Hledání dokonalého motivu

Opravdu se fotografové zdráhají nechat se fotografovat jinými fotografy? Philipp Gladsome: Ne, nemám s tím žádné problémy. Vždycky je pro mě zajímavé vidět, jak pracují jiní fotografové. Jediný problém je, že si člověk musí dávat velký pozor, aby neříkal věci jako: Mám stát tady nebo je tady lepší světlo? (smích)

Jako fotograf, na úrovni, na které jste nyní, dáváte přednost označení fotograf nebo spíše umělec?
Fotograf, prosím! Trvalo mi dlouho, než jsem se začal nazývat fotografem. Jednoduše proto, že jsem se v tomto oboru nikdy nevyučil. Prostě si to prohlédnu, zmáčknu tlačítko a je to. To, co z toho vyjde, vypadá nějak docela v pořádku.

Čím si vysvětlujete svůj úspěch v posledních letech?
V mém případě za úspěchem nestojí ani tak to, že jsem neuvěřitelně dobrý fotograf, ale spíše to, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Bylo to spíš štěstí než úsudek. Jsem si jistý, že je mnohem více fotografů, kteří jsou lepší než já. Jen neměli to štěstí, že byli v té době na místě a dobře vycházeli s určitými lidmi.

Například díky častým příspěvkům na sociálních sítích máte nyní pocit, že si fotografové také pěstují určitou image popové hvězdy. Například německý fotograf Paul Ripke. Vedle hudebních hvězd ho můžete vidět také na oslavách německého národního fotbalového týmu. Co si o tomto humbuku myslíte vy?
Paul Ripke je v marketingu docela dobrý. Z fotografa se mu podařilo udělat značku. To se podaří relativně málo fotografům. Myslím, že to je také problém mnoha fotografů, že mají tendenci držet se při zemi. Pro mě je to spíš něco mezi tím. Neřekl bych, že jsem úplně plachý a upjatý, ale také nejsem typ člověka, který se vždycky úplně předvádí.

Kde se bere zvýšený zájem veřejnosti o fotografy? Dá se to vysvětlit aspektem sociálních sítí, kdy je možné sledovat takříkajíc všechno?
Ano, myslím, že ano. Dříve to byla fotografie, která se otiskla v novinách nebo visela na zdi jako plakát. Nikdy jste neviděli, jak byla pořízena nebo kdo stál za fotoaparátem. Dnes jste těm lidem mnohem blíž než třeba před deseti lety.

Je patrné, že jste umělcům velmi blízko. Ne v boxu pro fotografy před pódiem, ale přímo s nimi.
Ano, myslím, že jen tak mohu pořizovat fotografie, které dělám a které se liší od těch, které pořizují ostatní novinářští fotografové v jámě během prvních tří písní. Už jen ta perspektiva vám dává úplně jiný pohled. Když stojíte za umělcem a před sebou máte velkou halu, je to prostě mnohem působivější obraz, než když fotím nozdry šikmo zespodu.

Vaše snímky zaujmou svou perspektivou a bez velkých příkras. Skončily doby přehnaných efektů?
Ano, řekl bych, že ano. To, že lidé na sociálních sítích chtějí poctivé fotografie a detailní záběry, znamená, že mrtvolně upravené snímky s deseti tisíci světelnými zdroji jsou nudné. Tato blízkost je o to zajímavější - zejména pokud jde o umělce.

Když se ohlédneme zpět, Gladsomeho vášeň pro fotografování se rozvinula už v dětství. "Když mi bylo devět let, rodiče mi prostě dali do ruky fotoaparát." Rychle ho to zase přestalo bavit, dokud mu otec ve čtrnácti letech nepředstavil analogovou zrcadlovku. Uplynulo dalších šest let. "Vzpomněl jsem si, že jsem takový fotoaparát měl v ruce a že to bylo docela zajímavé. Pak jsem se podíval na eBay, koupil si ho za 25 eur a chodil fotit přátele." Jeho snímky měly dobrý ohlas a najímaly si ho městské časopisy v Chemnitzu, přátelé umělci a DJové.
Skutečnost, že má nyní před svým objektivem K.I.Z., Silbermonda, Marterii a Matthiase Schweighöfera, popisuje Philipp Gladsome skromně jako "šťastnou náhodu". Všechno to začalo s Kraftklubem. To oni mě vzali na turné s sebou. Měl jsem to štěstí, že jsem je doprovázel, když se teprve rozjížděli. Pokud můžeš na Kraftklub ukázat jako na referenci, je to hodně, i když jsi byl vlastně jen někdo, kdo udělal pár fotek v okolí Chemnitzu. Díky tomu se o mně dozvěděli další umělci. Oni si pak řekli, že kluci z Kraftklubu jsou borci, že s sebou asi vezmou jen jednoho borce. Proč prostě nejdeš se mnou? Pak přišli nejdřív MC Fitti, Robin Schulz, Silbermond a K.I.Z. Pak už jich bylo víc a víc." A tak jsem se dočkal.

Máš s sebou vždycky kameru?
Momentálně ne, ale většinou ano, když jsem někde ve městě. Většinou jen malý analogový, který musí pro určité okamžiky stačit. Ale když jsem na cestách, mám s sebou samozřejmě alespoň pět fotoaparátů.

Je to teď vlastně vaše vysněná práce?
Nikdy to nebyla moje vysněná práce. Prostě jsem fotil a nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát mou prací. Prostě to tak dopadlo. V určitém okamžiku jsem se dostal do bodu, kdy jsem si řekl, dobře, vydělávám si fotografováním všechny peníze. Zřejmě jsem fotograf. Takže to nebylo vědomé rozhodnutí, víceméně se to tak stalo.

Jak pokračují vaše plány na uspořádání vlastní výstavy?
Jednu už jsem jednou měl v Brühlu - se třemi kamarády. Ale to bylo před pěti lety. Takže je čas na druhou. Ale moje nároky se zvýšily. Tehdy jsem vystavoval jen obrazy, které jsem považoval za krásné. To už mi nestačí. Teď potřebuji, aby se jimi táhla nějaká společná nit, nějaké motto nebo tak něco. Pouhé rozvěšování obrazů mi připadá nudné. Pokud mě nenapadne nějaké dobré téma nebo něco jiného, tak to dělat nebudu.

Philipp Gladsome je na cestách více než 250 dní v roce. Mimo jiné fotografuje ředitele Muzea moderního umění v New Yorku pro významnou automobilku, doprovází světoznámou klavírní hvězdu Lang Langa na olympijských hrách v Brazílii, cestuje se známým DJ a producentem Robinem Schulzem soukromým letadlem na koncert na Ibize, natáčí videoklip v Los Angeles s nadějnou kapelou nebo je na cestách v Hongkongu pro známého giganta v oblasti elektroniky. Přesto se vždy vrací domů do Chemnitzu.

Cestujete po světě, doma jste v Chemnitzu, proč je pro vás toto město tak dobrým útočištěm?
Mám tu svou rodinu, okruh přátel a vždycky, když jsem v Chemnitzu, mám pocit, že se vracím domů. Člověk tu také všude zná lidi a není to tak anonymní. V Berlíně jsem bydlela během své praxe sociální asistentky. Každý večer, kdy jsem zůstala doma, jsem měla pocit, že o něco přicházím. Každý den je někde nějaká párty, koncert nebo něco jiného. To v Chemnitzu nemáte - ale to je dobře. Večer můžu zůstat doma, odpočívat a relaxovat. Dalším důvodem, proč je Chemnitz mým hlavním bydlištěm, je to, že jsou tam levné nájmy a já mám teď tolik věcí, kamerové vybavení, oblečení a já nevím co všechno, že potřebuji velký byt.

Kdybyste měl v Chemnitzu něco vyfotit, co by to bylo?
Musím říct, že bych moc rád fotil lidi v Zeisigwaldu. Nahoře na Fuchsbergu, to je vždycky moje absolutní oáza klidu. Takže kdybych měl někomu ukázat Chemnitz, bylo by to asi první místo, kam bych se vydal.

Inspiruje vás Chemnitz nějakým způsobem? Během rozhovoru jsem si všiml vaší skromnosti. Je to také chemnitzská ctnost?
Ano, myslím, že ano. To, že tu mám oázu klidu s rodinou a přáteli, mě také drží při zemi. To mi pomáhá nenechat se unést v hlavě.

Chemnitz chce být za sedm let hlavním městem kultury. Co byste městu do té doby popřál?
Více akcí, jako je KRACH. Vždycky jsem si všímala, že Chemnitz má na svou velikost neuvěřitelně velkou kreativní scénu. Je zde mnoho kapel a umělců, kteří jsou do jisté míry podporováni. Protože právě oni jsou budoucností města a také ho tvoří. Když o ně přijdete, moc vám toho nezbude. Jsou to lidé, kteří pořádají večírky a starají se o věci, které ve městě drží ostatní lidi.