Neviditelné město

Birgit Leibner & Claudia Garbe

Jak zní, jak se cítí a voní Chemnitz? Divadelní procházky pod heslem "Neviditelné město" upřednostňují nevizuální vnímání Chemnitzu. Na každé ze tří prohlídek města poznají vidící, slabozrací a nevidomí své město úplně jinak. Vedoucí projektu Echo I Lot je Birgit Leibnerová, uměleckými vedoucími jsou Claudia Garbeová a Ingolf Watzlaw. Společně s odborníky na neviditelné, jedenácti lidmi se zrakovým postižením i bez něj, zorganizovala prohlídky Claudia Garbe. Na spolupráci se podílí také Státní škola pro nevidomé a slabozraké. V rozhovoru vysvětlují, jak činí neviditelné město vnímatelným.

Jak vznikl nápad na projekt "Neviditelné město"? Claudia Garbe: Procházky městem jsou součástí celkového projektu "Echo I Lot". Již rok zkoumáme město, pořádáme workshopy a organizujeme veřejnou panelovou diskusi. V předchozích projektech jsme opakovaně pracovali s lidmi se zrakovým postižením. To nás přivedlo na myšlenku, že bychom mohli udělat projekt také s lidmi se zrakovým postižením a nevidomými, takříkajíc jako odborníky na neviditelné. Společně jsme prozkoumali město. Výsledkem je nyní divadelní procházka městem a různé sochy. Cílem není ukázat vizuální aspekty města, ale společně s diváky prozkoumat, co město definuje mimo vizuální stránku: jaké haptické prvky, jaké zvuky, jaké vůně, jaké příběhy město popisují?

Kdo se může procházek městem zúčastnit?
Birgit Leibnerová: Je otevřená všem, ať už nevidomým nebo vidícím, na vozíku nebo pěšky, zúčastnit se může každý.
Claudia Garbe: Procházky městem jsou otevřené všem. Vidící lidé mohou zavřít oči. Zrakově postižení a nevidomí zažijí divadelní procházku, která je vytvořena právě pro ně. Projekt Echo I Lot je otevřený všem ve všech fázích projektu.

Co je cílem projektu s procházkou městem?
Claudia Garbe: Zajímá nás, jak vnímáme naše město auditivně, hapticky a všemi ostatními smysly. Jde o to, aby vidící lidé zkusili odložit svůj zrak. To je samozřejmě velmi obtížné, ale vyzýváme k tomu každého. Nevidomí je mohou podpořit svou zkušeností. Zrakově postižení mají zcela jiný pohled na věc. To je velmi vzrušující. V podstatě jde o výměnu názorů na to, co je to nevidomý svět - bez ohledu na to, zda jste vidící nebo nevidomí.
Birgit Leibner: Jaké pocity mám na určitých místech? Jestli mě děsí, jestli mi dělají radost - a mluvit o tom. Účastníci jsou pestrou směsicí: vidící, slabozrací, nevidomí a lidé s odlišným mateřským jazykem - takže existují různé úrovně překladu. Účastníci berou VŠECHNY obyvatele Chemnitz na cestu, aby objevili své město jinak.


Která místa byla pro trasu vybrána a proč? Claudia Garbe:Jak je napsáno na našem letáku: 5523 kroků, 3,9 km, 6 míst. Takže to diváci vědí předem. Přesná místa a trasu odhalíme až během procházky. Na začátku projektu jsme se účastníků ptali, která místa jsou jejich srdci nejbližší. Poté jsme vytvořili skupiny, které hledaly materiál o příslušných místech, příběhy, zvuky a atmosféru. Scény jsem pak společně s účastníky rozvíjel a zkoušel.

Echolot - jedná se o přístroj na měření hloubky vody. Echolot pracuje s neviditelnými zvukovými vlnami, které umožňují vnímat hloubku moře. Stejné je to i s tímto projektem. Nejde o vnímání povrchu místa, ale toho, co není vidět. Hloubka, haptika, zvuky a vůně - to vše se projekt Echolot snaží vnímat na procházce městem "Neviditelné město".


Jak konkrétně chcete Chemnitz učinit vnímatelným? Claudia Garbe:Na některých místech dokáže zvuk zachytit prostor, akustika prostor takříkajíc poznamená. Ale hodně se toho může dít také prostřednictvím jazyka. Když se místo popisuje, automaticky se vizualizuje. Na jiném místě se naopak skupiny rozdělí a zažívají různé věci. Existují tedy různé metody, jak působit na všechny smysly. Každé místo vyžaduje něco jiného.
Birgit Leibnerová : Nabízíme také diskusi na závěr, pokud si návštěvníci chtějí popovídat o svých různých dojmech.

Co se děje po procházkách?
Claudia Garbe: Když účastníci skončí s projektem, pokračují v práci na sochách, které budou na jaře rozmístěny na stejných místech jako při procházce. Obyvatelům Chemnitz tak zůstane něco i po skončení procházky. Sochy zůstanou stát. Jsou to především haptické sochy.
Birgit Leibner: Jsou to prakticky neviditelné sochy, kterých se můžete dotknout.
Claudia Garbe: Bude zde také závěrečná výstava, na které bude mimo jiné představen audioprůvodce procházkou k sochám. Budou vystaveny výsledky výzkumu a fotografie a představen katalog projektu.
Birgit Leibner: Bylo by dobré, kdyby byly projekty organizovány dlouhodoběji, tj. po dobu několika let. To však vyžaduje úpravu pokynů pro financování. Týká se to především projektů, kde účastníci utvářejí průběh projektu. To je samozřejmě obtížnější a časově náročnější, ale je to jediný způsob, jak zajistit dlouhodobou účast.


Jak můžeme změnit nebo posílit participaci všech lidí ve městě a městském prostoru? Birgit Leibnerová: I když je to zdlouhavé a v malém měřítku, musíme se oprostit od toho, abychom pozvali tři sta lidí k diskusi na jedno téma. Skutečnou participaci ve městě můžete vytvořit jen tam, kde se zabýváte také zájmy lidí.
Claudia Garbe: Participace souvisí se zapojením. A zapojit se můžete jen tehdy, když jste součástí znalostního diskurzu. Toho můžete dosáhnout pouze tehdy, pokud tomu věnujete čas.
Birgit Leibner: Důležitá je spolupráce. Když se podíváte na současnou situaci ve společnosti, máte dojem, že se lidé od sebe stále více vzdalují. Rozdílné životní situace nevyhnutelně vedou k odlišným názorům.
To jsme zažili, když jsme navštívili ateliér Osmara Ostena se dvěma účastníky, kteří se sami zajímají spíše o realistické umění. Řekli mi, že by tam sami od sebe nikdy nešli. A byli rádi, že se dozvěděli něco nového. Nemusí se to nakonec stát jejich kulturou a uměním, ale dozvěděli se, že existují i jiné formy uměleckého vyjádření.
Je třeba najít nejmenšího společného jmenovatele a ignorovat sociální zázemí lidí. Když například dáte dohromady všechny lidi, kteří by chtěli mít v centru města nové vybavení dětského hřiště, mají společný úkol. A tím, že děláte věci společně, snáze poznáte, že lidé vlastně chtějí stejnou věc navzdory rozdílnému politickému nebo sociálnímu zázemí. V tomto případě pěkné nové hřiště pro všechny děti.
Claudia Garbe: To je také můj pohled na současnou situaci. Komunikace potřebuje prostor a dostupnost. Je třeba odbourávat bariéry jak vizuální, tak jazykové, protože každý přistupuje k věcem z jiného úhlu pohledu. V politické komunikaci je tolik bariér, které lidem ztěžují přístup, a ti se pak cítí vyloučeni. Musíte komunikaci věnovat dostatek prostoru a času, aby byla účast možná.


Co si přejete pro město do budoucna? Birgit Leibner: Město tvoří občané. Musíte ho utvářet a umožnit jim účast. Mnoho věcí by se mělo odbyrokratizovat, aby občané neztratili chuť řešit věci sami. Musíte také připustit neúspěch. Všechno jsou to pokusy o design. Ne všechny jsou samozřejmě dokonalé, ale už jen ta zkušenost stojí za to.
Claudia Garbe: Neměli byste se nad občany povyšovat. Design neznamená, že přijdete na sezení s politiky, kde se jim položí otázky, a pak to navrhneme, ale participace znamená, že vytvoříte prostor, aby lidé mohli nejprve formulovat své nápady a pak se nadále podílet na jejich realizaci. V současné situaci by to byla příležitost dát všem občanům šanci se zapojit. Je pak na občanech, aby se této příležitosti chopili.