma. Chemnitz je moje město a udělala bych cokoli, abych své město reprezentovala. To je také důvod, proč jsem napsala příběh s figurálním karillonem. Chemnitz je pro mě útulné a příjemné město, kde je co objevovat.
Daniela Vieweg: To mohu jen potvrdit. V Chemnitzu žiji od roku 2003. Předtím jsem žila v Hamburku a Drážďanech a pocházím z malé vesnice v Lužici. Každé město bylo pro mě vzrušující a velmi příjemné. Když jsem se přestěhovala do Chemnitz, okamžitě jsem si uvědomila, že jsou tu předsudky. Ale zjistila jsem, že je to velmi příjemné místo k životu. I když lidé, kteří se v Chemnitzu narodili, se na své město nemusí nutně dívat pozitivně.

Jaké máte plány do budoucna?
Zejména s ohledem na rok 2025? Ingrid Schmutzlerová:V roce 2025 chci být především zdravá. Pravděpodobně už nebudu mentorkou čtení. Ale byla bych velmi ráda, kdybych to mohla dělat ještě tři roky. Teď se těším na velký projekt s Gymnáziem Dr.-W.-André k výročí města v roce 2018.
Daniela Vieweg : Je pro mě důležité sladit práci a své koníčky. Chci být i nadále aktivní jako mentorka čtení. Věnuji se i mnoha dalším činnostem, například jsem členkou představenstva občanského sdružení Kleinolbersdorf-Altenhain e.V. nebo AWO Kreisverband Chemnitz und Umgebung e.V. a členkou rady rodičů ve školce mé dcery. Platí: jednou dobrovolník, navždy dobrovolník.


Co přejete městu do roku 2025? Ingrid Schmutzlerová: Město by se mělo nadále rozvíjet a prosperovat. Peníze na práci s dětmi a mládeží, protože děti jsou naše budoucnost a nesmíme je odcizit.
Daniela Vieweg: Myslím, že nápad ucházet se o titul hlavního města kultury je skvělý. Samozřejmě je vždycky těžké přemýšlet o tom, kolik to všechno stojí. Ale projekty stojí peníze. I architekt investuje spoustu peněz do předběžného plánování na začátku, než se vůbec začne stavět. Chemnitz má šanci vystoupit ze svého stínu. I kdyby nabídka neuspěla, určitě se v návaznosti na to pro Chemnitz objeví mnoho pozitivních projektů.