Chemnitz současní svědci: Ruth Berbaumová
Moje zkušenost z těch dnů v roce 1945 před bombovým strachem.
V únoru 1945 jsem jako patnáctiletá chodila do domácí školy a do dětské třídy v Uhlandstrasse. Ředitelem byl doktor Nitschke a učili tam různí učitelé. Vyučování už bylo zkráceno. To se stalo v lednu až únoru 1945: letecký poplach!
Všichni se chtěli dostat domů. Všichni spěchali pryč. Některé tramvaje přestaly jezdit. Moje linka, tehdy linka 3 Rottluff, byla zrušena. Jen linka 8 Weststr. ještě jezdila. Cestoval jsem se spolužákem na konečnou Weststr. Odtud jsem spěchal přes Waldenburger Straße do Rottluffu. Kolem Wiesenburgu, čerpací stanice a od dřevěných prken (rybníka) Kalkstraße do Rottluffer Straße. Bombardéry byly slyšet už od cesty do Drážďan. Všude byl vyhlášen poplach. Jeden muž spěchal po dřevěných prknech. Konečně jsem se dostal na Rottluffer Straße. Konečně jsem došel k domu svých rodičů. Matka a sousedé seděli ve sklepě. Byli překvapeni, když jsem přišel. O několik dní později bylo naše město bombardováno. Uprchlíci z centra města přišli s nějakým svým majetkem. Nejdříve se zastavili a chtěli pokračovat dál do Rabensteinu. Bylo to prostě hrozné. Jsem vděčný, že se tu nic horšího nestalo. Na louce bylo několik kráterů po bombách. Člověk si na takové události často vzpomene a zůstanou v něm.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.