Měl jsem tu misi

Dr. phil. h.c. Ingrid Mössinger

Téměř normální týden pro Dr. phil. h.c. Ingrid Mössingerové. "Jen si rychle zavolám. Ještě je třeba dokončit katalog soch. Pak tam hned budu," žádá generální ředitelka Kunstsammlungen Chemnitz své hosty o trpělivost, aby se o chvíli později věnovala dlouhému rozhovoru. To jsou otázky, na které v posledních týdnech často odpovídá. Protože nastal čas ohlédnout se zpět - pohled, který Ingrid Mössingerová nemá příliš ráda. Ale 30. dubna končí její pracovní angažmá ve funkci generální ředitelky uměleckých sbírek v Chemnitzu.

Více než 20 let Kunstsammlungen Chemnitz: když se ohlédnete zpět, vzpomenete si na jeden konkrétní vrchol z mnoha, na které v tomto dlouhém období obzvlášť ráda vzpomínáte? Dr. Ingrid Mössinger: Je jich mnoho, na které ráda vzpomínám - takříkajíc řetězec vrcholů. Ještě jsem ani nepřijela do Chemnitz a zavolala mi jedna paní, kterou jsem neznala, a řekla mi: "Slyšela jsem, že budete novou ředitelkou muzea. Ráda bych vám věnovala obraz od Franze von Stucka a jeden od Maxe Slevogta. Byl jsem samozřejmě naprosto překvapen. Pak se ukázalo, že jde o vnučku podnikatele Vogela, který si v roce 1911 objednal obraz Maxe Klingera pro radní síň na radnici v Chemnitzu. Chtěla portréty svého dědečka a babičky věnovat muzeu. To mi samozřejmě přišlo skvělé. To byl skvělý začátek ještě předtím, než jsem začal.
Pak jsem sem přijel a po třech týdnech jsem se dozvěděl, že se ve slavné londýnské aukční síni Christie's draží socha Hlava myslitele od Wilhelma Lehmbrucka. V roce 1923 byla darována muzeu v Chemnitz, ale v roce 1937 byla zabavena jako "zvrhlé umění". Zmocnila se mě ambice odkoupit toto nádherné dílo zpět pro muzeum. K dispozici byly pouze tři týdny a žádný rozpočet na nákup - protože aukce se neodkládají. Nejdřív jsem si říkal, aha, tak to prostě odložím. Bez akvizičního rozpočtu to nemá smysl. Ale pak jsem si řekl, že to raději zkusím, protože nic víc než nic se nemůže stát. A tak jsem o tom přemýšlel dnem i nocí, hledal rady a vyptával se, jak bych mohl získat peníze.

To je to, co Ingrid Mössingerovou charakterizuje: Nejde to - neexistuje to. Dokud se o to nepokusíte, nemůže to fungovat. S okouzlující houževnatostí uspořádala v Chemnitzu velké výstavy a pomohla tak muzeu získat mezinárodní věhlas: Edvarda Muncha (1999), Lucase Cranacha (2005), Ernsta Ludwiga Kirchnera (2007), Peredwischniki (2012), Andyho Warhola (2014), abychom jmenovali jen několik významných výstav. Mimochodem, je téměř samozřejmé, že peníze získala od několika nadací, a mohla tak Lehmbruckovu sochu koupit v aukci. "Tyto úspěchy na začátku mé kariéry, obrazy Stucka a Slevogta a Lehmbruck, byly natolik motivující, že se mi od té doby dařilo," říká Mössingerová.

Kde se berou nápady na výstavu?
Hodně jsem zkoumal Chemnitz a hledal jedinečné prodejní body, které zde lze najít. Například mě překvapilo, že ve městě pobýval Edvard Munch. Byl to rodinný portrétista Herberta Escheho. Díky tomuto světoznámému umělci, kterému jsme v roce 1999 věnovali výstavu, jsme mohli upozornit na umělecké sbírky. To byl nečekaný vrchol, který okamžitě pozvedl město i muzeum na mezinárodní úroveň. A jestliže měl Munch takový úspěch, Picasso už nebyl zcela mimo dosah. V roce 2002 jsme pak uspořádali výstavu "Picasso et les femmes". Nikdy předtím se nekonala výstava takového rozsahu a výběru. Nakonec jsme měli v Chemnitzu 228 portrétů 36 žen. Byl to téměř kompletní přehled všech žen, které Picasso kdy namaloval nebo nakreslil. Myslím, že chyběly jen tři. Pět z vyobrazených žen dokonce přišlo na vernisáž.

Po vernisáži se říkalo, že navzdory uplynulému času lze z obrazů poznat každou z přítomných žen.
Ano, Picasso odvedl vynikající práci při zachycení charakteru lidí. Přestože umělecké ztvárnění bylo až padesát let staré, lidé byli okamžitě rozpoznatelní. Byl to prostě výjimečný umělec.

Další výstavy na sebe přímo tematicky navazovaly?
Přesně tak. Ukázali jsme obrazy Picassovy dlouholeté souputnice Francoise Gilotové. Na tiskové konferenci muselo být padesát novinářek. Všechny chtěly vidět ženu, která přežila Picassa (smích).
Po Picassově výstavě mě pak zaujal Cranach, protože Picasso dvacet let pracoval se starším i mladším Cranachem a nechal se jím inspirovat. Takže v roce 2005 jsme měli dosud největší výstavu Cranachových děl, čítající 72 obrazů. Z nich 62 bylo zapůjčeno z Obrazárny starých mistrů v Drážďanech. To byla úžasná spolupráce.

Kolik času a práce stojí za úspěšnou výstavou. Můžete popsat, jak se vám daří v Chemnitzu vystavovat Picassa, Muncha nebo Boba Dylana?
Příprava trvá dva až tři roky. Člověk si na to musí věřit. Velkou výzvou jsou jak finance, tak zapůjčení uměleckých děl, i když už máte za sebou předběžná jednání. V tomto případě potřebujete určitou míru podnikatelského myšlení a ochotu riskovat.

Poškodilo by zrušení projektu vaši image?
Ano, bylo by to velmi špatné. Uděláte to jen jednou nebo maximálně dvakrát, protože pak ztrácíte důvěryhodnost. Ale když to funguje, tak to samozřejmě podporuje další projekty.

Mluvíte s každým věřitelem osobně?
Ano, s co největším počtem, nebo máte dobrého zprostředkovatele. Je tu také finanční stránka, která je velmi stresující. Majitelé cenných děl musí vypůjčiteli důvěřovat a mohou očekávat, že díla budou adekvátně pojištěna a vystavena v katalogu.

Příběh temného muzea je vyprávěn a jen vaše kancelář je osvětlena. Patříte spíše k lidem, kteří rádi pracují v noci?
Určitě. Protože tam nezvoní telefon a člověk se může dobře soustředit. Nejsem člověk, který sedí u stolu v šest ráno, začínám spíš v devět, v půl desáté a pak zůstávám až do nějaké půlnoci.

Ingrid Mössingerová od roku 1996 utváří umělecké sbírky v Chemnitzu, díky čemuž se o nich a o městě dozvídáme po celém světě. Když se mluví o umění, jméno Chemnitz se objevuje mezi Paříží, Londýnem, New Yorkem a Berlínem. Pod vedením Ingrid Mössingerové získaly umělecké sbírky v roce 2003 ocenění za nejlepší německou muzejní koncepci a v roce 2010 je sdružení uměleckých kritiků AICA jmenovalo "Muzeem roku". Jedním z jejích největších úspěchů bylo jistě Museum Gunzenhauser: přesvědčila mnichovského galeristu Dr. Alfreda Gunzenhausera, aby navzdory dalším žádostem věnoval svých více než 2400 děl do Chemnitz. V roce 2007 bylo otevřeno muzeum, které bylo přestavěno speciálně pro tuto sbírku. Umělecké sbírky, které čítají přibližně 106 000 předmětů, patří nyní k největším městským muzeím v Německu. Jedním z jejích největších úspěchů však je, že obyvatelé Chemnitz jsou na "své" umělecké sbírky hrdí a s hrdostí je ukazují okolnímu světu. "Měla jsem zde skutečné poslání a muzeum umění jako vhodný nástroj," říká Ingrid Mössingerová o svém působení v Chemnitzu, během něhož musela na mnoha frontách bojovat za přijetí Chemnitzu ve spojení s uměním. "Musela jsem například vysvětlovat vyšším kulturním úředníkům, že lidé v Chemnitz mají stejné právo na kulturu jako v Drážďanech. Měla jsem dojem, že to bylo skutečné prozření, které člověkem blesklo, a oni si řekli, že mají vlastně pravdu," popisuje Mössingerová zpočátku nelehkou cestu a překážky, které musela překonat, aby se centrum stalo tím, čím je dnes. "Vzhledem k úžasné minulosti města a slavným lidem, kteří z Chemnitzu pocházejí, jsem se snažila, aby umělecké sbírky v Chemnitzu byly uznávány na regionální, národní i mezinárodní úrovni, aby se mohly postavit po bok jiných velkých měst."

Měli by se tedy obyvatelé Chemnitzu opět více angažovat ve prospěch svého města? Zdá se, že důvodů je dost, nebo ne?
Není důvod chodit po městě v depresi. Naopak, je tu mnoho věcí, na které mohou být hrdí. Na vynálezy, osobnosti, umělecká díla. Stačí se jen na město podívat.
Abychom zůstali u umění: Umělecká skupina "Brücke", která je považována za průkopníka německého expresionismu, vznikla v Chemnitz, a ne, jak se mnozí domnívají, v Drážďanech. Karl Schmidt-Rottluff se narodil v Chemnitz, Ernst Ludwig Kirchner a Erich Heckel chodili do školy v Chemnitz.
Dalším pěkným bodem je náš komín. Podle mého průzkumu je čtvrtý nejvyšší na světě.

Pryč od muzea. Váš pracovní týden musí mít sedm dní?
Něco takového.

Přesto jste pravidelně přijímali hosty zvenčí. Co jste jim ukazoval? Máte ve městě nějaké oblíbené místo?
Naposledy tu byl francouzský velvyslanec J. E. Philippe Etienne, který v Chemnitzu strávil celý den se svou manželkou.
V Kunstsammlungen Chemnitz máme vždy atraktivní výstavy s velkou sbírkou obrazů Schmidt-Rottluff. Pak je tu Gunzenhauser Museum a rád chodím také do Schloßbergmuseum s vynikajícími pozdně gotickými sochami. Můžete tam strávit několik hodin.

Tehdejší spolkový prezident Joachim Gauck ve svém projevu při udělení Spolkového kříže za zásluhy v roce 2016 označil muzeum za kulturní vizitku města. Dává vám to naději na kandidaturu na hlavní město kultury v roce 2025? Jak vidíte své šance?
No, myslím, že šance jsou skutečně velmi dobré. Myslím, že máme dobrou koncepci. Měli bychom také zdůraznit silnou minulost Chemnitzu, o které nikdo nebo příliš málo lidí neví. Jsou zde k tomu úžasné příležitosti. Díky Chemnitzským uměleckým sbírkám a budově opery máme ve městě silné kulturní centrum. To posiluje i ekonomiku. Podnikatelé se totiž chtějí usazovat v místech, kde je intelektuální centrum.

Díky čestnému občanství a uměleckým sbírkám budete vždy spojováni s Chemnitzem. Bude vás ve městě vidět i v budoucnu?
Ano, samozřejmě!

Váš nástupce převezme od 1. května obrovské dědictví. Co mu přejete?
Myslím, že doktor Frédéric Bußmann je velmi dobrou volbou. Bude mít silné muzeum se čtyřmi budovami a bude moci podpořit například projekt Hlavního města kultury. Přeji mu hodně úspěchů v mnoha úkolech, které ho čekají.

Kdy vlastně začnete balit krabice?
Jak vidíte v mé kanceláři, mám tady ještě hodně práce s balením. Hodně z toho půjde do archivu.

Co budete dělat od 1. května?
V každém případě tu budu ještě v květnu a červnu, protože musím balit i soukromě.