V tomto městě zavládne mír

Justin Sonder

Svůj životní příběh vyprávěl mnohokrát. Už 30 let chodí Justin Sonder do škol a vypráví o nejhorších dnech svého života v koncentračním táboře Osvětim. Jako jeden z mála přeživších Osvětimi bojuje proti zapomnění. Jeho zážitky dokumentují dvě knihy. V roce 2008 mu byla na počest udělena Mírová cena Chemnitz. A v posledních dnech se mnoho novinářů a reportérů posadilo na jeho žlutou pohovku a naslouchalo jeho živým slovům. Dnes mu město Chemnitz uděluje čestné občanství.

Ve svém pokročilém věku chodíte do škol a vyprávíte žákům o svém životě.
Jak na vaše vyprávění reagují mladí lidé? Justin Sonder:Jsou pozorní. Kladou spoustu otázek. Ale samozřejmě je pro ně těžké si představit, jak špatné to vlastně bylo.

Co mladé lidi zajímá?
Jsou to různé otázky. S aktuálními odkazy. Zda jsem měl v koncentračním táboře kamarády. Jak jsem to všechno přežil. Zda jsem měl myšlenky na útěk.

Kdy jste si uvědomil, že národní socialismus je nebezpečný?
Bylo to v roce 1936, když byly za rohem olympijské hry. A školy pořádaly soutěže. Byl jsem dobrý sportovec a dostal jsem se do fotbalového týmu. Náš tým prohrál 3:0. Sebral jsem všechny síly a dal do toho všechno. Nakonec to bylo 4:1 - ve prospěch ostatních. Střelec dvou gólů druhého týmu byl oslavován. Ale naše zklamání se rychle vypařilo. "My máme taky střelce," křičeli kluci z našeho týmu a zvedli mě na ramena. Řediteli, zarytému nacistovi, se to vůbec nelíbilo. Urážel a ponižoval nejen mě, ale celou třídu - o tom vám ani nemůžu vyprávět. To byla moje první zkušenost, kdy jsem přímo pocítil antisemitismus.

Pochopil jste vy sám, proč jste byl marginalizován?
Ne, a zpočátku to ani nebylo tak zřejmé. Dva kluci šli po čtvrté třídě do školy s rozšířenou výukou. Já jsem byl také dobrý žák a chtěl jsem tam jít. Ale nebylo mi to dovoleno. Maminka mi řekla: Nemáme peníze. To byla také pravda. Ale pravý důvod se zamlčel.

Justin Sonder se narodil 18. října 1925 v Chemnitzu. Do mateřské školy chodil v Silbersaalu v Bernsdorfu. Do školy nastoupil v Bernsdorfu. Později navštěvoval školu v sirotčinci. "Jako školák jsem byl svědkem toho, jak nacisté prohledávali byty známých komunistů Sindermanna a Janky v tehdejší Grenadierstraße, dnes Rosa-Luxemburg-Straße. Můj otec byl také členem SPD. Proto prohledali i náš byt, ale nic nenašli," říká 91letý muž. "Tam, kde něco našli, odvedli lidi do starého hotelu, kterému se říkalo Hansa-Haus, a muže bili, dokud nebyli připraveni k hospitalizaci, nebo je odvezli do nedalekého koncentračního tábora Sachsenburg, který byl provizorně zřízen."

Během pogromové noci 9. listopadu 1938 se nenávist stala zřejmou. Jak jste ji prožíval vy?
Bydleli jsme tehdy v Lindenstraße, nedaleko obchodních domů Schocken". Tu noc z 9. na 10. listopadu byl v ulicích strašný rozruch. Vzbudilo mě to a otevřela jsem okno. Velké výlohy byly rozbité a roztříštěné. Viděl jsem, jak kolem divoce pobíhají esesáci a SA. Můj otec vyšel na ulici a řekl: "V Chemnitzu se rozpoutalo peklo." Řekl mi, že židovské obchodní domy Tietz a Schocken byly zničeny, mnoho židovských obchodů bylo zdemolováno a synagoga na Kaßbergu hořela. Byli jsme v šoku. Otec opustil město, ukryl se u přátel v Saském Švýcarsku a vrátil se až po Vánocích. Gestapu, které po něm pátralo, jsme řekli, že odjel do Franků za nemocným otcem.
Pak začala ghettoizace. Vyhodili nás z bytu a přestěhovali do takzvaného židovského domu. Náš byl na Zschopauer Straße. Takových domů prý bylo asi dvacet. Jen jedna místnost pro celou rodinu. Gestapo provádělo domovní prohlídky, kdykoli se jim zachtělo. V květnu 1942 byli rodiče odvedeni a posláni do koncentračního tábora. Od té doby jsem byl odkázán sám na sebe. Bydlel jsem v pokoji s téměř stejně starým chlapcem. Už nebyly žádné známky na maso a máslo. Když jsem odešel, matka mi řekla, abych šel do obchodů, kde byla pravidelnou zákaznicí. A skutečně jsem občas něco dostal od řezníka a majitele mlékárny, pokud to nikdo jiný neviděl.

Justin Sonder byl v únoru 1943 zatčen a deportován do koncentračního tábora Osvětim. Zúčastnil se tří procesů, které měly objasnit zločiny páchané SS v koncentračních táborech. Při posledním procesu v Detmoldu se ho soudce zeptal: "Můžete popsat, co je to selekce?" Svou odpověď si dokonale pamatuje a těžko se rozhoduje, zda má pokračovat: "Přežil jsem 17 selekcí a nejsem natolik zdatný v němčině, abych to popsal." Není samozřejmostí, že může mluvit o svých vzpomínkách. Dlouho po návratu o svých zážitcích neřekl ani slovo. Někdy ještě dnes těžko hledá slova. Ale pak to z něj vybublá.
Živě popisuje detaily, vyjmenovává jména a místa. "Nejhorší byly selekce," zdůrazňuje a sám se snaží odpovědět na těžkou otázku. "V časných ranních hodinách zakřičel esesák do kasáren jediné slovo: 'Selekce'. To byl rozkaz svléknout se a čekat nahý. Nejméně 30 minut - až čtyři hodiny. Myšlenky: Projde mi to ještě jednou? Mohu zůstat pracovním otrokem? Přišli esesáci a vězeň musel pochodovat kolem. Pokud měl vězeň pomalou chůzi a celý jeho postoj připomínal nemocného člověka, esesáci se těmto vězňům posmívali jako "Muselmänner" (muslimským mužům). Lékař SS v tu chvíli rozhodoval o životě a smrti." Justin Sonder ukazuje palcem dolů a mlčí.

V koncentračním táboře jste vykonával nucené práce. Co přesně jste dělal?
Nebyly to žádné lehké práce. Tábor, ve kterém jsem byl, Osvětim III, se teprve stavěl. S více než 10 000 pracovními otroky. Měl se stavět velký chemický kombinát IG Farben, Buna-Werke. Jedna z prací, na kterou si dodnes vzpomínám, bylo nošení pytlů s cementem. Padesát až šedesát metrů od vagonu do skladu. To bylo pro sedmnáctiletého kluka, jako jsem byl já, zvládnutelné, pokud byl dobře živený. Ale my jsme byli podvyživení a tato práce byla utrpením. A pak tu bylo šikanování - esesáci křičeli: "Na útěk". Vězni padali k zemi a byli biti. Bylo to hrozné. Osvětim nepotřebovala ani lokomotivu. Vězni tlačili a brzdili nákladní vagony.

Jak jste našel sílu přežít mnohé selekce a těžkou dobu?
Po rodičích jsem nezdědil nic, jen jednu věc: matka i otec měli neuvěřitelně železnou vůli.

Jak jste byl osvobozen?
Osvobodili mě Američané v malé vesnici v Bavorsku mezi Chamem a Rodingem. Nacisté nás poslali na obrovský pochod smrti. Osvobozeno bylo jen 40 vězňů včetně mě. Všichni ostatní byli na pochodu smrti zastřeleni nebo ubiti k smrti. To bylo strašné.
Znal jsem dva z těch 40 vězňů, kteří byli v Osvětimi se mnou. Jeden z nich mi nabídl, že se mnou pojede do Paříže. Zeptal se mě: "Proč chceš zůstat tady? Tady přece začaly ty zločiny. Tady žijí vrazi, kteří nám provedli to nejhorší. Jeďte se mnou do Paříže." Moje odpověď zněla: "Do Paříže nepojedu. Navzdory všemu, co se stalo. Jedu do svého rodného města Chemnitz." Osud ke mně byl milostivý: Utekl jsem a setkal se s otcem v okolí Hofu. Byl osvobozen v koncentračním táboře Dachau. Do Chemnitz jsme se vrátili společně 19. června 1945.

Jak jste se cítil, když jste se vrátil do Chemnitz?
Byl jsem úplně smutný. Jak to tady vypadalo. Bylo to smrtelně nemocné město. Tam, kde jsem kdysi žil s rodiči v poklidných dnech, byla naprostá spoušť.

Jak jste našel cestu zpět do života?
Připojil jsem se k ostatním mladým lidem v mém věku. Byli jsme vybaveni lopatami a motykami. První pracovní úkol jsme si zorganizovali na zničeném pozemku v Brückenstraße, na druhé straně Straße der Nationen. Ohlas byl obrovský. "Chemnitz se obnovuje", znělo heslo. Na jihu města byla vybudována suťová železnice. Tato práce překonala ochromení.

V Chemnitzu jste také znovu našel své osobní štěstí.
To je pravda. Poznal jsem svou ženu. Pracovala na radnici a měla na starosti vybavení a personál v mateřských školách. Já sám jsem se stal kriminalistou. Vzali jsme se. V Chemnitzu se nám narodily tři děti. Čtyři z našich šesti vnoučat se také narodila v Chemnitzu. A jednou za rok se tady v Chemnitzu schází celá široká rodina.

Jsou mladí lidé dostatečně zdatní, aby se poučili z historie?
Vcelku ano. Německo je skvělá země. Člověk se tu může cítit jako doma. Dá se tu pracovat. Existuje mnoho důvodů, proč zde najít štěstí. Říkám mladým lidem ve školních třídách, aby neposlouchali populisty a křečovité tóny. Jazyk je zrádný. Nikdo, kdo dnes chodí do školy a snaží se pochopit historii země, nemůže za to, co se stalo. Ale samozřejmě by se z toho měli poučit a udělat všechno pro to, aby se to neopakovalo. A měli bychom si uvědomit, že každá válka začíná zbraněmi, kterými ta stará skončila. Svržení atomové bomby ukázalo, čeho je lidstvo schopno. Musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom udrželi mír.

Co si přejete do budoucna?
Mým přáním pro Chemnitz je, aby v tomto městě zavládl mír. Není zde místo pro rasismus, xenofobii ani antisemitismus. Volám k němu: Chemnitzi, budeš vzkvétat a prosperovat.