Objevte historii: Turnstraße
5. BŘEZNA 1945
V noci z 5. na 6. března 1945 provedlo spojenecké letectvo největší nálety na Chemnitz. Válka se již dávno vrátila do země, odkud v září 1939 vyšla. Od 12. května 1944 do 11. dubna 1945 podnikly jednotky královského letectva a letectva armády Spojených států amerických celkem dvanáct náletů na tehdejší průmyslovou metropoli a její předměstí. Zapojilo se do nich 2 880 těžkých čtyřmotorových bombardérů, které shodily přes 7 700 tun výbušnin a zápalných zařízení.
V oblasti bývalého města zahynulo nejméně 3 715 lidí, z toho 2 105 jen této noci. V důsledku bombardování bylo ve městě zničeno téměř stoleté stavební dílo. Zcela zničeno nebo vážně poškozeno bylo 3326 budov. Pouze 38 000 bytů (ze 110 000) zůstalo nepoškozeno. Od té doby opustilo město více než 100 000 lidí bez domova, většinou do nedalekých Krušných hor.
Turnstraße
Té noci byla zasažena také obytná a obchodní budova na Turnstraße 39. O život přišli dva obyvatelé z bezprostřední blízkosti. Zemřel zde 14letý chlapec, který hledal útočiště v bunkru Pfortensteg.
Max Küttler (†1950), textilní továrník z Turnstraße 39, si několik dní po noci, kdy došlo k bombardování, poznamenal: "Chemnitz je mrtvé město. Noční útok, který byl strašlivý, od 21 do 23 hodin, přinesl katastrofu. Náš velký obytný dům s naším krásným bytem zcela vyhořel a byl zničen." Napsal, jak se s několika sousedy snažil požár uhasit. "Nebyla šance si vydechnout, protože žhavé kusy trámu padaly do sklepů mezi ochranné schránky stojící před sklepními okny, které byly plné písku a popela. [...] Létající jiskry byly strašné a hrozná bouře hnala hořící kusy dřeva ze žaluzií, střešní lepenky atd. na spodní střechy. [...] Den se začal šedivět. Nebylo žádné světlo. Kouř z hořícího města nepropouštěl slunce."
Přední budova byla silně poničena, pouze boční a hospodářské budovy ve dvoře utrpěly méně rozsáhlé škody. Přední budova byla nakonec "zbourána" v letech 1953/54.
Děti ve válce
Jen v Chemnitzu padlo za oběť náletům přes 675 dětí. První obětí bombardování se stalo nemluvně z rodiny v Rabensteinu, které zahynulo již 12. května 1944. Zvlášť tragická byla smrt 43 obyvatel městského dětského domova na Bernsdorfer Straße 120. Ve dnech 2. a 5. března 1945 přišlo o život 41 dětí a mladých lidí. Obětí bombardování se stalo také dvanáct dětí ze školy v Gablenzu.
Děti, které přežily, utrpěly trauma, které jim zůstalo do konce života. Stephan Tanneberger zažil nálet jako téměř desetileté dítě v Turnstraße a spolu s matkou a čtrnáctiletým bratrem byl jedním z pomocníků, kteří se snažili hasit požáry: "Na začátku roku 1945 byla velká města v Sasku bombardována. Cílem náletů byla zejména nádraží a průmyslové závody. Rozhlasem byl vyhlášen poplach. Nejprve se siréna rozezněla dvakrát týdně, pak třikrát týdně a nakonec každý večer. V rádiu se ozývalo: "Blíží se nepřátelské jednotky". Pro nás to pokaždé znamenalo jít do sklepa. Už jsme měli sbalené kufry, které jsme si měli vzít s sebou do sklepa. Seděli jsme tam a čekali. Slyšeli jsme dopadat bomby. Většinou byly daleko. Ale 5. března to bylo jiné.
Už několik dní předtím jsme si uvědomovali, že se blíží bombardování. Nejprve jsme slyšeli pískot a pak dopadla bomba, po níž následovala rána. Ve sklepě zavládlo velké vzrušení. "Už nás mají," říkali nám. Náš soused Max Küttler řekl: "Bombardují Südbahnhof!" Náš dům stál hned vedle. Leželi jsme na podlaze a neustále to bouchalo. Všichni jsme se modlili. Pak přišla zpráva: "Dům byl zasažen." A hoří. Nejdřív jsme se ho snažili uhasit, ale nebylo dost vody. Po hodině a půl jsme to vzdali a snažili se zachránit pár věcí z domu.
Vešli jsme do domu, který už hořel. Maminka byla samozřejmě vyděšená, že se nám dětem něco stane. Ale my jsme jí chtěli pomoci. V náručí jsem pevně držela svého plyšového medvídka. Můj bratr snesl naši krásnou červenou pohovku z druhého patra po svých. Mně nebylo ani deset let, když jsem vynášela křesla. Máma sbírala porcelán a hrnce na vaření. Věci jsme prozatím mohli nakupovat v obchodních prostorách našeho souseda. Pak ale pro mě přišel šok: při vyklízení jsem musela ztratit svého plyšového medvídka. Hořce jsem se rozplakala. Ten medvídek byl můj jediný. Naštěstí jsem ho ve sněhu zase našla. Celý velký dům pak vyhořel. Dřevěné trámy se prolomily a dům se postupně zřítil."